Skupina pojmenovaná po proslulém kartaginském slonovůdci vzešla z poslední sestavy bluesrockových Bakerloo. Zatímco rytmika Terry Poole, Keith Baker to balila už i v paralelním projektu May Blitz, jazzová sekce Adrian Ingram (kytara, ex-Smethwick Baths), George Northall (saxofon) využila nabídky majitele birminghamského klubu Ronnie Scott’s a labelu Big Bear Records Jima Simpsona odehrát nasmlouvané německé termíny s jinými spoluhráči. Sestavu doplnili Jack Griffiths (baskytara), John Parkes (bicí) a černošský zpěvák Alex Boyce alias Kirk St. James (ex-The Nomads), který dorazil z Paříže po skončení angažmá v kultovním muzikálu Hair, kam přesídlil z klubu Raspoutine v libanonském Bejrútu. Poslední posilou se stal klávesista Bill Hunt (ex-The Breakthru): “Skutečně jsme absolvovali turné v Německu jako Bakerloo, i když nikdo z kapely nehrál na albu! Takovej už je byznys.”
Obchod neobchod, mizivému ohlasu navzdory se sestava rozhodla pokračovat, pro další budoucnost ale zvolila nový název Hannibal, pod nímž podepsala smlouvu na album pro B&C Records (‘Beat & Commercial’). Ještě před nástupem do studia však rezignoval George Northall, podílející se podle svých slov na připraveném materiálu*, uvolněný post obsadil dechař Cliff Williams. S výjimkou kolektivního díla Winter, které desku uzavírá, ovšem bývá jako autor uváděn pouze Ingram.
Ať už byla skutečnost jakákoliv, eponymní album v produkci Rodgera Baina (na desce uveden s chybou ve jméně jako Roger) nabízí bezmála třičtvrtě hodiny toho nejvýživnějšího plnotučného jazz/hard rocku.
Dlužno dodat, že ještě větší sběratelskou raritou než samo LP se stal singl s pokrácenými albovými songy Winds Of Change/Winter z listopadu 1970, který se nedostal do běžné distribuce.
Šestičlenná formace svůj potenciál potvrdila jak při následných britských koncertech s Black Sabbath, Free, Patto a Johnnym Winterem, tak během dvou evropských mini-turné v první polovině roku 1971. Zda se tehdy Hannibal skutečně představili i ve vysílání německé TV** zůstává nepotvrzeno, jisto však je, že roku 1972 nedožili.
Adrian Ingram se hudbě dál úspěšně věnoval jako muzikant, pedagog i publicista.
Kirk St. James už na sólové dráze nepřidal k singlovému debutu My Love Oh Linda/Tears I Cry (1970, produkce D. Paramor!) žádný titul a v branži zůstal jako promotér.
Bill Hunt se na přelomu let 1971/72 připojil k The Move Roye Wooda a Jeffa Lynneho, kteří hledali rohystu pro několik televizních vystoupení. A pokračoval s nimi i v Electric Light Orchestra, během nahrávání druhého alba však následoval Wooda do Wizzard. Na rozdíl od Griffithse si pozdější učitelské roky ještě zpestřil návratem do branže, když dodal 8 z 11 textů na album Keep On Rockin! (1994) Powell-Hillovým Slade II.
Na CD vyšlo album Hannibal poprvé v roce 1994 (Green Tree Records).
* George Northalla možno vyhlásit za smolaře celého příběhu, uznání svého autorského podílu se nikdy nedočkal. Radost by mu jistě udělal aspoň synátor, který za taťku lobbuje, kde se dá (viz komentář pod videem).
** Vystoupení zmiňuje několik zdrojů, mj. oficiální stránky Adriana Ingrama i sám Northall v reakci na Brennanův průvodní text v bookletu reedičního CD Bakerloo (Repertoire, 1993). Jeho syn Jay tvrdí, že nahrávku vlastní a že obsahuje i jednu skladbu, která není na albu.
DISKOGRAFIE:
1970 – Hannibal (LP, B&C Records)
