Když se mi dostala do ruky deska Love It to Death, hned mne zaujal její černobílý obal, z něhož na mě civělo pět prapodivně vyhastrošených týpků. Říkal jsem si, že to by mohlo být to pravé ořechové. Do té doby jsem z tvorby pana Furniera znal pouze album Trash a ze starší tvorby desku School’s Out. Přiznám se, že ani jedna z nich mě úplně nepřesvědčila o kvalitách předloženého materiálu. První byla na můj vkus příliš vyšperkovaná, no a ta druhá mě až na pár skladeb nějak nedokázala zaujmout.
A najednou držím v ruce desku, jejíž název zavání morbidností a šílenstvím. Samozřejmě jsem již znal asi ten největší hit, který tato fošna nabízí, tedy doslova návykovou skladbu I’m Eighteen, ale musím otevřeně přiznat, že i zbývajících osm kompozic na albu obsažených stojí za to. Hned první píseň Caught in a Dream mě okamžitě chytne a nepustí. Především ten refrén je doslova návykový. Když jako následující zazní výše zmíněná hitovka, tak jsem již dokonale lapen. Hudebníci spolu s producentem Ezrinem na to však šli chytře. Než by posluchače zahltili svižnými kvapíky, tak od čtvrté skladby začnou pracovat s trochu jinými ingrediencemi, než jsou tvrdost a rychlost. Nasazují tajemno, úzkost a děs. Skladba Black Juju toto naplňuje měrou vrchovatou. To už není hard rock, ale psychedelie v tom pravém slova smyslu. To zklidnění v polovině skladby před Cooperovým jekotem je perfektně načasované. I když jsem měl zpočátku s touhle šíleností problém, nakonec jsem si ji doslova zamiloval.
Opět to chce něco pěkně řízného, což splňuje pecka Is It My Body. V následující skladbě Hallowed Be My Name cítím opět to děsivé tajemno. Možná je to díky Ezrinovým klávesám, nevím. Ale určitě vím, že tím nejlepším na desce je dvojblok navzájem propojených Cooperových skladeb Second Coming a Ballad of Dwight Fry. Především ten klavírní přechod z jedné do druhé je vynikající. A tady už se opravdu propadám až k samé hranici šílenství, Cooperův hlas se mi tu sladce a vemlouvavě, jindy ostře jako zubní vrtačka zavrtává do mé ubohé hlavy. Pomalu si říkám, že není úniku, a pravdou je, že vlastně ani uniknout možná nechci. Vysvobození nakonec přijde díky závěrečné skladbičce Sun Arise. Vrtačka v mé hlavě přestává pracovat a vše se radostně a jásavě snad vrací do normálu.
Někdo asi namítne, že album Love It to Death není tím nejlepším, co Alice kdy vytvořil. Jistě, biliony a noční můry teprve přijdou. Pro mne však tato deska zůstane velice důležitá, protože bez ní bych se k těm Cooperovým majstrštykům asi nedostal.
Skladby
01. Caught in a Dream – (Michael Bruce) – 3:10
02. I’m Eighteen – (Alice Cooper) – 3:00
03. Long Way to Go – (Michael Bruce) – 3:04
04. Black Juju – (Dennis Dunaway) – 9:11
05. Is It My Body – (Alice Cooper) – 2:39
06. Hallowed Be My Name – (Neal Smith) – 2:29
07. Second Coming – (Alice Cooper) – 3:04
08. Ballad of Dwight Fry – (Cooper/Bruce) – 6:33
09. Sun Arise – (Butler/Harris) – 3:50
Obsazení:
Alice Cooper – vocals, harmonica
Michael Bruce – guitar, organ, piano
Glen Buxton – guitar
Dennis Dunaway – bass guitar
Neal Smith – drums
Bob Ezrin – keyboards
Love It to Death
Classic Rock, Horror Rock
Warner Bros. Records
1971
LP
9
V roce 1973 jsem si nahrál School’s Out, které krom titulní skladby není nic moc, následovalo album nabité hity Billion Dollar Babies, o které jsem hodně stál. Muscle Of Love zase bylo takové napůl, potom jsem přestal Coopera sledovat. Ta tři alba měla naprosto originální obaly, před pár lety jsem si koupil všechna CD od debutních alb produkovaných Frankem Zappu, až po Muscle Of Love v japonských mini LP. SChool’s Out CD je v kalhotkách a školní lavici, Billion Dollar Babies je s velkou dolarovou bankovkou a Muscle Of Love v otahané hnědé krabičce. Všechna CD jsem si po těch letech přehrál a Love It To Death je pro mě nejlepší , následují první dvě s preElected, tady s názvem Reflected a Killer. Pěkné čtení se kterým souhlasím.
Tak jsem si říkal, že se asi ozveš, protože tohle je právě to, co by se ti mohlo líbit. Jsem rád, že jsem se nemýlil a že se ti recenze líbí.
K tvrdému rocku jsem se pořádně přimotal až někdy v roce 1984 a to jsem začal poslouchat muziku v té době aktuální, takže Alice mi připomínal odněkud vykutanou fosílii. Už tenkrát vypadal, jako troska a on furt ještě hraje…
V roce 1989 vyšlo album Trash a tomu se nedalo absolutně vyhnout. Číhalo na mě na každém kroku a nakonec jsem si ho holt nahrál. Pak i album Hey Stoopid, ale to jen proto, že na něm hráli moji koníci – Steve Vai, Joe Satriani a Vinnie Moore. Dneska už ty kazety nemám a ani po nich netoužím. Starou tvorbu jsem testoval, ale nic mi to neříká. Kolega z práce mi nabízel za mrzký peníz CD kompilaci s letitými šlágry a beztak jsem mu ji s povděkem vrátil. Akorát by mi překážela v regálu. Pořádným bubákem podle mého gusta je až Kim Bendix Petersen (King Diamond).
Tvorbu King Diamonda vpodstatě neznám. Můžeš mi doporučit nějakou jeho nahrávku?
Jistě, Fatal Portrait z roku 1986. Jako mladého, začínajícího metalistu mě tenkrát úplně rozstřelil a mám ho rád dodnes.
Poslechl jsem, není to špatné, ale fanouškem se asi nestanu. Tohle tě holt chytí za mlada, v padesáti už těžko.
No, něco na tom bude. Metály už moc neposlouchám a když, tak sáhnu po těch starších deskách z osmdesátých, bo devadesátých let. Na nové věci nemám dostatek času, ani energie a pokud se ke mě něco dostane, tak to odzívám. Seknul jsem s tím někdy po roce 2000, poslech v té době aktuálních novinek mě najednou začínal unavovat, znervózňovat a tak jsem to přičítal stárnutí. Až o pár let jsem se setkal s pojmem “loudness war”…
Dneska mě potěší buď novinka starejch pardálů, nebo – a to daleko častěji – nějakej objev ze sedmdesátých let. A když se mi ten objev podaří přetavit i v přírůstek do domácí sbírky, tím líp.
Moje řeč. Dcera se mě snažila přesvědčit, že současný rok je taky bezva, ale většinou to není nic světoborného. Bohužel.
Pre mňa najlepší Cooper. V 1973 to bol prvé jeho LP, predtým som poznal akurát skladbu Schools Out, a tento ponurý rock ma dostal. Doteraz je to jediný jeho album, ktorý si púšťam, tie gitary a klavír, to je neskutočná atmoška k Elisovmu hlasu. Dávam 5. hviezdičku za nostalgiu.
No a tie ich pačesy, tak to bol môj sen také mať. Čo sa mi ale nikdy nesplnilo.
Znáš to. Ne každému je dáno. Také jsem chtěl mít bujný vlas a úplně to nevyšlo.
Skupinu Alice Cooper až do roku 1974 mám tiež rád, nedávno som si zaobstaral ich LP Killer. platňa vyšla po Love… a tiež ma doslova ohúrila, lebo som ju počul celú po prvýkrát. Vždy som Alice Coopera bral ako sólistu (nebol dostatok informácií) aj vtedy keď sme ešte na jeho skladby tancovali na diskotékach (po roku 1972) a nikto neriešil jeho texty piesní. Dnes po toľkých rokoch už hudbu počúvam s porozumením t.j. počúvam aj texty, viem o čom sú a prekladám si ich. Mať tak 18 a nevedieť čo so životom, by som znovu chcel riešiť a kľudne by som si pustil starých Alice Cooper. Výborná muzika. Zaujímavé, že Bob Ezrin sa nepodpísal pod klávesy ako Bob Ezrin, ale Toronto Bob. A ešte jedna podstatná otázka” Čo by sa bolo stalo, keby Alice Cooper ostali u Franka Zappu?
Asi by byl jedním z mnoha a asi by neprorazil. Anebo jo, nikdy nevíš, co se bude líbit.
Prekvapil si ma a zároveň potešil. Ja mám Vincka rád.
Martin, díky za peknú recku!
Jsem rád, že jsem ti mohl udělat radost.