Chuť ničit! Kdo by ji aspoň někdy v životě nepocítil…?
Měl jsem čerstvě dva křížky na krku, když „Appetite…“ vyšla, a seznámil jsem se s ní a oblíbil si ji zhruba půl roku předtím, než se stala celosvětově známou a uctívanou, stejně jako kapela. Pamatuji, jak mě dlouhohrající prvotina těchto pouličních výtržníků chytila… A to navzdory tomu, že všichni mí kamarádi a známí nad ní zprvu ohrnovali nos; paradoxem bylo, že „popíkářům“ (co preferovali „měkčí“ rock a metal – tehdy vyšla skvělá Hysteria od Def Leppard, nebo hitová 1987 od Whitesnake) připadala moc tvrdá, zatímco „metlošům“ (sjíždějícím tehdy hlavně thrash a rodící se black a death) zase děsně měkká.
Nedokážu přesně říct, čím mě Guns N’ Roses tak dostali, ale nejspíš je to ta „uvěřitelnost“ a opravdovost… Úplně cítím z nahrávky radost z rokenrolu, upřímnost, nevykalkulovanost… A texty jsou přesně o tomtéž – jak zpívali a hráli, tak žili, jak žili, tak zpívali a hráli… (To jsem třeba takovým Mötley Crüe nikdy nežral… Navzdory známé nehodě nadrátovaného Vince Neila, při níž se zabil spolujezdec, taky napitý Nicholas „Razzle“ Dingley, bubeník finských Hanoi Rocks, za kterou nakonec Neil vyfásl, díky dobře zaplaceným právníkům, jen několik týdnů vězení a následnou „veřejně prospěšnou činnost“ – objíždění škol a varování mládeže před řízením v opilosti.)
Tak proč je „Appetite…“ takový kult a svým způsobem i milník, jenž (trochu nadneseně řečeno) vrátil rock and roll ze stinných zákoutí ulic na výsluní…? Myslím si, že se tady prostě pěti talentovaným grázlům povedlo namíchat prvotřídní koktejl drzosti, tvrdosti, melodií a riffů tak, aby jím zanedlouho opili „celý svět“ (co právě po takovém drinku zrovna žíznil). Těch skoro čtyřiapadesát minut nemá vyloženou slabinu, naopak tu je pořádná dávka sakra silných míst… Protože se album stalo multiplatinovým, není myslím potřeba rozebírat jednotlivé písně… Možná i díky době, kdy vyšlo, se dostávaly jeho songy do éteru poměrně snadno a často.
Bohužel, divoký život (který k rock ’n’ rollu ale patří) si vybral svou daň a streetrockoví „uličníci“, zaskočení nebývalým zájmem, slávou a množstvím peněz, začali ničit hlavně sami sebe, stejně jako budoucnost kapely (možná aniž si to uvědomovali). Asi proto už Gunneři nikdy tak vynikající počin nenahráli, i když obě „Iluze“ jsou ještě dost kvalitní…
Přitom it’s so easy (anebo se to aspoň zdálo být)…
01. Welcome To The Jungle (4:32)
02. It’s So Easy (3:21)
03. Nightrain (4:26)
04. Out Ta Get Me (4:20)
05. Mr. Brownstone (3:46)
06. Paradise City (6:45)
07. My Michelle (3:38)
08. Think About You (3:49)
09. Sweet Child O’ Mine (5:54)
10. You’re Crazy (3:16)
11. Anything Goes (3:25
12. Rocket Queen (6:14)
W. Axl Rose – all lead vocals, backing vocals, synth and percussion
Slash – lead, rhythm and acoustic guitars
Izzy Stradlin’ – rhythm, lead guitars, backing vocals and percussion
Duff „Rose“ McKagan – bass guitar and backing vocals
Steven Adler – drums
Appetite For Destruction
Hard Rock
Geffen
1987
12
