CD Pick Up Records  – 5490112  /1999/

V roce 1971 se v Itálii rozhořela progressive rocková revoluce, ale koncem sedmdesátých let už z ní nezůstalo víc, než malá a sotva doutnající jiskra. Nástup new wave s MTV jí definitivně zatnul tipec a trvalo přes půl dekády, než se našli jedinci s troufalou odvahou tuto, v prach cesty zašlapanou korouhev znovu pozvednout. A jedněmi z těch vůbec prvních byli Nuova Era z Florencie…

Přijít v druhé polovině osmdesátých let s albem v klasickém, prog rockovém stylu bylo značně riskantním krokem, který mohl skončit finanční katastrofou a tak není divu, že se pro něj nedařilo najít vydavatele ochotného nasadit krk. Klaplo to až v případě labelu Contempo Records, který skupině poskytl týden v nahrávacím studiu vybaveném 16-stopým magnetofonem. Prostředky byly velmi omezené, času málo a celý proces se tak musel obejít prakticky bez postprodukce, ale i přes výše uvedené těžkosti vyšla v roce 1988 vinylová deska (2000 kopií) a o rok později i CD.

Album L’ultimo viaggio (Poslední cesta) se zabývá drogovou problematikou a je ponorem do nitra drogově závislého jedince, nicméně v bookletu vytištěné texty (v italštině) jsou metaforické a docela složité, takže jsem je moc nepobral. Tohoto konceptu se však drží nejenom slova, ale i samotná muzika. Hned v první strofě zazní velice pěknej leitmotiv, který se pak v různých podobách objevuje na celém albu a svým obsahem nejtíživější skladba, pátá La tua morte parla (Hovoří tvá smrt) má i odpovídající hudební doprovod. Dark prog, jak vyšitej. Ve stylu Biglietto per l’Inferno, nebo Il Balletto di Bronzo.

Po hudební stránce jde o klasickej symphonic prog v typicky italském, melodickém stylu. Rock progressivo italiano v té nejčistší podobě, a že se psal rok 1988? Phe, co na tom. Walter Pini nezapře svoji inspiraci u klávesových velikánů typu Emerson, Banks, nebo Bardens, ale není to jen o nějakém bezhlavém přehrávání stupnic. Již od úvodní Eterna sconfitta dokazuje i to, že se z něj stává velice dobrý skladatel a zbytek kapely je natolik schopný, že dokáže jeho nápady plně realizovat. Kytarista Alex Camaiti má navíc velice příjemný, chlapecky zvučný hlas, který hudbě Nuova Era vtisknul ještě něco navíc a stal se jedním z jejích hlavních poznávacích znaků.

Je to výborná muzika s řadou velice pěkných, melodických motivů a strhujících okamžiků. Tady nebylo zapotřebí žádného dlouhého “naposlouchávání”, protože úvodní Eterna sconfitta (Věčná porážka), nebo šestá Ritorno alla vita (Návrat do života) mě rozstřelily na první dobrou. A nesmím zapomenout ani na živelné instrumentálky Cattivi pensieri (Špatné myšlenky) parte I a II, které posloužily jako spojovací článek mezi oběma stranami vinylového alba. V těch se kapela opravdu “rozvášnila” a v části II mi jedno z klávesových sól vzdáleně připomnělo Emersona a jeho Rondo…

Po zvukové stránce je album naprosto v pořádku (koncem osmdesátých let hrála cédéčka stejně dobře, jako vinylové desky) a z dnešního pohledu poněkud nezvyklým je akorát mix. Bicím by určitě prospělo víc razance, ale tím nejzásadnějším jsou poněkud umělohmotné, v některých případech až “bakelitové” rejstříky kláves. V té době moderní keyboardy ještě neuměly reprodukovat zvuk starých nástrojů tak věrně, jako dnes a je to holt slyšet. Nepovažuji to však za nějaký lapsus. K přelomu osmé a deváté dekády podobný zvuk klávesových nástrojů už zkrátka patří a svým způsobem je to vlastně i docela originální.

CD reedice od italských Pick Up Records v standardní jewel case nabízí bonus v podobě skladby Senza parlare. Není však ničím výjimečná a navíc jde o demo v nevalné kvalitě, takže bych se bez ní klidně obešel. V krabce je kromě jednoduše, sítotiskem potištěného kotouče ještě osmistránkovej booklet s texty písniček v italštině a několika fotografiemi.

Na debut je to opravdu výborné album, nicméně to lepší mělo teprve přijít, viz. následující LP Dopo l’infinito z roku 1989. Nuova Era se stali pevnou součástí italské prog rockové scény a letos na jaře jim vyšlo již sedmé studiové album 20.000 leghe sotto i mari. A o něm zas někdy jindy…

SKLADBY:
1. Eterna sconfitta – 5:29
2. L’ultimo viaggio – 12:43
3. Cattivi pensieri (parte I) – 2:15
4. Cattivi pensieri (parte II) – 3:22
5. La tua morte parla – 9:07
6. Ritorno alla vita – 4:53
7. Epilogo – 3:01
+
8. Senza parlare (solo nell’edizione Pick Up) – 2:49

SESTAVA:
Walter Pini – tastierista compositore
Alex Camaiti – cantante e chitarrista
Enrico Giordani – basso
Gianluca Lavacchi – batteria