Muzika jako zábava

Skvělé, až se mi chce vykřiknout heuréka! Uriah Heep nahráli v osmdesátých letech další skvělé album. Album pop rockové, album pompézní, album hard rockové, prostě album pro lidi, kteří je neodepsali a neposlali do kopru jen proto, že se podřídili diktátu doby. Je to osmdesátkový rock jak vyšitý, ale šlechetný a ušlechtilý zároveň. Uriah Heep se jeho prostřednictvím znovu vydávají jako šlechetní rytíři na zteč další výzvě. A tou výzvou byla ambice znovu se poprat s dobou, do které bezpečně připluli od úplně jiných břehů a které se, aby přežili, museli přizpůsobit.

MICK BOX

Po až otravném a dle mého docela slabém Head First znovu zvedli hlavu a zaútočili svými nejsilnějšími zbraněmi. Jednou z nich je jistě zkušenost a nadhled dokázat tvořit stále nějakým způsobem zajímavé písně. Equator je vzdušnější, pestřejší a o dost méně křečovité, než jeho na půl cesty ukuchtěný předchůdce. Když pominu (tuhle položku při poslechu přeskočit zkrátka musím) otravnou banalitu Party Time a trochu komickou Skools Burning, mám tu osm prvotřídních osmdesátkových A. O. R. položek made in Uriah Heep.

První Rockarama je parádní pomp-rocková pecka. Přívětivý klávesový opar se nedere nijak dopředu a Box má svou kytarou stále co nabídnout. Goalby se snaží a k takovému repertoáru je jeho hlas jak ušitý. Druhá Bad Blood už nabízí plnější klávesové rejstříky, ale i  rockovější tah na branku. Lost One Love je první a překrásnou baladou na desce. Goalby se stylizuje do romantičtější polohy a zprvu lze ztěží identifikovat. Píseň má nádech A.O.R. produkcí typu Foreigner. Decentní oplodňok se solidními ambicemi. Angel zavelí do dalšího útoku a připomíná věci z nadcházející desky Raging Silence, kde už mikrofon ovšem drží někdo jiný. Holding On patří mezi mé oblíbené kusy, stejně jako mohutným refrénem opajcnutá sedmička Poor Little Rich Girl, dýchající pompézností osmdesátkových Asia. A poslední dvojice, Heartache City (kterou neopouští rockové ostří) a hlavně mohutný příboj nazvaný  Night Of The Wolf, dokonale naplní chutě pomp rockového labužníka. Goalby jede až na dřeň, rytmika duní, kytara skrytě válí a vše kočírují mohutné klávesové stopy, ozvěny, rejstříky, vyhrávky a drobné kudrlinky. Prostě pompézní paráda nejvyšší kategorie.

Renomovaný producent Tony Platt ušil kapele klasicky přítulný osmdesátkový kabát, který mě osobně plně vyhovuje. Při poslechu nepřemýšlím nad tím, kdo kdysi Uriah Heep byli a jak prvotřídní alba za časů Davida Byrona tvořili. Jistě, ty jsou daleko originálnější a rozmanitější, on taky Goalby není žádný giga zpěvák, ale mě se opravdu líbí a vedle metalového Abominog je Equator dalším parádním příspěvkem Uriah Heep osmdesátým létům.

PETER GOALBY

Jo a muzika je také o zábavě ne? A Equator pro mne zábava je. Proto musím dát pět, i kdyby mě měli příznivci Hensleyho éry ukřižovat. Long Live Uriah Heep 80. let!

SKLADBY:
01. Rockarama 4.20
02. Bad Blood 3.33
03. Lost One Love 4.40
04. Angel 4.47
05. Holding On 4.20
06. Party Time 4.20
07. Poor Little Rich Girl 6.25
08. Skools Burning 4.25
09. Heartache City 4.59
10. Night Of The Wolf 4.31

All songs written by Goalby/Sinclair/Bolder/Kerslake/Box

NOTES:
Produced and engineered by Tony Platt for TeePee Productions.
Recorded at Battery Studio 27th August – 9th September 1984, Jacobs Studio 12th September – 26th October 1984, and Genetic Studio 12/13th – 19/20th – 26th January 1985.
Mixed at Battery Studio 27th January – 4th February 1985.

SESTAVA:
Mick Box – guitars, vocals
Lee Kerslake – drums
Peter Goalby – vocals
John Sinclair – keyboards, vocals
Trevor Bolder – bass, vocals
+
Gary Moberly – Fairlight programming
Tony Platt – Sinclavier programming, producer

Equator Book Cover Equator
Uriah Heep
AOR, Hard Rock
Portrait
1985
LP
10

9 názorov na “Muzika jako zábava”

  1. Hlavní problém leží v neschopnosti starší generace přijmout opačný názor než je ten jejich. Když mám v občance rok narození 65. je pochopitelné, že jsem dospíval v osmdesátých letech. Tudíž mě masírovali Head First a ne Salusbury. Proto raděj poslouchám je, protože vzpomínky nevymažeš. Ale nikomu nervu, že je to nejlepší produkce UH. A koukat na někoho přes prsty jen proto, že nejde se stádem, není žádná ctnost. Samolibých nafoukanců je plný internet.

    1. Za sebe. Mám v občance rok narození 63 a jsem odkojenej rockem sedmdesátých let. Mám ho v krvi, bude mi v žilách kolovat navěky.
      Rozumím tomu, když to má někdo nastavený jinak a je mi to úplně jedno. Stejně jako když má někdo radši Head First než Salisbury.
      A pravda, internet je plnej nejrůznějších exotů…
      PS: Head First mám ve sbírce na vinylu.

  2. Já si myslím, že to přepálené vychvalování osmdesátkových alb je Horynovou chytrou mediální manipulací. Dobře ví, že čím více kontroverze, tím více příspěvků pod recenzi a větší sledovanost článku 🙂

    Teď vážně. Problém je v tom, že všichni, co tu přispíváme, tak jsme do vlaku s hudbou naskočili v jiném časovém období a usedli do různých kupé. Každý byl formován jinou muzikou. Tento fakt má celoživotní vliv na posuzování další hudby. Člověk se sice časem může takzvaně “dovzdělat” , ale ty kořeny hluboko zapuštěné v hlíně se těžko přesekávají.

    Já osobně v době, když se začly objevovat alba s podobnou muzikou, tak jsem jednoduše odešel jinam -k undergroundu, post punku, Nico, Diamandě Galas, minimalisické vážná hudbě, nové vlně a pod.

    Proto podobné desky pro zajímavost poslouchám až nyní, ale naprosto mi to nic neříká.

  3. Konečně se našel někdo, kdo se nebojí přiznat barvu. A nic na tom není. Jen je potřeba se obrnit trpělivostí proti snobům a egoistům, co jsou nejchytřejší na světě a musí každého ztrapňovat. Bože tak co jako. Mám rád osmdesátkové Uriáše. No a? Když jsem byl malej, táta si podobnou hudbu pouštěl pořád. Tak asi proto netrpím alergií jak ostatní. Není to nic, za co by se měl člověk stydět.

    1. Koukám, už to je nakažlivější než ten čínskej sajrajt… Equator, Fallen Angel, Never Say Die a další outsideři diskografií se mi libí a nebojím se to přiznat. Jsem geroj! A vy, kteří jste vyrůstali v sedmdesátkách a milujete díla z těch dob, která s vámi jdou celým životem v časech dobrých i zlých, jste snobové, egoisti a ovce… Přesně tohle mi bere chuť.

      1. Pokiaľ sa človek úplne sociálne neizoluje, tak sa tomuto javu nevyhne. Aj mne dlho trvalo, kým som sa naučil na internete komunikovať tak, aby som zbytočne, i keď nechcene, neurážal ostatných. Eliminovať istú mieru konfrontačných a provokujúcich vyjadrení v recenziách a diskusiách asi nie je úplne možné, ale som rád, že na hudobných weboch je zlej krvi podstatne menej ako v minulosti.

  4. Rešpektujem názor každého recenzenta, ale musím napísať niečo k tomu “hviezdičkovaniu”, hoci mnohí sú z toho mimo, veľmi to kritizujú a vravia, že si to nemáme vôbec všímať. Máme tu však takú možnosť a mali by sme ctiť nejaké pravidlá…
    Je pre mňa nepochopiteľné dať albumu plný počet hviezd, ak som doslova nútený preskočiť jednu “otravu” menom Party Time a “komik” Skools Burning na tom nie je, podľa textu, o nič lepšie.
    Equator sa mi pri nákupoch vyhol, aj keď to nebolo vinou ponúkaného materiálu. Dodnes som ho nezaradil do zbierky a zrejme sa to už nezmení.
    Napriek vyššie spomenutej “kritike” ďakujem autorovi za recenziu a po neskutočne dlhom čase som si dielo pripomenul prostredníctvom služby Spotify…

    1. Zdar Pito,
      při čtení recenze mě napadlo to samé, co tebe a nepřesvědčily mě ani zveřejněné upoutávky. Písničce Poor Little Rich Girl nemohu upřít docela pěkné klávesové rejstříky, ovšem naprosto tuctovej cajdák Lost One Love je jedním velkým, otřepaným klišé. Stavět vedle sebe např. “Salisbury” a “Equator” snad ani nejde, vždyť to je úplně jiná kapela.

      Nedalo mi to a mrknul na progarchives. 133 hodnotících s průměrnou známkou 1,97 (jde o vůbec nejhůř hodnocené album v dgf Uriah Heep) hovoří – myslím – za vše.

Pridaj komentár