Před nedávnem byl v diskuzi pod jednou mou recenzí dotaz, zda zpracuji i šesté album Black Sabbath. Přiznám se, že se mi do psaní dlouho nechtělo, neboť jsem nevěděl, jak to uchopit. Pořád jsem čekal na nějaký nápad, na múzu, která náhodou poletí kolem mě, políbí mě na čelo a já najednou celý text ze sebe vychrlím na jeden zátah. No, nestalo se. Pokud nějaká múza proletěla v mé blízkosti, tak si mě ani nevšimla, natož aby mě snad líbala. Takže nezbývá, abych následující řádky jako většinou pracně vypotil a vyseděl.
První tři desky birminghamských chasníků byly iniciační pro mnoho později vznikajících hudebních uskupení koketujících s temnou podobou rockového výraziva. Od čtvrté fošny cítím snahu o větší barevnost a pestrost v celkovém vyznění a výrazu. Zvlášť je mi tato snaha blízká u pátého alba Sabbath Bloody Sabbath z roku 1973, které se stalo v jejich diskografii mým nejoblíbenějším. V nastavené cestě pokračuje i následující nahrávka skrývající se pod názvem Sabotage.
Ta vyšla necelé dva roky po svém předchůdci, konkrétně 28. července 1975. Obsahuje osm skladeb, které posluchači nabízí osvědčené hudební postupy a zároveň pokračují v nastavené hledačské cestě. To platí především o skladbě Megalomania, jež nejen svou délkou blížící se k deseti minutám může směle konkurovat kompozicím progresivních skupin té doby. Ozzy zde předvádí vynikající výkon, mám dojem, že zde zpívá o šílenství, schizofrenii a podobných záležitostech, ale samozřejmě se můžu mýlit. Náladotvorná hudba postupně graduje, Iommiho riff se postupně zavrtává do podvědomí, temnota mě začíná obklopovat a já vím, že bych měl utéct, ale nemůžu. Píseň mě pohltila a nezbývá mi, než počkat na její konec a doufat, že nepropadnu šílenství.
I další skladby zasluhují zvýšenou pozornost, především pořádné rockové pumelice, z nichž bych především vyzdvihl hromobití Symptom of the Universe, i když i to se v poslední třetině změní v náladotvornou akustickou lahůdku, a naprosto jasnou hitovku Am I Going Insane (Radio), ta se mi líbila hned od prvního poslechu a líbí se mi čím dál víc.
Na desce se nacházejí i dvě instrumentální skladby. První z nich, Don´t Start (Too Late), je jakousi krátkou mezihrou mezi úvodní Hole in the Sky a již zmiňovanou peckou Symptom of the Universe. To ta druhá skrývající se pod názvem Supertzar je postavena na tvrdém Iommiho riffu ve spojení s operním chorálem. Zajímavá záležitost, která mi v podstatě nevadí a vlastně se na ni i při poslechu desky docela těším.
Závěrečná kompozice The Writ mě jenom utvrzuje v názoru, že šesté album metalových věrozvěstů je velice pestré a stojí za to, aby se k němu posluchač vracel. Jedinou výtku mám k obalu, ten se dle mého názoru příliš nevyvedl, ale možná je to jen můj problém a mě nezbývá než říct jediné: „Čert to vem, vždyť se na obálku nemusím dívat. Důležitá je hudba a ta je parádní.“
SKLADBY:
1. Hole in the Sky (4:00)
2. Don’t Start (Too Late) (0:49)
3. Symptom of the Universe (6:28)
4. Megalomania (9:40)
5. The Thrill of it All (5:52)
6. Supertzar (3:42)
7. Am I Going Insane (Radio) (4:15)
8. The Writ (8:09)
SESTAVA:
Ozzy Osbourne – vocals
Tony Iommi – guitars, piano, synth, organ, harp
Geezer Butler – bass
Bill Ward – drums, percussion, piano & backing vocals (8 outro)
+
English Chamber Choir – chorus (6)
Will Malone – chorus arrangements
Sabotage
Hard Rock
Vertigo
1975
LP
8
Black Sabbath, skupina , která si mě získala na počátku sedmdesátých let “železňákem”. Chtěl jsem mít nahrané všechny jejich desky, nahrál jsem si první čtyři a pátou už ne, protože v té době jsem měl jiné větší oblíbence. Nahrávky skupiny mám ve své sbírce skoro všechny, ale pouštěl jsem si jenom ty první čtyři, po přečtení recenze jsem si pustil i Sabotage a musím uznat, že je skvělá. Díky za tip co poslouchat.
Prvních šest alb je skvělých a můžu je slyšet kdykoli. Zdeny, dík, že ses ozval.
Obal spískal bubeník Bill Ward so svojím technikom, ale hard rock je to parádny, takže úplný súhlas s recenzentom…
Martin, vďaka!
Piťo, dík za doplňující informaci.
Neskutečná náhoda. Dneska, cestou vlakem jsem si Sabotage pouštěl, ale usnul jsem a pokračování si dávám až na letišti. Chtěl jsem se u toho mrknout na recenze, tak otevřu Rockovici a bafne na mě tvůj fungl novej text…
K nákupu cédéčka se odhodlávám už několik let, ale po dovolené do toho konečně šlápnu. Ten rozjezd v podobě prvních tří kusů je vynikající a ze “Supertzar” jsem úplně auf. Na tehdejší dobu je to dost odvážnej experiment, kterej mohl být inspirací pro kapely typu Therion.
Martine, díky za recenzi. Jsou tady teď dvě a skoro to vypadá, že není lepšího alba Black Sabbath 😉
To víš, svět je malý a o náhody není nouze. Recenzi jsem začal sepisovat v červnu, zasekl jsem se, do toho rozlučkový koncert v Birminghamu a Ozzyho úmrtí, tak jsem si říkal, že nebudu parazitovat. Včera jsem si k tomu po delší době sedl a najednou se dílo podařilo.
Přeji ti krásnou a klidnou dovolenou.
Cédéčko je konečně doma (digi Sanctuary 2009) a tak si už od včerejška dávám takovej malej Black Sabbath maratónek. Spíš půlmaratónek, protože moje sbírka BS momentálně končí plackou “Never Say Die!” a dál už se asi opravdu nedostanu.
Sabotage je bezva album a fakt nevím, proč jsem si ho já makovec nekoupil už s těma předešlejma. Přijde mi trochu temnější a zahuštěnější svého předchůdce (Sabbath Bloody Sabbath) a jako top track hodnotím třetí “Symptom Of The Universe”. Aj s kraťoulinkou introdukcí “Don’t Start (Too Late)” tvoří parádní dvojku, ke které se budu vždycky rád vracet. Ten naprosto přirozenej přechod do náladotvorné, téměř akustické selanky nemá chybu.