D | L.A. Woman | RECENZIE | THE DOORS

The Doors – L.A. Woman (1971)

komentárov 6

Mezi lety 1967 a 1971 skupina The Doors nahrála a vydala šest studiových alb, od eponymního debutu až po labutí píseň zpěváka Jima Morrisona nazvanou L.A. Woman. Poté zpěvák skupinu opustil a odjel do Paříže na nikdy nekončící trip. A i když se zbylí hudebníci pokoušeli v rozjeté kariéře pokračovat, tak už to nebylo ono. Osobnost zpěváka a básníka Morrisona byla prostě nenahraditelná.

Mě vždy od bližšího prozkoumání hudebního odkazu Doors něco odrazovalo. Nějakou dobu jsem je neprozřetelně považoval za skupinu jednoho hitu, asi netřeba jmenovat kterého. Pak se objevil počátkem devadesátých let ten životopisný film, v němž Morrisona ztvárnil Val Kilmer. Měl jsem dojem, že každý, kdo ten film shlédl, se najednou cítil býti odborníkem na Morrisonův život a hudbu Doors. Hudebně jsem se začal orientovat jiným směrem a Doors jsem pustil z hlavy. Pořídil jsem si nějakou výběrovku typu Greatest Hits a myslel jsem si, že tato kapitola je pro mě posluchačsky uzavřená.

Jenže na konci minulého roku v mé sbírce přistál CD box se všemi šesti studiovými alby, což jsem přijal jako výzvu. Hrdinně jsem se tím bohatstvím začal proposlouchávat a najednou se něco stalo. Písně, které jsem znal z dřívějška, se mi začaly hodně líbit a když se k tomu přidaly i ty dosud mě neznámé, nezbývalo mi nic jiného než svůj vztah k Doors přehodnotit.

Album L.A. Woman z roku 1971 chápu jako návrat skupiny k syrovějšímu zvuku, což se projevilo již na jeho předchůdci, desce Morrison Hotel. Na desce se nachází deset skladeb, které až na jednu pochází ze společné autorské dílny The Doors. Tou jedinou výjimkou je drsné blues Crawling King Snake z pera Johna Lee Hookera. Ten pocit drsnosti a syrovosti mám hned u úvodní písně The Changeling nejen kvůli hrubšímu Morrisonovu hlasu, ale i výraznému Kriegerovu sólu. Slušný rozjezd.

To následující hitovka Love Her Madly posluchači přibližuje dřívější skoro až „rozjuchanou“ polohu Doors. Ta melodie je velice podmanivá a vždy, když ji slyším, tak mám chuť tančit. Samozřejmě tajně, neboť by to pro mé okolí nemusel být ten nejpříjemnější pohled.

A následuje hodně tvrdé blues Been Down So Long, v němž exceluje kytarista Robby Krieger. Ta jeho sóla jsou doslova elektrifikující, přičemž Morrison za ním nezaostává a svým řvaným projevem zvláště v závěru se pouští s kytarou do vzrušujícího souboje. Ta bluesová nálada pokračuje dvanáctkou Cars Hiss By My Window. Kdybych nevěděl, kdo je autorem téhle líně se táhnoucí chuťovky, myslel bych, že poslouchám některého z černošských bluesových pionýrů.

Takřka osmiminutová skladba, jež dala celé desce jméno, je jedním z vrcholů, který se neoposlouchá. Opět úžasná Kriegerova kytara, díky níž píseň odsýpá ve velice svižném tempu, aby se po polovině pomaličku polehoučku díky velice expresivnímu Jimovu projevu přeměnila v hypnotizující kvapík. Tohle se neoposlouchá.

Trošku jsem v rozpacích z následujícího kousku, docela temné psychedelie L´America. Ale jako kontrast k tomu, co přijde vzápětí, se to docela hodí. Následující Hyacint House nás svým úvodem zavádí do slunné Kalifornie, ale žádní Beach Boys se naštěstí nekonají. Píseň má příjemnou melodii a dává oušku posluchačovu možnost si odpočinout před náloží, která ho čeká v závěru desky.

Po již zmiňovaném Hookerově blues a Morrisonem deklamované písni WASP (Texas Radio and the Big Beat), která mi nikdy příliš k srdci nepřirostla, přichází druhý absolutní vrchol alba, uhrančivý epos Riders On The Storm, jedna z nejdůležitějších rockových skladeb, co znám. Deštivá atmosféra, z níž vystupují jednotlivé tóny kláves, Morrison stylizující se hlasově do role podmanivého kazatele a kytarové ornamenty, které se písně jen zlehka dotýkají, jinak by se celá ta krása mohla zhroutit. To se ale naštěstí nestane. Pokud si chtěl Morrison vytvořit hudební epitaf, tak tímhle se mu to povedlo.

Deska L.A. Woman se mi hodně líbí, rád ji poslouchám, ale oproti debutu, který je v mých uších naprosto dokonalý, mi zde některé skladby ne úplně sedly. Ale ono je to vlastně jedno, celé to hvězdičkování a přidělování procent je jenom taková hra, která stejně nedokáže úplně vyjádřit posluchačův vztah ke konkrétnímu hudebnímu dílu.

Skladby:
The Changeling
Love Her Madly
Been Down So Long
Cars Hiss By My Window
L.A. Woman
L America
Hyacint House
Crawling King Snake
The Wasp
Riders On The Storm

Sestava:
Jim Morrison – zpěv
Ray Manzarek – klávesy
Robby Krieger – kytara
John Densmore – bicí
Jerry Scheff – basová kytara
Marc Benno – rytmická kytara

L.A. Woman Book Cover L.A. Woman
The Doors
Blues Rock, Psychedelic Rock
Elektra
1971
LP
10

6 názorov na “The Doors – L.A. Woman (1971)”

  1. Ten box se šesti studiovými alby jsem si koupil taky a po čase zjistil, že nejraději poslouchám debut. Co skladba, to hit. Recenzovanou L.A.Woman si pouštím jen zřídka, ale pár písniček se mi líbí – “Love Her Madly”, titulní “L.A.Woman”, nebo “Hyacinth House”. Jednoznačně nejsilnější skladbou je závěrečná “Riders On The Storm”, která jako kdyby na album ani nepatřila. Stylově je úplně jinde a od zbytku materiálu se vzdaluje na míle daleko. Určitě má nějakej svůj příběh, ale zatím jsem po něm nepátral…

    Faktem je, že od toho co běžně poslouchám a co mám rád stojí album L.A.Woman poněkud stranou. Nejspíš proto mi k srdci nikdy nepřirostlo a kdybych ho musel nějakým způsobem ohodnotit, byl bych za skrblíka. Aspoň, že po zvukové stránce jde o nadstandardně odvedenou práci. Hraje parádně.
    Martine, díky za recenzi.

  2. Ahoj, měl jsem to s Doors počatkem sedmdesátek podobně, Light My Fire top a zbytek tak napůl. Pak se to za pár let zlomilo, hlavně díky jednomu kamarádovi, který mi nahrával pásky. Od té doby nedám na jejich alba dopustit, oblíbila si je i manželka a v autě nám nehrálo z kazety nic jiného. Tuhle desku mám hodně rád, Riders On The Storm je úžasná skladba, podobně mam rád skladbu Soft Parade a Wher The Music Over. Doors jsou u mě na tom stejně jako Beatles.

Pridaj komentár