CD btf.it – VMCD032 /2011/
Méně známé, ale pěkné album z první poloviny sedmdesátých let a zároveň další odškrtnutej rest z mé utěšeně bobtnající italské sbírky…
Skupina Blocco Mentale pochází z provincie Viterbo a vznikla v roce 1972 z členů kapely Oleum, ke kterým se připojil basista a zpěvák Aldo Angeletti. O rok později se přihlásila melodickým singlem L’amore muore a vent’anni / Lei è musica, po kterém následovalo album Ποα a tady jistě zpozorní každej řeckomil. Jeho název je skutečně v řečtině, psanej alfabétou a v překladu znamená něco jako “tráva”. Vzhledem k ekologicky zaměřeným textům je to však pochopitelné a dostatečně vypovídající je i fotografie na vnitřní straně rozkládacího alba.
Deska vyšla u malé, lokální firmičky Titania (BM 2301) v počtu 2000 kopií, ovšem bez jakékoliv podpory a promotion ze strany labelu a tak nemohla vzbudit větší pozornost. Počátkem roku 1975 se skupina kvůli povinným odvodům do armády rozešla, ale už o pár let později byla zpátky pod jménem Limousine. Ta koncem sedmdesátých let vyhrála pár písničkovejch soutěží, natočila několik komerčně orientovanejch singlů a měla našlápnuto k slušně se rozjíždějící kariéře, ale potom, co jí kvůli těžkým depresím opustil klávesista Filippo Lazzari se definitivně rozpadla.
Album Ποα vyšlo v laminovaném, rozkládacím obalu a jistou zvláštností je malý výřez v jeho vrchní části, skrz který je vidět fotografie kopretiny umístěné uvnitř. Na discogs by bylo pár kousků na prodej, ovšem v cenové relaci 930 – 2000 Euro. Na trhu je však několik sběratelsky zajímavých reedic od společnosti BTF (na různobarevnejch vinylech) a problém by neměl být ani s CD. To moje pochází z roku 2011 a jako součást Remaster series se může pochlubit i italským OBI. Rozkládací mini vinyl replika je poměrně věrnou reprodukcí původního alba (ovšem bez onoho výřezu) a osmistránkovej booklet obsahuje fotky středových štítků originální LP, biografii Blocco Mentale a rozhovor s bubeníkem Michele Arenou. V italštině i anglině.
Necelých čtyřicet minut dlouhé album nabízí sedm skladeb, ale nejnovější CD reedice obsahují rovněž výše uvedený singl L’amore muore a vent’anni / Lei è musica. Muzika je to pěkná, melodická, s archaickými klávesami a výtečně sezpívanými vokály. Však je tady všem pěti členům kapely připsanej i zpěv, dvakrát sólo a zbytek v doprovodech. Tehdy téměř nepostradatelnou flétnu doplňuje ságo a ve folkově laděné skladbě Io e me dostala hodně prostoru aj foukací harmonika.
Už úvodní, necelejch pět minut dlouhá Capita mě dokáže svou bezprostředností a milou naivitou úplně odzbrojit (její nástup mi trochu připomíná kapelu Rocky’s Filj) a v nemlich tom samém módu pokračuje i následující Aria e mele. Dobovej, trochu kostrbatej prog rock je k sežrání, ovšem jakmile se ozve zpěv, jdu do kolen. Nevím, kterej z vokalistů je právě tady tím hlavním, ale ta melodie nemá nejmenší chybu. Trochu strojená, obřadní vznešenost z ní dělá pěknej tyjátr, ale tohle je prostě Itálie tak, jak ji mám rád.
Čáku na jednu z nejambicióznějších položek celé kolekce si dělá osm a půl minuty dlouhá Impressioni. Z větší části dramaticky patetická, s pastorální flétničkou, mellotronem a sólo zpěvem bez nějakých excesů. Ovšem poslední tři minuty, to už je energickej prog s několika stopkami, nečekanými zvraty a dlouhým saxofonovým sólem. První strana původního vinylu končila semiakustickou baladou Io e me. Zdánlivě “obyčejnou”, ale vkusnou folkově orientovanou písničkou s jemnými vokály a pěknou harmonikou.
Je fakt, že tady to album poněkud usíná, ale následující a řádně rozmáchlá La nuova forza mi nalije dávku čerstvé krve do zkornatělejch žil. Po okázalé instrumentální předehře přichází krátká, ale o to intenzivnější rubanice, kde rozeznávám něco jako dva kopáky. Michele Arena uhání, jak dobře namazanej stroj a úplně stejnou figurou celá, osm minut dlouhá skladba také končí. Ten zbytek už je vyhrazen akustickým kytarám, pianu s mellotronem a do ukrutnejch výšek tahaným vokálům.
Hlavní zpěv v předposlední Ritorno se podobá tomu v Aria e mele a taky je to úplně stejné divadlo. V okamžiku, kdy spustí “Tornerò, nelle strade senza tetto blu…” mám co dělat, abych se nezačal smát, ale nemyslím to nijak zle. Tohle je jeden z trademarků RPI a bez něj by to nebylo prostě ono. Kór, když je tady těch vokálů jen tolik, aby se neřeklo a zbytek písně je energetickou bombou. V jejím závěru se ozve motiv z úvodu desky a posluchač tak podvědomě očekává její konec, ale ještě je tady symphonic popová a pěkným mini moogem vymalovaná balada Verde.
Z podobně pomalého, hyper melodického soudku jsou i obě bonusové skladby a i když nepřinášejí nic vyloženě zajímavého, jsem rád, že je vydavatel vyhrabal a přidal. Aspoň mám kompletní, profesionálně zaznamenanou tvorbu Blocco Mentale pěkně pohromadě. Zvuk sice lupe a praská, jako kdybych seděl u gramofonu, ale jinak je v pohodě, v širokém stereu a bez známek přehnané komprese. Je tedy nad slunce jasné, že jde o reedici pořízenou z originální vinylové desky, ale jiná možnost už dnes asi není…
Je to opravdu pěkné, melodické album a fanoušek RPI by se s ním neměl rozhodně minout. A nejenom ten. V žádném z žebříků věnovaných nejlepším nahrávkám italského progresivního rocku ho sice nenajdete, ale to přece vůbec nic neznamená. Nebo ano?
SKLADBY:
1. Capita 4:41
2. Aria e mele 4:30
3. Impressioni 8:19
4. Io e me 4:22
5. La nuova forza 8:05
6. Ritorno 4:53
7. Verde 3:54
Bonus tracks:
8. L’amore muore a vent’anni 3:56
9. Lei è musica 3:46
SESTAVA:
Bernardo “Dino” Finocchi – Voce solista, sax, flauto
Aldo Angeletti – Voce solista, basso
Gigi Bianchi “Roso” – Voce, chitarre
Filippo Lazzari – Voce, tastiere, armonica
Michele Arena – Voce, percussioni
Ποα
Prog Rock
Titania
1973
LP
7
CD btf.it – VMCD032 /2011/
Poslechl jsem si obě ukázky, abych si udělal představu, zda se mám po albu pídit. První ukázka je parádní, ta druhá mi přijde dost přearanžovaná, až komplikovaná. Každopádně autorovi textu patří velký dík za propagaci italské hudby. Snejku, uvažovals někdy, že z těch tvých textů by jednou mohl být sborník věnující se italské scéně?
To mě tedy nenapadlo, ale jednou to může klidně někdo udělat. Čert ví, kam se bude to psaní amatérskejch recenzí vůbec ubírat. Mám obavy, že se toho už brzy chopí umělá inteligence, protože lidi jsou čím dál tím línější nejenom psát, ale i číst. Co jde zatím naprosto kolem mě, to jsou ty různé podcasty. Vytáčí mě, když na netu narazím na zajímavej titulek a v textu si pak přečtu jen “vějičku” a odkaz na podcast. Kurňa, já si chci ten článek normálně přelouskat a ne čekat, až to udělá někdo za mě.
Od neděle si u nás, na Vystrkově léto vybírá náhradní volno, tak jsem si k tomu zas po dlouhé době sedl a něco napsal. Jsem rád, že tě ukázky zaujaly a ta komplikovanost skladby La nuova forza je jen zdánlivá. Možná, že tak působí na první dojem, ale jinak je to album opravdu vstřícné a melodické, s pozůstatky psychedelického popu z konce šedesátejch let. Škoda jen, že jsem na YouTube nenašel ofiko kanál, protože takhle je možné, že ty ukázky po čase zase zmizej.
V současné době jsem před dokončením recenze druhého alba kapely Nuova Idea a pak bych se rád pustil do debutu legendárních Arti e Mestieri. Všechno čerstvé přírůstky do sbírky. Dlouho jsem na to psaní neměl čas, ale o to víc mě to teď baví.
Umělou inteligenci jsem vyzkoušel, abych si udělal obrázek, co na nás žáci budou zkoušet. Napsala recenzi na In Rock a ta byla v pohodě. Akorát jsem to nebyl já. Potom jsem ji požádal o Kuře v hodinkách a nestačil jsem se divit, jaká hovadina z toho vylezla. Takže za mě pořád platí, že co si nesesmolím sám, tak to nemám.
Jako všechno, i AI bude čím dál tím dokonalejší. Já se do toho zatím moc nevrtám, občas na mě někde něco vyskočí a tak si to přečtu. Myslím, že v tom psaní je důležité mít svůj styl a toho se držet. Pak budu, jako autor rozpoznatelnej. V textech hodně používám hovorovou mluvu a možná, že s tím někoho rozčiluju, ale hodlám se toho držet. Nemám natolik pod čepicí, abych o hudbě dokázal sáhodlouze filozovat, spíš se snažím zobákem, jakej mi narostl popsat, co se mi na ní líbí. Nebo nelíbí. Ale to jsem nějak odbočil…
Recku Nuova Idea mám hotovou a během příštího týdne bych chtěl nadatlovat ještě jeden článek. Chuť by byla a čas (budu mít odpolední) koneckonců taky.
@Snake: S povděkem kvituju, jak pečlivě sleduješ (ne)funkčnost odkazů, nic to, že na první dobrou mi při tý hraný ukázce naskočila naše stará dobrá Cesta, která vede nikam (to by asi umělou inteligenci nenapadlo). Každopádně ale z toho mála co z RPI znám, mám větší favority než jsou Blocco Mentale, četba ale tradičně bezva. Dodatečný dík.
Borek: Tak doteď jsem neměl o filmu “Cesta, která vede nikam” (1969) ani tušení, ale ukázka se seznamem účinkujících mě navnadily. Na YTB je zhruba hodinovej záznam a při nejbližší možné příležitosti si ho pustím.
Ty staré zfilmované písničky italské televize jsou fakt srandovní, viděl jsem jich už opravdu hodně a na profesionální úroveň dosahuje naprosté minimum. Nejspíš se to všechno natáčelo na první dobrou a tak, aby to moc nestálo. V tomhle konkrétním snímku je aspoň pěkně vidět rozkládací album s tím v textu zmíněným výřezem. Vím, že tě tyhle “spešl” obálky zajímaj.
Děkuju za komentář.
Ba, obaly mě baví, ty něčím zvláštní extra, bo tak jako muzika má i každej obal svůj příběh. Při tom videu si ale říkám, jestli italský rockery během tý overtury nezajímala víc ona lepá děva než album samotný. Bodejť by se pak dostalo do žebříčků…