Členové skupiny se v době covidového šílenství museli dost nudit, protože jak jinak si vysvětlit, že v průběhu dvou let se pokusili své fanoušky oblažit hned dvěma alby. Kdo by ale čekal, že nemožnost živého hraní si kompenzují vytvořením nějakého výraznějšího hudebního materiálu, tak ten musel být zklamán. Deska z roku 2020 s názvem Whoosh! mi nijak zvlášť k srdci nepřirostla a vlastně se bez ní obejdu, zato následující počin Turning to Crime z následujícího roku ve mně vzbudil přehnaná očekávání. A když píšu přehnaná, tak je asi jasné, že tato očekávání vůbec, ale vůbec nebyla naplněna.
Těšil jsem se na podobný zážitek, jaký mi poskytla skupina Rush svým minialbem Feedback z roku 2004. Tenkrát jsem byl příjemně překvapen a často jsem jejich verzi hitů ze šedesátých let proháněl ušiskama. Jenomže u Deep Purple se bohužel podobný efekt ne a ne dostavit. A to jsem jejich “obratu ke zločinu” dával několik měsíců šanci. Nic. Kýžený pocit, že poslouchám slušnou nahrávku, se nedostavil.
Myslím si, že především výběr použitých skladeb je docela bizár. Na jedné straně kousky jako White Room, Oh Well a Shapes of Things a proti nim docela odpudivě překopaná Dylanova píseň Watching the River Flow. A to není ta úplně nejhorší záležitost na téhle sbírce obskurností. Hned následující Let the Good Times Roll je pokusem propojit klasický hard rock s velkokapelovým formátem. Bohužel, oba dva světy se hodně míjejí a společně působí až nepatřičně. A takhle bych mohl bohužel pokračovat, ale k čemu by to bylo.
Hlavní průšvih tohoto alba vidím především v tom, že si raději poslechnu originální nahrávky a nic mě nenutí se k párplovským napodobeninám vracet. Prostě tomu chybí ten zážitek, který jako posluchač zažívám u dylanových skladeb v podání The Byrds nebo Cockerova hlasového kouzlení v písních Beatles. Bohužel to nezachrání ani závěrečné medley Caught in the Act, které už výsledný dojem nevylepší. Jakžtakž vezmu na milost předělávky Cream a The Yardbirds, ale to je od skupiny formátu Deep Purple zoufale málo. Holt, tohle se starým pánům příliš nepovedlo. Za mě velmi slabé dvě hvězdy.
Skladby:
01. 7 and 7 Is [Lee] (2:28)
02. Rockin’ Pneumonia and the Boogie Woogie Flu [Smith] (3:15)
03. Oh Well [Green] (4:31)
04. Jenny Take a Ride! [Crewe] (4:37)
05. Watching the River Flow [Dylan] (3:03)
06. Let the Good Times Roll [Theard/Moore] (4:22)
07. Dixie Chicken [George/Martin] (4:43)
08. Shapes of Things [McCarty/Relf/Samwell-Smith] (3:40)
09. The Battle of New Orleans [Driftwood] (2:52)
10. Lucifer [Seger] (3:45)
11. White Room [Bruce/Brown] (4:53)
12. Caught in the Act (Going Down / Green Onions / Hot ‘lanta
/ Dazed and Confused / Gimme Some Lovin’) [Nix/Jones/Cropper/
Steinberg/Jackson/D. Allman/G. Allman/Betts/Trucks/Oakley/Johanson
/Holmes/S. Winwood/Davis/M.Winwood] (7:49)
Sestava:
Ian Gillan – vocals, percussion
Steve Morse – lead guitar, vocals (9)
Don Airey – keyboards
Roger Glover – bass, keyboards, percussion, vocals (9)
Ian Paice – drums, percussion
Bob Ezrin – vocals (9)
Nicole Thalia, Marsha B. Morrison – backing vocals
Matt Holland – trumpet
Leo Green – tenor saxophone
Gina Forsyth – fiddle
Bruce Daigerepont – squeeze box
Turning to Crime
Hard Rock
Ear Music
2021
CD, LP
12
Deep Purple je skupina, kterou jsem měl hodně rád v době vydání desek In Rock, Fireball, Machine Head, Made In Japan a jsou i skupinou kterou jsem přestal sledovat po vydání desky Stormbringer. Recenzovanou desku neznám, v podstatě jsem nereagoval na zveřejnění recenze, ale když jsem si přečetl seznam skladeb tak si ji asi poslechnu, zajímá mě provedení Oh Well. Jinak nemám rád tyhle předělávky až na All Along The Watchtower ( autor Bob Dylan interpret Jimi Hendrix)
Jasně, Hendrixova verze písně All Along The Watchtower je geniální.
Tak tohle mi, zdá se, nějak uniklo. Během víkendu poslechnu a dám vědět.
Já myslím, že jsi o nic nepřišel. Jediné, co je na albu zajímavé, je jeho vizuál.
Účelem podobně koncipovaných alb by mělo především pobavit, ale v mém případě se to nějak minulo účinkem. A to mám podobně laděný desky docela rád, zmínil bych např. “Satisfaction” od Tritons, “Werk 80” kapely Atrocity, nebo “Metal Jukebox” rarášků Helloween. Tak snad si to užili aspoň chlapi z kapely.
Jestli mě něco zaujalo, tak zpracování skladby Oh Well s brilantním kytarovým sólem, evergreen White Room a to závěrečné medley. U country, nebo rock´n´rollem načichlých skladeb jsem se docela kroutil, ale vrcholem v negativním smyslu je The Battle of New Orleans. Doufám, že to byl žert a já ho jen nepochopil…
Martine, teď už tomu tvému slabému hodnocení docela rozumím. Já album zkusil dvakrát a vracet už se k němu určitě nebudu.
Je to takový kočkopes. Oceňuji, že sis to poslechl a vydržel do konce. Naštěstí mají pánové v diskografii hromadu lepších nahrávek.