Hudební pád mimo realitu…

…ANEB ŽIVOT VE VLASTNÍ EGOISTICKÉ KLECI

Tři roky uběhly jako voda a před námi je další, už čtrnáctá studiová deska progresivních inženýrů z New Yorku, kapely Dream Theater. Chtít a vlastně i čekat od této kdysi prog-metalové veličiny a v devadesátých letech i jasné jedničky v tomto oboru něco překotného, či nového, je myšlenka značně bláznivá, dá se říci až bizarně nesmyslná. 

Každá velká kapela ať hraje jakýkoliv hudební styl, prožívá svou nejkreativnější fázi většinou okolo druhé, až řekněme páté desky. Je pár výjimek, které pravidla porušují (v prog sektoru mne napadnou například Echolyn, Tangent, či Spock’s Beard – všechno spolky držíce svůj kompoziční kredit neustále velmi vysoko), Dream Theater mezi vyvolené však dávno nepatří. Mediálně můžou být (a vlastně pořád jsou) dosazování mezi králi na trůn nejvyšší, avšak jen trochu inteligentní fanoušek podobné muziky, který za svá léta v branži už lecos naposlouchal, dobře ví, že tlaky zvenčí žádnou kvalitu přinést nemohou a jeho názor změnit nedokáží. Dream Theater si žijí svůj vlastní sen ve svém bezpečí obloženém dolarovými bankovkami a možná mu celou tu dobu i skutečně věří. Věří, že jsou stále titéž machři co dokáží udávat tón a každý dychtivý fanda instrumentálně namakané muziky k nim musí logicky vzhlížet. Doba ovšem dávno pokročila a v nepřeberném množství takové muziky se dnes dají celkem snadno vystopovat daleko invenčnější soubory.


Po minulé vskutku katastrofální nahrávce, kterou už dnes nemá cenu rozebírat, je mi novinka sympatická pokud něčím, tak na poměry kapely až skromně vyhlížející celkovou časovou stopáží, která muže znamenat určitou “snažší náročnost” ve chvíli, kdy se bude posluchač deskou prokousávat. Plus body bych udělil za i celkem originální (přesněji řečeno snadno identifikovatelný) přebal. Ovšem ty lebky na konci bookletu, ehm… K výslednému zvuku a feelingu nahrávky se asi nemá cenu ani vyjadřovat. V této oblasti je kapela dávno ve stádiu vlastní (sebezničující) zaslepenosti a hibernace, kdy se snaží svým – uši drásajícím zvukově pompézním obalem zakrýt to, co má posluchače zaujmout především, a to jsou v první řadě kvalitní songy.

Novinka je prezentována jako společné dílo celé kapely (stejně jako deska eponymní) a já se ptám, je to skutečně poznat? Jde u některých z posledních nahrávek velkých Dream Theater vystopovat společná dělba práce? Společný pohled, stejný vklad každého z hráčů i co se týká role skladatelské? Tyto rysy by měli dát desce na rozmanitosti, vzdušnosti, hravosti, pestrosti i větší záživnosti. Dle mého je tento soubor natolik kompaktní v tom nedobrém slova smyslu, že ten který jedinec může přijít byť se sebelepším nápadem, zbytek kapely jej strhá pro jeho odlišení se mimo dávno nastavené a žel bohu neměnné mantinely. A to je velká škoda.


Velká škoda je, že kapela nechce za žádnou cenu riskovat (byť při ztrátě několika stovek/tisíců neprodaných nosičů) a bojí se tak svůj sound oživit o “nové” prvky a postupy. Ale kdo ví, možná už na to Petruciovci prostě nemají a poslední desky jsou odrazem skutečného maxima, které ze sebe dokážou Dream Theater vypotit. Můžeme o tom donekonečna polemizovat, je to strach, lennost, bojácnost, sobectví a zahleděnost, neschopnost reálného úsudku a nedostatek sebekritičnosti, laxnost či opojný pocit že dělám všechno správně? Jedna a možná i více z těchto vlastností u Dream Theater zkrátka dlouhou dobu převládají. Důkazem tohoto stavu je i jejich nový nahrávací testament Distance Over Time.

A teď tedy k desce samotné:
Já osobně jsem zklamán, dokonce velmi zklamán. Je samozřejmé, že za nějaký měsíc bude můj/posluchačův pohled zase malinko odlišný, ale po prvním týdnu a zhruba se šesti poslechy v zádech je to zklamání obrovské. Čekal jsem od desky ne, že víc, ale mnohem, mnohem a ještě jednou mnohem víc. Tohle je další prachsprostá rutina made in Dream Theater, a z Mangini-ovských posledních čtyř desek, nepočítaje nudný průšvih The Astonishing, ta rozhodně nejslabší. Oproti A Dramatic Turn Of Events výrazně ubylo nápadů a vedle “návratové” desky z roku 2013 se zbytky invence krčí kdesi vzádu za křeslem. Nevím, koho tímto chtějí Dream Theater (jak říkají naši východní sousedé) ohúriť, svoje dlouholeté fanoušky asi stěží. Možná tak dvacetileté cápky, co je registrují posledních pět let svého teenagerovského života (nerad bych se někoho dotknul) a za jejich první desku berou nahrávku Octavarium. Ty možná. Takoví si nad novinkou znovu spokojeně chrochtnou a můžou jí dát plný bodový kotel. Z letitých fandů by tohle udělal snad jen naprostý blázen, nebo jedinec senilního věku postihutý totální hluchotou.

Začátek desky, první dvě čísla – to je zkrátka nuda k uzývání. Tytéž, za posledních 10-15 let zažité postupy (klasický úvod na vybrnkanou:-), průhledná schematičnost, nulový moment překvapení, žádná kreativita, známá hustá opona z obyčejných, nic neříkajících riffů základního charakteru, metalová hřmotnost a s tím spojená známá temná těžkopádnost a tak dále. Od třetí Fall Into The Light kredit desky nepatrně stoupne, navenek se dostávají i zajímavější melodie a solidní dávka energického potenciálu. Druhou část opanuje nečekaná vyhrávka na španělky, pěkná sóla, až má člověk pocit, že není vše ztraceno. V Barstool Warrior se na chvíli ozve Myungova basa, sóla a vyhrávky se kupí pěkně na sebe, Majkí všem šlape po krku a celková instrumentace skladby je opravdu povedená. Při dalším postupu deskou lze snadno vytušit, že se budou střídat lepší kusy s těmi průměrnými. Začátek Room 137 mi připomíná (snad jsem to konečně rozkódoval) jednu z oblíbených šlupek z desky Saints of Los Angeles od Mötley Crüe, ale víc se mi líbí šestá S2N. To je jedna z těch zdařilejších progresivních chvil tady. Nutno také podotknout, že pro tentokrát kluci vsadili všechny karty (až na jednu vyjímku) na rychlé a “dravé” songy. Do baladických vod se sahá pouze!! jednou, a to až s položkou předposlední Out Of Reach – což je taková ta klasická baladice – nenadchne, ale ani neublíží. Za celkem slibnou bych označil i poslední skladbu Pale Blue Dot (nemají snad Sound of Contact skladbu stejného názvu, kvality však neporovnatelně vyšší).

Netvrdím, že jde v případě nových Dream Theater o úplně vyhozené peníze (to byl předchozí super kauf The Astonishing:-), tohle je však skutečně žalostně málo “dobré” muziky za “tolik” zlaťáků.

Na konečný verdikt a nějaké smysluplné ohodnocení tohoto díla je ještě hodně brzo. Pro mne je to celkem jasně a o desítky procent( dost pochybuji, že se na tom v průběhu nadcházejících měsíců i let něco změní) druhá nejslabší nahrávka z prostfólia Dream Theater. V jejich diskografii bude tato nahrávka sotva podprůměrnou, při srovnání s nějakou řekněme metalově progresivní scénou zhruba průměrná a z hlediska vývoje prog muziky totálně marginální.


Časy těch magických a stylotvorných LP této kapely jsou znovu v nenávratnu. Dle mého to byla především tato studiová pětice Images And WordsAwakeFalling Into InfinityMetropolis Pt. 2: Scenes From A MemorySix Degrees Of Inner Turbulence, která v sobě zaznamenala prudký vývoj žánru, který nesvazovala žádná předem daná kritéria, žádné šablony, žádná ohraná schémata. Každá z těchto nahrávek zněla naprosto odlišně. Ať soundem jednotlivých písní, originálním, vždy jasně definovaným zvukem, nebo, a to hlavně, vlastní vynalézavostí a touhou zkoušet nové věci.


Žádnou z těchto vlastností Distance Over Time nevykazuje. Vedle takovýchto skvostů je jen dalším, snadno zaměnitelným kýčovým trpaslíkem. A když do jejího sousedství postavíte takové Octavarium, či Systematic Chaos rychle zjistíte, že to jsou vlastně veledíla tesaná s pomoci Mikea Portnoye, kdy kapelu můza důvtipu, vynalézavosti a duchaplnosti šimrala na obou chodidlech současně. Dva a půl bodu bych viděl jako adekvátní.


SKLADBY:
01. Untethered Angel (6:14)
02. Paralyzed (4:17)
03. Fall Into The Light (7:04)
04. Barstool Warrior (6:43)
05. Room 137 (4:23)
06. S2N (6:21)
07. At Wit’s End (9:20)
08. Out Of Reach (4:04)
09. Pale Blue Dot (8:25)
10. Viper King (4:00) (Bonus Track)

SESTAVA:
James LaBrie – Vocals
John Petrucci – Guitars
John Myung – Bass
Jordan Rudess – Keyboards
Mike Mangini – Drums

Distance Over Time Book Cover Distance Over Time
Dream Theater
Progressive Metal
Inside Out Music
2019
LP, CD
10

7 názorov na “Hudební pád mimo realitu…”

  1. S Dream Theater som prišiel do styku ešte koncom 90. rokov, ako bubeníkovi pohybujúcom sa v prostredí amatérskej bratislavskej scény mi Portnoya odporúčal nejeden metalista. Vypočul som, uznal, že je to fajn, ale nikdy som sa k ich muzike nevrátil. Preto ma tradičné diskusie nad každým novým (neinvenčným) albumom nechávajú roky chladným. V podstate sa však kapele musí nechať jedno. Takú masovú fanúšikovskú oddanosť má po dekádach aktívnej činnosti máloktorá kapela.

    1. Zdravím Eriku, mám to s touhle skupinou velmi podobně. Asi před dvaceti lety mi přinesl kamará CD Awake k poslechu se slovy, že je to v současné době absolutní jednička. Poslechl jsem si to a nechtěl jsem od nich nic dalšího slyšet, ani jsem se k téhle desce nevrátil, na rozdíl od mého kolegy, který kdysi hrával v amatérské jazzové kapele v Brně. Mně tehdy ta deska připadala složená z vypůjčeného materiálu, tuhle novinku jsem neslyšel, ani nemám touhu to zkoušet.

  2. horyna: Metal mě obchází ve všech formách, kapelu znám jen z dávných pokusů a uvedených ukázek, tož nemůžu soudit, ale poslouchám nejednu rockovou formaci s podobnou i delší řadou alb na kontě, proto utrousím poznámku i tady.
    Těžko polemizovat s úvahou, že “velké kapely prožívají nejkreativnější fázi většinou okolo druhé až páté desky”, těch příkladů historie nabízí přehodně, ale znám i dost skupin, které nikdy nepřekonali svůj debut (za všechny Blue Cheer), stejně jako těch, jejichž forma kulminovala později (zv Barclay James Harvest), ale i zmíněných výjimek, které si vysoký standard udrželi po celou kariéru (zv Procol Harum).
    Už u Magnum jsi dal vědět, že to s tebou tyhle veteráni nemaj úplně jednoduchý, sám naopak patřím mezi ty, kteří se vyloženě děsí možnosti, že by někdy – vedeni snahou přesvědčit posluchače o neumdlévající kreativitě – osvěžili svůj sound a styl pseudonovátorskými prvky a postupy a ve jménu věčné invence popřeli svou minulost. Ptám se, proboha, proč by to měli dělat? Aby někoho nepřestali bavit? Však takovým stačí popojít o dům dál, jak víš, výběr je nekonečný. Jednoduchý krok, který zamezí podobným rozčarováním z rutiny, za nímž navíc třeba hledat nereálná očekávání, nikoli selhání samotných kapel.
    PS: Termín “inteligentní fanoušek”, to je něco jako protipól “učňovský mládeže”?

    1. Ahoj Borku: tak zrovna u Barclay James Harvest považuji za vlajkovou loď desku č.2 Once Again. Ale pravda, takové Everyone…, nebo Octoberon jsou podobně kvalitní nahrávky, ne li více. S Procol Harum souhlas.
      Ale vždyť přece pro oživení svého soundu a silnější přítok nové invence není potřeba za každou cenu popřít svou minulost. Spíš jde o to, aby posluchače k smrti nenudili a jejich schématičnost nebyla příliš snadno předvídatelná. U D. T. je to už dlouhou dobu dost markantní-jakási sebestředná spokojenost ve vlastním zapouzdřeném světě. Mám rád vývoj, ne za každou cenu a s velkými skoky, ale musím tam cítit zájem, zábavu, musí mě to oslovit nějakou vnitří energií, magikou… tady to žel bohu neslyším.

      1. “Smrtící nuda, předvídatelná schématičnost, sebestředná spokojenost…” No nevím, jak jsem psal, Dream Theater neposlouchám, tuším se ale může najít i dost těch, kteří z nového alba zájem cítit budou a osloví je.
        Každopádně si při podobných debatách o “vlastním zapouzdřeném světě” vždycky vzpomenu na Merhautův report z prvního pražského vystoupení Rogera Waterse (ve všech směrech fantastického), kde reagoval na kolegy z denního tisku: “Jestliže Ondřej Bezr v LN píše ‘Vystoupení Rogera Waterse, zakladatele Pink Floyd, hudebně nadchlo, ale nepřineslo nic nového’ a Vladimír Vlasák z MF ‘Waters… nic nového nenabídl’ křičím: proboha, co nového měl rockový klasik přinést a nabídnout? To měl hrát pozpátku nebo měl skladby zrapovat, rozbít industriálními ruchy, nebo z nich udělat nekonečné blues session?” Je to stejný blábol, jako konstatovat na výstavě obrazů starých mistrů, že namalované je to sice pěkně, ale nepřináší to nic nového…”
        Mluvil mi z duše.

        1. Samozřejmě, že se najdou a už se i našli, mnoho jejich příznivců se v desce zhlédlo a jsou s ní spokojeni. Ale je i dost takových, kterým to prostě nestačí, pro které je tohle od kapely kalibru D. T. žalostně málo. I mě se album “líbí”, je to příjemná poslechovka, která neurazí, ale… Víš oni byli kdysi top v tomto stylu a o své postavení postupně přišli. Je spousta soudobých prog kapel, jež pomáhali tento styl v devadesátkách definovat a spoluutvářet. Ale i dnes dokáží přijít s interesantní muzikou a necítíš z ní vykrádání sebe sama.

  3. Co na to říct ? Posledním albem Dream Theater v mé sbírce je to eponymní, z roku 2013. Čím jsem starší, tím méně se mi do těch metálů chce a proto aj ty letitější desky poslouchám opravdu zřídka. Ty dvě zveřejněné ukázky mi ale přijdou docela dobré – slušně odvedenej standart, řekl bych – a pokud je to baví, proč ne. Ale nikdo mě nemůže nutit k tomu to poslouchat, nebo si to dokonce koupit. Na to mám jiné adepty. Osobně tři hvězdičky běžně rozdávám aj deskám, které se mi líbí (jen je z nějakého důvodu nepovažuji za důležité, nebo zásadní), takže ani s hodnocením nemám problém. Ohledně zvuku nemohu sloužit, protože notebook není zrovna vhodným zařízením k přehrávání hudby 🙂

Pridaj komentár