CD Mercury – UICY-94525 /2010/
Albem Uomo di pezza si Le Orme vytesali pomník, ovšem nesmrtelnost jim zajistila až teprve následující placka Felona e Sorona, z roku 1973. Z té se v Itálii postupem času vyklubala takřka posvátná kráva a národní kult…
Obě alba jsou si docela podobná jak po stránce zvukové, tak kompoziční a je pro ně charakteristické střídání jemných, vytříbeně melodických pasáží a energickejch laufů. Texty spojuje koncepční storka popisující příběh dvou planet, které se otáčejí kolem sebe, aniž by kdy přišly do vzájemného styku. Felona září a vzkvétá, ovšem temná Sorona je domovem morovejch ran a katastrof. Na té bych žít nechtěl, nicméně v druhé polovině příběhu se role obou planet obrátí.
Úvodní Sospesi nell’incredibile je vynikající, dramatickou kompozicí, která nabízí všechny ingredience gulášku Rock Progressivo Italiano (RPI) pěkně po kupě. Ze začátku pěkně zhurta a po klidnější části, vroucně odzpívané Aldem Tagliapietrou přichází dlouhá instrumentální p(m)asáž. Pagliuca střídá rejstříky kláves a Michi Dei Rossi do toho mlátí, až lítají třísky, aby se v závěru skladby nadechl i ke krátkému bubenickému sólu. Myslím, že tady si fanoušek progresivního rocku přijde opravdu na své…
Následující, sotva dvě minuty dlouhá Felona začíná zvonkohrou a je to kouzelná, optimistickým dojmem působící písnička s akustickou kytarou, úsporně hrajícími perkusemi a třepetavou flétnou. Klavírem podepřená, melodramatická La solitudine di chi protegge il mondo se bez perkusí obejde úplně, aby se vzápětí překlopila do intenzivní masírky L’equilibrio, vyšperkované orgasmickou instrumentální vsuvkou. Tou končila první strana původního vinylového alba, ovšem zároveň patří i k jeho vrcholným okamžikům.
Pochmurná Sorona svým obsahem vystihuje podstatu příběhu a vytváří dokonalej protipól optimismem sršící skladbě Felona. Hudebně se toho v ní zas tak moc neděje a v následující Attesa inerte to není o moc lepší. Začíná pěkně, symfonicky, ale brzy přejde v podivnej experiment s kostrbatou vokální linkou a hypnoticky monotónním rytmem. Krapet pompézní a téměř instrumentální Ritratto di un mattino je už zase příjemně melodická a třešničkou na dortu je atmosférické kytarové sólo navrch. Předposlední All’infuori del tempo je pěkným završením celého příběhu, ale na úplnej konec je tu ještě splašená instrumentální palba Ritorno al nulla.
Mám dojem, že první polovina desky je lepší té druhé a Felona e Sorona jako celek nedosahuje kvalit předcházejícího alba Uomo di pezza. Ovšem tři hvězdy jsou málo a tak ji ocením stejně, jako Collage. Po té však sáhnu častěji a s větším gustem…
SKLADBY:
Side 1
1. Sospesi nell’incredibile – 8:43
2. Felona – 1:58
3. La solitudine di chi protegge il mondo – 1:57
4. L’equilibrio – 3:47
Side 2
5. Sorona – 2:28
6. Attesa inerte – 3:25
7. Ritratto di un mattino – 3:29
8. All’infuori del tempo – 4:08
9. Ritorno al nulla – 3:34
SESTAVA:
Tony Pagliuca – keyboards
Aldo Tagliapietra – voice, bass, guitars
Michi Dei Rossi – drums, percussions
Felona E Sorona
Prog Rock
Phillips
1973
LP
9
CD Mercury – UICY-94525 /2010/
Le Orme mám z tých top talianskych kapiel rád “najmenej” a zároveň ich rád počúvam. Jemnejšia melodická muzika, aj tento album je fajn. Problém som mal dlho s bubeníkom, ktorý sa do tej muziky miestami vrhá ako drevorubač na stromy. Bez škrupúľ, priamočiaro a bez dynamiky. Každopádne Felona e Sorona mi dnes ráno hrala namiesto budíka. Vďaka.
Ty tomu Dei Rossimu nemůžeš přijít na jméno 🙂 Paradoxně je to právě on, kdo se snaží držet při životě pomalu skomírající kapelu, ale už to dávno není ono. Posledním opravdu dobrým albem v mé sbírce je koncertní CD+DVD box set “Live In Pennsylvania”, z roku 2008. Ten bych doporučil každému fanouškovi Le Orme, protože zrovna album Felona e Sorona na něm zazní komplet celé. Navíc je to poslední věc, na které se podílel ještě Aldo Tagliapietra.
Moje vedomosti z RPI sa rovnajú „nule“, ale z toho mála, čo som si vypočul, mám najradšej album Collage z roku 1971.
Díky za peknú recku!
Jenom nepovídej. Já myslím, že za ty roky tady už toho máš naposloucháno docela dost…
Podobně vášnivej Hammond organ, jako na albu Collage, bys našel i na poněkud méně známé fošně Scolopendra (1972) kapely Gli Alluminogeni. A speciálně tvojí pozornosti bych doporučil aj jedinou placku skupiny Buon Vecchio Charlie (nahráno 1971, poprvé zveřejněno až v roce 1990). Moje recenze na ni tady tenkrát nějak zapadla, ale je to nářez, jak kráva.
Čau Snake, pro mne je Felona e Sorona událost za 5*. Jedno z alb italské scény, která jsou silně formující. Znám je 20 let a poslech je pokaždé zážitek. Díky za recenzi. Viva RPI!
Ahoj, však já to vnímám podobně. Čtveřice Collage, Uomo di pezza, Felona e Sorona a Contrappunti je pro mě takřka svatou a ty rozdíly mezi nimi jsou opravdu minimální. Jako první, výrazné zaváhání považuji až teprve album Smogmagica, z roku 1975.