Bakerloo

Kořeny skupiny sahají do Tamworthu ve Staffordshire, kde se kytarista Dave ‘Clem’ Clempson s talentem shůry a zkušenostmi z The Vipers a Harwell Reaction spojil s dvojicí Dave Mason (baskytara) a John Hinch (bicí) z The Pinch. V Masonově případě šlo pouze o shodu jmen se známým kytaristou z Traffic, a rovněž o krátkou epizodu.

V únoru 1968 ho vystřídal Terry Poole, o čtyři měsíce později vyladěná sestava zvolila název Bakerloo Blues Line a vytrvale objížděla štace v okolí Birminghamu, přičemž neunikla pozornosti místního manažera a jazzového trumpetisty Jima Simpsona, který ji zařídil pravidelné úterky v nově otevřeném klubu Henry’s Blues House a začlenil ji do svého projektu Big Bear Ffolly, v jehož rámci kapela absolvovala koncertní šňůru po střední Anglii ve společnosti Tea & Symphony, Locomotive a Earth (pre-Black Sabbath).
A stálý džob  mládežnická formace získala i v akusticky vyhlášeném klubu Mothers na birminghamském předměstí Erdington, kde ji poprvé slyšel John Peel, v jehož pořadu Top Gear na BBC Radio 1 se Bakerloo Blues Line poprvé představili 20. října 1968. Mimo to v Marquee předskakovali Led Zeppelin při jejich koncertní premiéře pod tímto názvem, i Jethro Tull při jejich posledním vystoupení v tomto věhlasném stánku. Traduje se, že toho večera dostal Clempson nabídku nahradit v Andersonově bandu odcházejícího Micka Abrahamse. Tehdy však ještě věřil v budoucnost vlastní kapely, cítil pouze potřebu získat zdatnějšího bicmena. Neváhal tak na bubenické stolici roztočit nevídanou fluktuační spirálu.

V prosinci 1968 nastoupil Tony O’Reilly (ex-Koobas), v lednu 1969 ho vystřídal Peter York (ex-Spencer Davis Group), za něhož při jednom vystoupení (18. 1.) zaskočil Bill Ward. V únoru zkusili štěstí další, mezi nimi i John ‘Poli’ Palmer (ex-Blossom Toes), obstál ale až Keith Baker. Soubor zkrátil název na Bakerloo a nemalou zásluhou impresária Tonyho Halla, zakladatele nezávislé společnosti Tony Hall Enterprises, podepsal v červnu 1969 jako jeden z prvních smlouvu s firmou Harvest, nově založenou progresivní pobočkou EMI, kde měl v létě vyjít singl Driving Bachwards/Once Upon A Time. Přestože bývá uváděno i přesné datum a manažer Simpson ho v tisku charakterizoval jako “velmi komerční záležitost, která by měla dostat hodně prostoru v rádiu,” podle tvrzení spoluzakladatele labelu Malcolma Jonese existuje pouze zkušební výlisek a nahrávka se nikdy nedostala do prodeje. Adaptace Bachova Bourrée* s hostujícím trumpetistou Jerrym Salisburym se tak dočkala až na albu, které vznikalo na přelomu května a června 1969 v londýnských Trident Studios v produkci Guse Dudgeona, jenž si v oboru teprve začínal budovat status legendy.
Hladký průběh natáčení po letech přiblížil Terry Poole: “Náklady za studio dělaly 30 liber za hodinu, což pro nás bylo dost a tak jsme všechno nahráli na první – druhou dobrou. S Clemem jsme ty skladby za rok a půl poznali důvěrně, takže to nebyl problém. Album bylo dokončeno za necelé tři týdny.”
Na pultech se ale objevilo až v prosinci** bez původně zvažovaného názvu Gang Bang, navrženého podle nejdelší ze tří instrumentálek, v níž se sólově vyřádí i Baker. Desku uzavírala neskrývaná pocta vzorům Son of Moonshine, kterou pravidelně končila i živá vystoupení kapely.
Navzdory příznivým recenzím (př. Melody Maker: “Chvályhodné dílo této bluesově založené skupiny, která pokrývá široké hudební spektrum.”) album v interesantním přebalu s výjevem z ražby alpského tunelu během 80. let 19. století komerčně propadlo, čehož kupodivu želel snad jedině manažer tria, bo Clempson už beztak jednou nohou stál v jazzrockovém Colosseu, kam nastoupil po jediném koncertu s Davem Peggem a Cozym Powellem (zde jako Colin Flooks) na Nottinghamské univerzitě v říjnu 1969.

Simpson se však dál snažil značku Bakerloo udržet při životě, přestože i Poole s Bakerem se pustili do nového projektu May Blitz s kanadským kytaristou Jamesem Blackem. Vylidněná místa v kapele tak obsadili Adrian Ingram (kytara), George Northall (saxofon), Jack Griffiths (baskytara), John Parkes (bicí) a Roland Alex Boyce (zpěv) a restartovaná formace vyrazila na přelomu let 1969/70 na krátké turné po Británii a Německu. Chabý ohlas však přiblížil definitivní konec souboru pod starým názvem, s nímž se sestava rozloučila vystoupením v londýnském Marquee 14. května 1970, a rozepsala tak první kapitolu příběhu zvaného Hannibal.

Clempsonův další hudební životaběh je jedním slovem impozantní. Byl plnoplatným členem jazzrockových Colosseum i stálým členem jejich mimořádně stabilní reunionové sestavy (1994–2015), v Humble Pie nahradil Petera Framptona, v Rough Diamond si zahrál vedle Davida Byrona (album Rough Diamond, 1977), v nástupnických Champion už s novým vokalistou, Kanaďanem Garrym Bellem (album Champion, 1978). Mihl se i v projektu Shortlist Rogera Chapmana, natáčel s Rogerem Daltreym (album Ride A Rock Horse, 1975), stál při zrodu (i brzkém skonu) další superskupiny Strange Brew s Gregem Ridleyem a Cozym Powellem, když si po pouhopouhých čtyřech společných zkouškách zlomil ruku při fotbale (načež se Powell odporoučel k Rainbow). Hrál i v Marriottových All Stars, aniž by se však kdy zúčastnil reunionu Humble Pie, a s kdekým dalším (Tom Waits, Jack Bruce, Jon Anderson, Dave Greenslade, aj.)
V roce 1985 se podílel na albu ShadowShow po boku čtveřice Rod Argent, Barbara Thompson, Jon Hiseman a John Mole. V roce 1997 vydal prapodivný titul Rhytm & Blues, který po letech bohatě vykompenzoval albem In The Public Interest (2013). A s perfektně šlapajícím The Clem Clempson Bandem brázdil kluby (prozatím poslední vystoupení v listopadu 2014), jako host se akcí příležitostně účastnil Chris Farlowe.
Ukázkové curriculum vitae mu tak skvrní snad jedině dávná prohra v partii s Tommym Bolinem o místo v Deep Purple, uvolněné Blackmorem v dubnu 1975.

Původní bubeník John Hinch našel uplatnění v kapele Hiroshima s Robem Halfordem, spolu přestoupili i do Judas Priest, Keith Baker pokračoval v Daddy (pre-Supertramp) a Uriah Heep (album Salisbury, 1971), Terry Poole v Graham Bond Organisation a Vinegar Joe, než ve druhé polovině sedmdesátých let odstartoval kariéru v jiné odnoži zábavního průmyslu, v hazardu. Začal v kasinu na Bahamách, odkud se propracoval až na výletní lodě, včetně plovoucího paláce Queen Elizabeth 2, na němž si údajně čas od času zahrál s palubním orchestrem.

__________________

* Ve stejný čas přišli se stejným nápadem i Jethro Tull. Oba soubory uchopili Bacha po svém, odpověď na otázku “kdo dřív” je tedy vlastně zbytečná. Ale znáte to…
Co se samotné myšlenky týká, “vítěz” byl, je a zůstane samozřejmě neurčitelný, a ani fakta ohledně doby natáčení předmětných titulů na tom nic nezmění, jelikož obě skupiny pracovali v londýnských studiích (Bakerloo v Trident, Jethro Tull v Morgan) v květnu 1969. Jak uvedeno výše, Bakerloo tehdy s nahráváním svého eponymního alba (a předpokládaně i nevydaného singlu) začínali, zatímco Jethro Tull již dokončovali práce na druhé desce Stand Up (v Británii vyšla 1. srpna 1969). To by mohlo hovořit v jejich prospěch, nebýt (nezodpovězené) klíčové otázky, kdy že dané skladby poprvé zazněli na koncertech. Potvrzeno je, že Bakerloo svou verzi Driving Bachwards představili (spolu s Last Blues) již 10. února 1969 při show BBC v londýnském Playhouse Theatre, kde vystoupili ve společnosti Strawbs, Moby Grape a Caravan (stanice koncert odvysílala o šest dnů později), ověřené informace o koncertní premiéře Bourée v podání Jethro Tull však zatím poletují v neznámu.

** V jednom z letních čísel týdeníku Tamworth Herald (27/06/69) se píše o singlu s předpokládaným datem vydání 11. 7. 1969 a LP, jež by mělo vyjít o pět týdnů později (tj. v polovině srpna). Na rozdíl od referování o již proběhlých událostech se v tomto případě na dobový materiál spolehnout nelze, bo ke změně plánů docházelo vždy a všude.

Samostatnou kapitolou budiž i rozdělení pěveckých partů na albu, které z nepochopitelných důvodů neuvádí žádný z oficiálních materiálů. Podrobný internetový průzkum a spojené diskuzní síly (J. Merhaut, hejkal) však před časem poskytly důvěryhodný výsledek. Při třech instrumentálkách je skóre vyrovnané 2:2 (Clempson: Bring It On Home a This Worried Feeling, Poole: Last Blues, Son Of Moonshine), potvrzen je i podíl obou zpěváků na aranžích.

A zmínku jistě zaslouží i pečlivě vedený a zachovalý koncertní deník Terryho Poolea.

DISKOGRAFIE:
1969 – Bakerloo (Harvest, EMI)

2 názory na “Bakerloo”

    1. Jardo, díky! Obdiv ale patří klukům z Bakerloo za album a uznání těm, kteří se o cenné informace (dobové zvlášť) neváhají podělit na netu. Skládat je potom dohromady není kumšt, ale potěcha.

Pridaj komentár