Letos je to dvacet let, co skupina Deep Purple oblažila své fanoušky v pořadí osmnáctým řadovým albem Rapture of the Deep. To bylo nahráno v rozmezí března až června roku 2005 v Los Angeles a jeho vydání jsem přivítal s očekáváním, kam se má oblíbená formace od předešlého zdařilého počinu Bananas posunula. Album jsem si nadělil tradičně k Vánocům a okamžitě začal s poslechem, během něhož mě počáteční nadšení postupně opouštělo, až jsem desku odložil a velmi dlouho jsem necítil potřebu se k ní vracet. Teda abych nekecal, občas jsem cédéčko protočil, ale potom opět stříbrný kotouček putoval do šuplete, aby tam ležel a záviděl těm šťastnějším spolubydlícím. Posledních pět let jsem už vůbec necítil potřebu tuto desku vytrhávat z hlubin zapomnění.
Před pár dny ale na mě na Spotify vyskočil výroční remix a ve mně začaly hlodat pochybnosti, zda jsem přece jenom k desce nebyl před lety příliš nespravedlivý a zda jsem vlastně Párplům nekřivdil. Znáte to, čas může předchozí radikalismus v názorech otupit a posluchač ovlivněný za ty roky spoustou jiné muziky může změnit názor. Vytáhl jsem tedy CD z futrálu, vložil do přehrávače, lehce upravil hlasitost, zmáčkl play a pak už jsem se jenom divil, kroutil hlavou a říkal si, že jsem měl tehdy před lety asi něco s ušima.
Hned úvodní skladba Money Talks se pozvolna valí vpřed a jako buldozer nekompromisně hrne před sebou vše, co jí stojí v cestě. Atmosféra houstne a hromada před radlicí je čím dál větší. Naštěstí se brzy přižene svěží vítr v podobě svižnějšího kousku Girls Like That ozdobeného chytlavým refrénem. A opět se vrací buldozer, tentokrát se skladbou Wrong Man, aby opět navodil ten pocit vpřed se valící masy kamení a bůhvíjakého šrotu, z níž nás na chvíli dostane pěkně vystavěné kytarové sólo a Gillanovo volání špatného muže. Jenom v závěru je té zatěžkanosti až příliš.
Jedním z vrcholů alba Rapture of the Deep se pro mě stává titulní skladba ozdobená lehce orientálním motivem. Že by se Deep Purple pokoušeli vytvořit následovníka písně Perfect Strangers? Ten pocit je tak vtíravý, že si říkám, že to nemůže být náhoda, ale záměr. Pokud to zamýšleli jako poctu slavnému comebackovému albu, tak klobouk dolů.
Následující balada Clearly Quite Absurd má ten dar, že v okamžiku, kdy si říkám, že je to vlastně strašný cajdák a ten opakující se motiv mi leze na nervy, se ve mně něco zlomí a začnu si celou tu náladu docela užívat. Ne, určitě se nejedná o druhé Wasted Sunsets nebo Haunted, ale Gillanův zpěv a páně Morseho kytarové vyhrávky povyšují skladbu na víc než průměrný kousek.
Nelze však jenom chválit. Píseň Don’t Let Go sice pěkně odsýpá, ale to je tak všechno. Možná podobně by prošuměla i skladba Back to Back, v ní ale naštěstí slyším souboj mezi mistrem kláves Donem Aireym a kytarovým ostrostřelcem Stevem Morsem. Díky za něj, už jsem se začínal bát, že mě už nic zajímavého na desce nečeká.
A ono čeká, protože valivý kousek Kiss Tomorrow Goodbye začne v mých uších vyvolávat ducha desky Deep Purple In Rock. Možná je to jen můj pocit, ale ta inspirace skladbou Bloodsucker je velice patrná a pro mě docela sympatická. Začínám mít dojem, že hudebníci začínají vykrádat svůj odkaz, i u předposlední skladby Junkyard Blues, ale pak uslyším to nádherné kytarové sólo a ejhle, najednou mi v uších zní další z vrcholů alba. Tady si říkám, že by deska mohla skončit, abych si ten dojem uchoval a ničím nezkazil. Jenže hudebníci a producenti uvažují jinak než obyčejný fanoušek, proto jsem ještě obdarován zážitkem nazvaným Before Time Began. Jak se říká, to nejlepší na konec.
Tak, album jsem slyšel a nyní bych měl vynést závěrečný verdikt. Především se všem hudebníkům hrajícím na této fošně velice omlouvám, že jsem před lety měl tu drzost tohle lehce nadprůměrné dílko odsunout do temnoty zapomnění. Nevím, co se to tehdy s mými sluchovody dělo či v jakém divném rozpoložení jsem se nacházel, ale původně nezajímavé bodláčí najednou v mých očích rozkvetlo v celkem sympatickou květinku. Za mě určitě 3,5*.
Skladby:
01. Money Talks (5:31)
02. Girls Like That (4:02)
03. Wrong Man (4:53)
04. Rapture of the Deep (5:58)
05. Clearly Quite Absurd (5:25)
06. Don’t Let Go (4:32)
07. Back to Back (4:03)
08. Kiss Tomorrow Goodbye (4:18)
09. Junkyard Blues (5:32)
10. Before Time Began (6:30)
Obsazení:
Ian Gillan – vocals
Steve Morse – guitar
Don Airey – keyboards
Roger Glover – bass
Ian Paice – drums
Rapture of the Deep
Hard Rock
Edel Records
2005
CD, LP
10
Nemůžu jinak než si to album znovu párkrát poslechnout, bo jsem ho tehdy taky odložil, aniž by se dostavilo aspoň to počáteční nadšení. Tož dík za postrk, jsem zvědavej, co to udělá se mnou.
Borku, pak dej vědět, jak to dopadlo.
Postavil jsem se k tomu čelem a každej z uplynulých dní si album poslechnul, ale kdepak, s původním dojmem to nikam nepohnulo. K pozornosti se chvílema musím až nutit, i tak toho k zapamatování zůstane pramálo. Na tohle získat smlouvu s novým labelem byl manažerskej majstrštyk…
PS: Nedávno vyšlo album v reedici a podle Glovera “Zní jako úplně nový album“ (i obal vybarvili :-), třeba se mi někdy dostane do ruky.
Nu což, nemusí každá deska být tím pravým ořechovým. Oceňuji, že sis album znovu poslechl.
Tu Gloverem chválenou reedici jsem si poslechl a nemyslím si, že po ní změníš názor. Ale ten barevný obal je hezčí, to je tak všechno.
Morse, ani Airey nejsou žádná ořezávátka, takže instrumentálně je to skvělé. Jejich sólíčka mě baví, navíc je tu ke slyšení rovněž řada povedených melodií a tak jediné, s čím se nedokážu nějak srovnat, je zvuk. Je takovej trendy sešněrovanej a placatej, takže mám pocit, že by se potřeboval trochu nadýchnout. Ale poslouchám jen ze Spotify, z eLPíčka to hraje určitě líp.
Martine, díky za připomenutí. V minulosti už jsem tohle album určitě poslouchal, ale trochu jsem na něj pozapomněl. Kupovat si ho sice nebudu, nicméně tu trojku bych (aj přes ty moje výčitky) dal. Průšvih to rozhodně není.
Já si furt říkám, jak jsem před lety byl blbej. Co se týká zvuku, mně to hraje z cédéčka a jsem takový rozpolcený. Jednou mám dojem, že to hraje skvěle, podruhé zas mám pocit, že je ten zvuk úplně plochý. Tak nevím. Možná tohle je ten důvod, proč jsem tu desku původně zavrhl.
Já vím, že jsem s tím otravnej, ale takovej malej příklad. Dohráli mi Deep Purple, po nich mi aplikace nabídla nějakou jejich skladbu z nedávné minulosti a pak novinku od Helloween. A mě se chtělo skákat z okna. Tu desku jsem neslyšel a ani se k tomu nechystám, ale v médiích i na hudebních webech ji probírají a vesměs chválej. I zvuk. Přitom je tragickej a je mi jasné, že drtivá většina fanoušků ji poslouchalo ze streamu, nebo z CD. Tolik fanoušků vinylu mezi nimi asi nebude. Mrknul jsem do databáze a ta udává DR 06 pro CD a DR 11 po vinyl. Ale nejde jen o tohle, ten zvuk je prostě příšerně přeřvanej a zahuhlanej. A nebo už jsem definitivně hluchej.
Na mě ti Helloween vyskočili před pár dny také. Zvuk jsem neřešil, ta skladba se mi nelíbila. Do databáze se nedívám, protože se obávám, že bych pak nic neposlouchal.
Každopádně jsem rád, že sis našel čas a desku Rapture of the Deep si poslechl.