Nejdřív si neodpustím jednu vzpomínku. Psal se rok 1992, studoval jsem na vysoké škole a zažíval docela bezstarostné časy. Zájem o hudbu mě neopouštěl, pravidelně jsem pročítal časopis Rock & Pop a hledal vycházející hudební novinky.  No, spíše než ty novinky mě zajímaly desky, které původně vyšly před nějakými dvaceti, pětadvaceti lety. Ta radost, když jsem se dočetl, že vydavatelství Globus International vydává licenčně slavnou nahrávku mých již tehdy oblíbených Deep Purple, desku Machine Head. Neváhal jsem, desku jsem zakoupil a těšil se, jak si ji v klidu doma poslechnu. Jenomže ono nadšení z konečně získaného hardrockového klenotu se nekonalo. Měl jsem neodbytný pocit, a každým poslechem se jenom stupňoval, že s tou deskou je něco špatně. Ne, v hudbě to nebylo, ta byla samozřejmě skvělá, ale něco mi bránilo si tu nahrávku pořádně vychutnat. Nakonec jsem ji zklamaně odložil s tím, že holt ne každá deska se mi musí vždy líbit.

Uteklo pár let a já zjistil, že tím špatným, co mi bránilo si Machine Head pořádně užít, bylo jiné řazení skladeb, než bylo na původním vydání. Ačkoli jsem předtím tohle album neslyšel, pouze některé písně na různých výběrovkách, přesto mi něco říkalo, že na mnou vlastněné verzi je něco špatně. Že by se ve mně ozvala nějaká hudební intuice? Možná. Pořídil jsem si verzi se správným pořadím a najednou se legendární nahrávka v mých uších rozehrála v mnoha nových barvách a odstínech.

Jaké tedy je v pořadí třetí studiové album Deep Purple s mým oblíbeným pěvcem Ianem Gillanem za mikrofonem? Určitě není tak přímočaré a sveřepé jako In Rock, žánrová pestrost a překvapivost předchozího počinu Fireball se také nekoná, přesto i zde se jedná o vzrušující posluchačský zážitek, mnohými fanoušky dokonce ceněný jako to nejlepší, co kdy skupina společně vytvořila. Některé z kompozic zde obsažených hrají pánové dodnes a nezahrát na koncertě tu o tom požáru kasina v Montreux, asi by někteří diváci požadovali navrácení vstupného.

Otvírák Highway Star je neskutečná jízda, během níž nemám čas ani na chvíli vydechnout. Hardrocková krása, která svou naléhavostí nutí posluchače setrvávat ve společnosti těchto hudebních velikánů znovu a znovu. Už na předchozích nahrávkách Deep Purple dokázali, že umí složit silný úvodní song, a na tomto albu to opět potvrdili. Bohužel následující pecka Maybe I’m A Leo mé nadšení trošku sráží. Nevím, možná mi zde vadí jistá míra jednotvárnosti, z níž mě občas vytrhne kytarové sólo. To se stává jakýmsi balzámem, po jehož skončení se celá kompozice opět vrací do již zmiňovaných kolejí. Ale chápu, že tohle může být jen můj osobní posluchačský problém.

Pookřeji hned u třetí skladby s názvem Pictures of Home. Ta se v mých uších stává dokonalou perlou, skvostem, k němuž je záhodno se pravidelně vracet. To není hudba, to je lék na rozbolavělou duši. A v léčbě dál pokračuji hodně tvrdým kouskem Never Before, který se ve své polovině přemění v nádhernou, nebojím se napsat až andělskou pasáž, na níž navazuje pěkné kytarové sólo. Po něm se skladba vrací tam, kde začala, totiž k oné hardrockové výbušnosti.

Co napsat o skladbě, kterou mnozí z nás slyšeli snad tisíckrát. Pro některé je tou pravou definicí stylu hard rock, jiní ji pro její profláklost nemůžou přijít na jméno. Ano, řeč je o hitu Smoke on the Water. Ten riff zkouší hrát každá začínající kapela, která to myslí s rockovou muzikou vážně. Ta píseň na albu Machine Head vůbec nemusela být, ale jelikož by deska byla příliš krátká, Blackmore vymyslel riff, Gillan text o kouři nad vodami Ženevského jezera a legendární song byl na světě.

Následuje Lazy, nejdelší skladba na desce a také jediná, která svou rozevlátostí odkazuje ke svým předchůdkyním na desce Fireball. Vlastně se zde dlouho jedná o exhibici dvou hudebníků, kytaristy Blackmorea a klávesisty Lorda. Gillanův zpěv zaregistruji až po více jak čtyřech minutách, a i poté do struktury písně zasahuje kytara se svými úžasnými vyhrávkami. Velká paráda.

A jak album začalo, tak i končí. Závěrečná pecka Space Truckin’ je opět parádní jízda, nápaditá a agresivní, jak to má u správného hard rocku být. Gillan zde parádně řve a ječí a ten riff, na kterém je to celé postaveno, je prostě geniální. Nerad bych zapomenul na bicí Iana Paice, ty se mi v této písni velmi líbí.

Vím, že k některým vydáním na CD se přidává píseň When a Blind Man Cries, také ji tam mám, ale tu hodnotit nebudu. Je skvělá, o to nejde, jenom mi prostě nesedí do celé atmosféry alba. Prý ji velký Ritchie neměl v oblibě, proto není na původním albu.

Možná nemám k desce Machine Head tak vřelý vztah jako k oběma jejím předchůdkyním, ale to nic nemění na faktu, že je to skvělá fošna a že ty, čtenáři, mi tu polovinu hvězdičky určitě promineš. Machine Head má ode mě 4,5 z 5.

Skladby:
1. Highway Star 6:05
2. Maybe I’m A Leo 4:51
3. Pictures Of Home 5:03
4. Never Before 3:56
5. Smoke On The Water 5:40
6. Lazy 7:19
7. Space Truckin’ 4:31

Sestava:
Ritchie Blackmore – kytara
Ian Gillan – zpěv
Roger Glover – baskytara
Jon Lord – varhany
Ian Paice – bicí

Album: Machine Head
Autor: Deep Purple
Žáner: Hard rock
Vydavateľstvo: EMI Records
Rok: 1972
Formát: LP
Počet skladieb: 7
Zdroj: CD EMI 7243 8 59506 2 9