Moby Dick

CD CBS, Sony BMG Music Entertainment ‎– 82876683722 /2006/

Placka z třiaosmdesátého, s plachetnicí na obalu, ke mě doputovala jistým nedopatřením. Objednával jsem si tenkrát desku s původem v roce 1975 a zapomněl, že pod názvem Banco existují dvě naprosto odlišná alba. Svým způsobem je to pěknej špek, ale při pročítání recenzí na progarchives zjišťuju, že nejsem jedinej, kdo na něj skočil…

Po rozbalení zásilky jsem čuměl, jak pulec z vazelíny, jenomže co jsem měl dělat? Dostal jsem to, co jsem si objednal (navíc to byl dárek) a reklamace postrádala smyslu. Při pohledu na tracklist jsem se pokoušel uchlácholit aspoň přítomností hitu Moby Dick, ale – jak se později ukázalo – byl to flastr hodně děravej.

Syntetické album je typickým produktem osmdesátých let a je těžké uvěřit tomu, že se na něm podílela stejná parta (se dvěma klávesisty v sestavě!), jako na art rockových opusech Io sono nato libero, nebo Come in un’ultima cena. Vlastně jediným relativním nováčkem je basista Gianni Colaiacomo, kterej se ke kapele připojil v roce 1979 a debutoval na téhož roku vydané nahrávce Canto di primavera.

Deska obsahuje sedm (plus jednu instrumentálku) nekonfliktních, pop rockových písní s ambicemi oslovit co nejširší spektrum hudebních posluchačů. A myslím tím opravdu “posluchačů”, nikoliv fanoušků. Art rock je odsunut na vedlejší kolej, znásilněn a zašlapán do země umělohmotnými syntíky, za rytmického doprovodu jednoduchých, elektronikou zmutovaných bicích. Je mi líto, ale tahle muzika už nemá s kumštem nic společného a je dobrá tak do mainstreamových rádií, nebo televizních estrád.

Za nejlepší skladbu na albu bych označil hned úvodní a docela svižnou Ninna nanna. Melodii má celkem chytlavou, refrén výbornej a ještě o level vejš ho posouvá nádhernej zpěv Francesca Di Giacoma. I následující Lontano da má něco do sebe a můžu ji poslouchat bez toho, že bych se ksichtil jak maska od trambusu. Nakonec, aj ten Moby Dick docela ujde, i když nechápu, že zrovna z něj vyrostl takovej hit. Jenomže pak už je to bída s nouzí. Počínaje cajdákem Pioverà mi to jde jedním uchem dovnitř a druhým ven, aniž bych zachytil nějakej zaznamenáníhodnej moment. S přibývajícími minutami už mě ta muzika začíná pomalu otravovat a nevytrhne to ani závěrečná instrumentálka Traccia III. Její název sice slibuje jistou spojitost s jedničkou (1972) a dvojkou (1973), ale nemá s nimi prakticky nic společného. Bohužel, ale ani tady si Banco neodpustili vstup umělohmotnejch, diskotékou zavánějících bicích…

Osmdesátá léta art rocku nepřála a spousta kapel to raději zabalila, ovšem byly aj ty, co chtěly přežít. Banco se přizpůsobili módním trendům a že byl o jejich muziku zájem svědčí i to, že v letech 1980-89 natočili pět dlouhohrajících alb. Nedávno jsem poslouchal kompilaci I grandi successi, obsahující písničky právě z osmé dekády a zvládl ji jen s velkým sebezapřením. Mám sice dojem, že skladby z alba Banco patří k tomu nejlepšímu, co je na ní k mání, ale ani tak mu nemůžu dát víc, než jeden a půl hvězdy.

Jen pro sběratele a kompletisty.

SKLADBY:
1. Ninna nanna – 4:39
2. Lontano da – 3:50
3. Moby Dick – 5:18
4. Pioverà – 4:44
5. Allons enfants – 4:18
6. Velocità – 5:30
7. Moyo ukoje – 5:14
8. Traccia tre – 2:45

NOTES:
Recorded at TM Studio, Roma, February-June ’83.
Mixed at “Mulino Studio”, Milano, July ’83.

SESTAVA:
Francesco Di Giacomo – voce
Vittorio Nocenzi – voce, tastiere
Gianni Nocenzi – tastiere, pianoforte
Rodolfo Maltese – voce, chitarra elettrica
Gianni Colaiacomo – basso Fender
Pierluigi Calderoni – batteria , percussioni , sintetizzatore
+
Beppe Cantarelli – chitarra ritmica , arrangiamenti
Toto Torquati – Fender Rhodes (brano: Pioverà)

Banco Book Cover Banco
Banco
Pop Rock
CBS
1983
LP
8
CD CBS, Sony BMG Music Entertainment ‎– 82876683722 /2006/

5 názorov na “Moby Dick”

  1. Asi před 15 lety jsem si doobjednal všechna zbývající CD od BANCO DEL MUTUO SOCCORSO, PREMIATA FORNERIA MARCONI a The NEW TROLLS, za období 1976 – 1989. Přišly tři boxy z Japonska s mini LP replikami, plus některé tituly v klasických krabičkách.
    Musím říci, že ty ostatní dvě kapely hrály ještě odpudivější popík. Od BANCO se dají nahrávky do roku 1979 celkem poslouchat, i ta zmíněná Canto di Primavera ujde. Zato všechno z osmdesátek (stihnuli v tom období udělat 6 alb!) je bída a utrpení. Jediné, co na tom bylo pozitivního, že hodnota sběratelských boxů šla nahoru a tak jsem je po čase prakticky nehrané beze ztráty prodal. Dodnes na tato alba vzpomínám jako na nejmasivnější posluchačské zklamání.

    1. Nemá smysl si něco namlouvat, zklamání to bylo (a pořád ještě je). A velké. Album Canto di primavera je posledním, které mám opravdu rád, ale občas si poslechnu ještě první ofiko lajfku Capolinea, z roku 1980. Ta ještě ujde…

    1. Přátelé, vy se smějete, ale ten “Moby Dick” je ještě ucházející proti dostupným snímkům italské televize k písničkám “Bueno notizie (1981), “Grande Joe” (1985) a hlavně “Baciami Alfredo” (1981). To je těžkej kalibr. Laik žasne a odborník se diví…

      Ovšem na mém pozitivním vztahu ke kapele to nic nemění. V devadesátejch letech se vrátila ke svým kořenům a natočila několik výborných live alb. Se studiovou tvorbou byla na štíru, ale aktuální album Transiberiana stojí za poslech.

      Díky za vaše názory a komentáře.

Pridaj komentár