Okna pootevřená světu

Každý z nás si v sobě hýčká nějaký ten svůj pomyslný hudební majstrštyk. Důvody, proč je to právě ta která deska, si každý rád obhájí sám a v případě tvrdé opozice zvenčí nesnese naň kritický názor. Na mém progrockovém výsluní se už několik desetiletí pevně vyhřívá album Power Windows kanadských Rush. Bylo jedním z prvních, které jsem od nich ochutnal, a z celé jejich diskografie mě nejvíce zaujalo, sedlo, ohromilo, prostě nám to spolu funguje. 

Pro mě osobně je to jejich nejvyrovnanější kolekce, ve které kapela zapojila do své tvorby zcela nové futuristicko-kosmické syntezátorové zvuky, jejichž barevnosti se už během své kariéry nikdy nepřiblížila. Při poslechu desky zažívám nepopsatelný pocit blaha a příjemné mrazení, které se dostavuje v enormně častých intervalech. Podobně silné vibrace u mě v tak silné míře už žádná jiná nahrávka Rush nedokáže vyvolat – i když se o to spousta z nich sveřepě snaží.

Po zmíněných klávesových eskapádách Geddyho Lee je to především (akustická) kytara Alexe Lifesona, která mě naprosto uchvacuje. Její dokonale nastavený rozmáchlý zvuk, načasování a množství akustických vsuvek, běhů a dokreslovacích momentů dělá z alba suverénního vítěze.

Už od úvodních mohutných tónů The Big Money je zaděláno na mimořádnou situaci, především Geddyho basové extempore, bublající vespod, je překrásné. Náhle se ale objeví Alex s akustikou a píseň graduje. Vnímám ji spíš ale jako takovou rozehřívací věcičku, opravdové skvosty totiž už už klepou na vrátka. Grand Design posouvá Rush do umělečtějších vod, tady už veškerá slovní zásoba selhává, chce se mi křičet jen DOKONALOST!! Geniální sehranost trojčlenného týmu a parádní aranžmá vyloupnou naprosto famózní záležitost.

Manhattan Project začíná velkolepě, ale po chvíli přijde romantická mezihra, Geddyho vokál hladí jako ranní vánek, pak se ovšem zvedne pořádný progrockový vítr, který se prohání po Alexově hmatníku. Skladba roste, basa drží napětí a bohatá Neilova hra otevírá brány nesmrtelnosti.

Nedokážu sdělit, kterou skladbu tu vlastně mám nejraději – střídají se tu velkolepé chvíle s grandiózními, je tu vzdušný gigant Marathon, asijský favorit Territories (s kraťučkým katarzním sólem v závěru), zvukově a aranžérsky překrásná Middletown Dreams nebo předposlední láskou ovoněná Emotion Detector. Peartovy kmitající paličky desku uzavřou prostřednictvím Mystic Rhythms. Pak už cítím pouze spokojenost a bohaté zadostiučinění.


Zvukově šel Peter Collins s kapelou nadoraz, neznám rockovou kolekci z osmé desetiletky, která by nesla podobně mistrovskou zvukovou pečeť. Brilantní záležitost a hlavně srdcovka.

SKLADBY:
1. The Big Money (5:34)
2. Grand Designs (5:05)
3. Manhattan Project (5:04)
4. Marathon (6:09)
5. Territories (6:18)
6. Middletown Dreams (5:15)
7. Emotion Detector (5:10)
8. Mystic Rhythms (5:53)

Music: Alex Lifeson, Geddy Lee
Lyric: Neil Peart

SESTAVA:
Alex Lifeson – electric & acoustic guitars
Geddy Lee – bass, bass pedals, synthesizers, vocals
Neil Peart – drums, acoustic & electronic percussion
+
Andy Richards – keyboards, synth programming
Jim Burgess – synth programming
Andrew Jackman – choir arranger & conductor
25-piece choir
Anne Dudley – strings arranger & conductor
30-piece orchestra
Peter Collins – co-arranger, co-producer

Power Windows Book Cover Power Windows
Rush
Prog Rock
Anthem / Mercury
1985
LP, CD
8

7 názorov na “Okna pootevřená světu”

  1. V polovině sedmdesátých let hodně lidí mluvilo o kanadských Rush. Mě to po poslechu několika ukázek vůbec nezaujalo, ten vyklísnutý zpěv byl příšernej. Po revoluci mi jeden známý půjčil několik desek téhle skupiny mezi nimi bylo i tohle album. Děs a hrůza, syntezátorové plochy a do toho výše uvedený typ zpěvu, to se nedá z mého pohledu poslouchat. Koupil jsem si jejich desky na CD, ale neposlouchám to, když už tak jedničku s eponymním názvem. Tomuhle bych dal maximálně dva body z pěti. Určitě si to své posluchače najde, ale pro mě Rush nejsou. Jinak díky za pěkný popis něčeho, co tě asi zajímá.

    1. Čau Zdeny: předpokládal jsem, že podobnou muziku setřeš 🙂
      Naštěstí jsi neopomenul zdůraznit subjektivní pocit a nevynášel jsi svoje názory za obecné (jako mnozí jiní), to oceňuji.
      Máš pravdu, Rush mě strašlivácky zajímají, jsou soušástí mé DNA, něco jako můj život. 🙂
      Jejich muzika – především ta z osmé dekády, je pro mne naprostý top všeho co doma mám a co s láskou poslouchám. Právě u ní zažívám ty pro posluchače nezapomenutelné pocity slasti a naplnění.
      I díky podobným albům poslouchám osmdesátky stále častěji, naopak první desky Rush jsou zase pro mne naprostá hrůza 🙂

      1. horyna: zdravím. Díky za reakci a tvoje pocity chápu. Vzal jsem si do práce CD Rush co mám a pustím si je, třeba to bude po letech zážitek. Mě kapely jako Rush, Genesis, Yes, Queen moc nebaví, ale proti gustu :-). První album Rush by mohli nahrát Led Zeppelin, podle toho co si od nich pamatuji, tak docela dobrá deska je 2112.

        1. Pokud nejsi zrovna strávník kapel jako Genesis, nebo Yes, nevěřím, že by tě Rush najednou pokořili. Možná prvních 5-6 syrovějších alb. Deska 2112 je jednou z nejoblíbenějších mezi fans. Kapela měla tehdy od vydavatelské firmy nůž na krku, že pokud počtvrté plně nezabodují, dostanou padáka. Podařil se triumfální úspěch a od té doby se Rush vezli na vlně zájmu i uznání.
          á propos-ty máš nejraděj jakou muziku?

          1. horyna: zdravím. Tak trochu těžká otázka, mně se toho líbí hodně a mám hodně široký záběr. Mám rád všechny modifikace Franka Zappy a jeho spolužáka Captain Beefhearta (Don Van Vliet), dále Soft Machine, Beatles, King Crimson, Van Der Graaf Generator, Gong, Magmu, Henry Cow, Thinking Plague, Residents, Faust, This Heat prostě když je v tom kus psychedelie, blues a obecně trochu experimentu. Spíše co se mi nelíbí, to jsou kapely co hrají muziku podobnou té , kterou produkují skupiny mnou jmenované v předchozí reakci. Taky mám rád spoustu japonských kapel a hlavně experimentální kapely typu Look de Bouk, Toupidek Limonade, Venus Handscuff …

            1. Zdeny děkuji za odpoveď. Tak to jsme každý z trochu jiného těsta, i když pětici tebou jmenovaných souborů počínaje Soft M. a konče Gong mám také tuze rád. Samozřejmě jasné jedničky vidím v Beatles a taky King Crimson. Hold někdo raděj melodie, jiný… A pak, s podobným apetitem by se jen těžko diskutovalo 🙂

              1. horyna: nemáš za co. Co se týká Gongu, tak já preferuji ty desky, kde hraje Daevid Allen a Gilly Smyth. Doporučil bych ti francouzskou skupinu Magma a zvláště jejich desku Mekanïk Destruktïw Kommandöh. Většina jejich desek připomíná hudební útvar, kterému se říká oratorium. Sborový zpěv v tajemné řeči, temná hudba pro mě hodně působivé.

Pridaj komentár