V roce 2004 jsem sice věděl, že existuje nějaká kanadská skupina Rush, že existuje poměrně dlouho a je slavná. Mám ale dojem, že jsem od ní neslyšel ani notu. To se ale změnilo v okamžiku, kdy se mi do ruky dostala placka s názvem Feedback. Už ten název mě zaujal. Kotouček jsem zasunul do přehrávače a okamžitě jsem pochopil, o co všechno jsem přicházel, když jsem tohle kanadské trio tak dlouho ignoroval.
Jasně, nejedná se o regulérní album s původním autorským materiálem, na to je příliš krátké, ale ta necelá půlhodina poslechu stojí opravdu za to. Kanaďané si podle mě udělali radost a vrátili se v čase do doby, kdy rocková hudba byla mladá, vzrušující a neoposlouchaná, do doby svého mládí. Kdyby to bylo na mě a měl bych rozhodnout, kteráže to pecka se na desce objeví, měl bych určitě problém z toho množství vynikajících písní vybrat. Naštěstí mé minimální hudební schopnosti mě před tohle dilema asi nikdy nepostaví, takže se musím spokojit s jejich výběrem.
A věru, výběr je to parádní. Těch osm pecek zde obsažených bych asi lépe nevybral. Hned na úvod hudebníci spustí Cochranovo Summertime Blues, které znám od mých oblíbených The Who. A stejně jako oni jej interpretují jako pořádný rockový nářez, tak i Rush nezůstávají pozadu a pořádně se do toho opřou. Skvělý začátek.
Od The Who si trio ještě vypůjčilo skladbu The Seeker, s níž se popasovalo s ohromnou úctou a pokorou k originálu. Podle mě si pánové řekli, že nebudou zbytečně experimentovat a vymýšlet již dávno vymyšlené, jednoduše se sešli a zahráli si písničky, ke kterým měli všichni kladný vztah a jejichž původní interprety na začátku své hudební kariéry obdivovali.
A tak si tu Rush vyřizují hudební účty s písněmi For What It’s Worth a Mr. Soul od skupiny Buffalo Springfield, koketují s psychedelickými Love a prostřednictvím dvou výpůjček od britských Yardbirds nasají atmosféru swingujícího Londýna. Jedna dokonalá pecka za druhou.
Onou pověstnou třešinkou na dortu je závěrečná předělávka klasického blues Roberta Johnsona tak, jak ho kdysi hráli legendární Cream. Jasně, jedná se o skladbu Crossroads a kytarista Alex Lifeson zde vzdává Ericu Claptonovi velkou poklonu. Ne, nesnaží se ho v sólu kopírovat, ale ani se nesnaží dokazovat, že je lepší. Je prostě svůj a to stačí.
Jediný problém, který s touto deskou mám, je jeho délka. Těch osm písní uteče jako voda a já bych chtěl víc. Dokonce jsem dost dlouho uvažoval o skladbách, kterými by hudebníci mohli album prodloužit, ale zjistil jsem, že je to zbytečná úvaha a že mi nezbyde, než se smířits tím, že tohle krátké nahlédnutí do zlaté éry rockové hudby je vlastně strašně fajn.
Skladby:
01. Summertime Blues [Cochran/Capehart] (3:43)
02. Heart Full of Soul [Gouldman] (2:52)
03. For What It’s Worth [Stills] (3:30)
04. The Seeker [Townshend] (3:27)
05. Mr. Soul [Young] (3:51)
06. Seven And Seven Is [Lee] (2:53)
07. Shapes Of Things [Samwell-Smith/Relf/McCarty] (3:16)
08. Crossroads [Johnson] (3:27)
Sestava:
Alex Lifeson – guitar
Geddy Lee – bass, vocals
Neil Peart – drums
Feedback
Classic Rock
Atlantic
2004
CD
8
Pri tejto skupine som si nasypal popol na hlavu. Prakticky sme na tom rovnako. Vedel som, o koho ide, ale dlho som ignoroval, pretože ma v mladých rokoch odradil singel The Spirit Of Radio. Viac som nepátral, ale hlavne ani nevyvíjal snahu. Až rokmi to prišlo. Zďaleka nepoznám všetko, takže nie som žiadny znalec Rush. Napriek tomu si dovolím napísať, že z toho, čo som počul, je u mňa jasným favoritom ich diskografie debut z roku 1974.
Z albumu Feedback sa mi najviac páčia skladby Summertime Blues a The Seeker. Na druhej strane, nikdy som neprišiel na chuť piesni Shapes Of Things, ani v podaní mojich obľúbencov Nazareth.
Martin, pekná recka, díky.
Piťo, dík, jsem rád, že se ti recka líbí.
Nějaké desky Rush jsem si pořídil a postupně se jimi proposlouchávám. Třeba o některé z nich v budoucnu něco napíšu.
Se mnou by to Rush taky moc nevyhráli, protože ve sbírce toho mám minimum. Víceméně si vystačím s 2CD kompilací obsahující to nejlepší z let 1974 – 87, i když studiovkám “Moving Pictures”, nebo “Permanent Waves” bych se samozřejmě nebránil. Ani nevím, proč jsem si je vlastně nekoupil. Uvítal bych nějakej box typu “Original Album Series”, ale nic takového na trhu nejspíš není.
Ovšem cením si cédéčka Working Man (Magna Carta 1996). Nejen, že obsahuje parádní pecky, ale to obsazení! Vydavateli se tenkrát podařilo pro tenhle projekt získat persony typu Deen Castronovo, Sebastian Bach, Stu Hamm, Steve Morse, Mike Portnoy, Billy Sheehan, Devin Townsend, John Petrucci a tak podobně. Nejde o klasickej tribute, kde předlohu zpracuje regulérní kapela, ale o jednorázovou záležitost. Nechápu, jak se jim podařilo vyřešit autorská práva (všichni hudebníci byli určitě pod smlouvami), ale nechť. Aspoň mohlo vzniknout něco neopakovatelného. Mrkni: https://www.discogs.com/release/1569844-Various-Working-Man
Jo, to vypadá zajímavě. Dík za tip.
Já jsem si před nedávnem pořídil krabici obsahující desky z let 1989 – 2007, především kvůli desce Feedback a Vapor Trails, tak se tím postupně prokousávám. Kukni na to:
https://www.discogs.com/master/770548-Rush-The-Studio-Albums-1989-2007
Přesně o tom jsem psal. Tahle novější alba mě až tolik nezajímají, ale podobnej box, který by obsahoval studiovky z let 1976 – 1982 bych rozhodně uvítal. Ale abych se vrátil k té tvojí recenzi, ze skladeb na desce uvedených neznám ani jednu. Blbý, co?
Proč by to bylo blbý? Nikdo nemůže znát všechno, navíc já se na ta šedesátá léta trošku specializuju, takže jsem se při poslechu alba Feedback cítil jako doma.
Nějaké starší nahrávky mám doma, zrovna Moving Pictures jsem nedávno poslouchal.
Ten box jsem koupil za 509 Kč, no neber to, když je to tak levný.