D | DEEP PURPLE | RECENZIE | Who Do We Think We Are

Deep Purple – Who Do We Think We Are (1973)

komentárov 9

Pořád mi vrtalo hlavou, proč je album Who Do We Think We Are mezi fanoušky hardrockové legendy Deep Purple docela opomíjeno. Když dojde řeč na nejlepší album ze sedmdesátých let, většina fanoušků zmíní některé ze svaté trojice In Rock, Fireball a Machine Head. Někdo přihodí i živák Made In Japan, případně se najde fanoušek, který nedá dopustit na fošnu Burn. A o čtvrté studiovce sestavy Mk II se většinou mlčí, případně zazní něco ve smyslu, že už to jaksi není ono, případně se dozvím, že až na hit Woman from Tokyo ji dotyčný vlastně nezná. I mně dlouho trvalo, než jsem se odhodlal si ji pořídit a udělat si na ni vlastní názor.

Chápu, že deska vznikala v atmosféře totální ponorky a vyčerpání z několikaletého kolotoče nahrávání a koncertování, což se zákonitě muselo projevit na vztazích ve skupině. Možná měl někdo z venku říct stop, zastavme se, odpočiňme si a pak vše řešme s klidnou hlavou. No, nestalo se. Touha získat ze zlaté slepičky ještě více kulaťoučkých dukátků byla příliš velká a averze mezi některými hudebníky příliš silná, takže jako jediné řešení se nakonec ukázala změna na postu zpěváka a baskytaristy. Sestava s Gillanem a Gloverem ale ještě stihla nahrát album Who Do We Think We Are, které spatřilo světlo světa v lednu roku 1973.

Jaké tedy je deska, která sice nebyla úplným komerčním neúspěchem, přece jenom čtvrtá pozice v britské hitparádě není až tak špatná, ale která u fanoušků spíše vyvolává vzpomínky na první spory mezi oběma kohouty, zpěvákem Gillanem a kytaristou Blackmorem. Přiznám se, že mám z desky rozporuplné pocity. Něco se mi líbí, především úvodní skladba Woman from Tokyo s dobře zapamatovatelným ústředním sloganem je velice povedená. Mám rád i následující kousek s názvem Mary Long, i když vím, že to není to nejlepší v Párplovském zpěvníku, spíše se jedná o celkem jednoduchou záležitost.

To nejkratší skladba Super Trouper by mohla být tou peckou, u které si budu moci říct jo, konečně slyším typické Deep Purple. Jenomže po necelých třech minutách skončí a já si marně srovnávám v hlavě, co jsem to vlastně slyšel. Ještěže se hned na mě valí svižná píseň Smooth Dancer. A věru je to velice povedená tanečnice. Nebo snad tanečník? Kdo ví.

Rat Bat Blue postavená na výrazném riffu s místy docela expresivním Gillanovým zpěvem a Lordovým klávesovým kouzlením zhruba uprostřed skladby je opět tím kouskem, který ve mně vyvolává ten prvotní pocit z poslechu Deep Purple, kdy jsem se obrazně posadil na zadek a nevěřícně zíral. Bohužel k dokonalosti mi tu chybí nějaké kytarové sólo.

Nejdelší skladbou na albu je blues Place in Line a věru, mohla by to být povedená záležitost. Gillan sympaticky ječí a Blackmore se konečně snaží předvést, proč byl ve své době jedním z nejuznávanějších kytaristů. Jenomže to by předtím nesměl nahrát ani notu, abych tohle blues vzal na milost. Bohužel mně ve výsledku docela nudí. Na závěr zazní zvukově space rocková Our Lady, která je celkem příjemnou tečkou na závěr, i když to neustálé volání Our Lady of the skies je ve výsledku celkem otravné.

No a teď bych měl desku Who Do We Think We Are nějak ohodnotit. Mám tvorbu Deep Purple rád, poslouchám je napříč všemi obdobími, ale tohle zůstalo v půli cesty. Každopádně je na desce několik zajímavých momentů. Ale ve stínu alba Machine Head na jedné a desky Burn na druhé straně nemohu jinak než udělit tři hvězdičky.

Skladby:
01. Woman from Tokyo (5:48)
02. Mary Long (4:23)
03. Super Trouper (2:54)
04. Smooth Dancer (4:08)
05. Rat Bat Blue (5:23)
06. Place in Line (6:29)
07. Our Lady (5:12)

Obsazení:
Ian Gillan – vocals, harmonica
Ritchie Blackmore – guitar
Jon Lord – organ, keyboards
Roger Glover – bass
Ian Paice – drums, percussion

Who Do We Think We Are Book Cover Who Do We Think We Are
Deep Purple
Hard rock
Purple Records
1973
LP
7

9 názorov na “Deep Purple – Who Do We Think We Are (1973)”

  1. Tuhle desku přivezl spolužák z hlavního města poměrně čerstvou (vzhledem k normalizaci). Písně na desce byly pěkné, úvodní Woman From Tokyo byl hit, který se hrál na Hlasu Ameriky každý den několikrát. Mě tehdy zaujala Rat Bat Blue, s odstupem deska, která neurazí a dá se i dnes poslouchat. Je pravda, že In Rock a Fireball zvláště Made In Japan jsou lepší.

  2. @Martin H: Píšeš úvodem, že ti není jasný, proč tohle album leží stranou zájmu fanoušků, v závěru si na to ale sám odpovídáš. A pravdu díš, Who Do We Think We Are prostě leží ve stínu dvou skvělých desek, to je celý. Rozhodně ale stojí za slyš, dík za připomenutí.

      1. Tři hvězdy jsou v pohodě. Album mám rád, ale na čistou čtyřku bych to neviděl ani já. Mými nejoblíbenějšími kousky jsou Smooth Dancer, Woman From Tokyo a hlavně – Rat Bat Blue. To zrychlení uprostřed skladby a zničující klávesové sólo nemají chybu. Martine, díky za tip na dnešní odpoledne. Zrovna tuhle desku už jsem delší dobu neposlouchal a tak jsem ji hned vytáhnul…

  3. Určite to nie je album, pri počúvaní ktorého by som padol na zadok, aj keď úvod a záver sa vydaril. Z múdrych kníh som vyčítal, že skladbu Woman from Tokyo v tom čase nezahrali naživo, pretože v skupine vládlo právo veta a s hraním musel súhlasiť každý člen. Zahrali ju až po opätovnom spojení tejto zostavy.
    A zo skladby Ou Lady mám úprimnú radosť a hoci som fanúšikom počúvania kompletných albumov, človek sa neubráni určitým výberom – táto pieseň mi pravidelne hrá pri dlhších cestách autom.
    Martin, díky!

Pridaj komentár