Tři roky uplynuly od vydání posledního alba a Mistr Cooper je tu s novou dávkou tvrdé drogy, jménem rock. Třicet šest let po skvělém a taky pro další kariéru hodně významném „Welcome To My Nightmare“, přichází Alice s pokračováním „Welcome 2 My Nightmare“.
Přestože mi je jasné, že drtivá většina fandů a pamětníků bude tvrdošíjně trvat na nedotknutelnosti a vyšší kvalitě „jedničky“ z roku 1975, za sebe říkám, že v mých uších „dvojka“ momentálně jednoznačně vítězí (a obě můry převálcuje s naprostým přehledem „Billion Dollar Babies“, a to kdykoliv, pokud bych musel volit jen jedno album).
Od Alice Coopera a jeho (vždy) skvěle vybraných muzikantů snad ani vyloženě slabou nahrávku čekat nemůžeme, oproti kvalitnímu standardu však nové album představuje naprostou bombu. Čtrnáct skladeb na ploše asi pětapadesáti minut přináší neuvěřitelně pestrý mix hudby a stylů, který ovšem překvapivě nepůsobí ani trochu rozháraně; naopak je naprosto soudržný a dokonale vyvážený. Kromě výborných nápadů a parádních melodií, je typickým znakem tohoto počinu návrat do 70. let (takzvaně ke kořenům) a zároveň moderní až popový zvuk, který dodává punc novosti a originality, zpřístupňuje nahrávku širšímu publiku, ale může být také trnem v oku pravověrným rockerům…
Po prvním poslechu jsem zůstal v němém úžasu a nevěděl, co přesně si o „druhé můře“ myslet; další poslechy mi ovšem odhalily, že tahle noční můra je přesně to, o čem jsem dosud jen sníval…
Jednoho překvapí, ne-li přímo vyděsí, syntezátorem modulovaný Cooperův hlas v úvodní „I Am Made Of You“, která je ale přesto (nebo právě proto) naprosto skvělá.
Po ní následuje „klasičtější“ záležitost „Caffeine“, svižná a šlapavá, již následuje málo přes minutu dlouhá „The Nightmare Returns“, kde kromě Aliceho hlasu hraje hlavní roli klavír.
Další v pořadí je, jako mašina pádící, hitová „A Runaway Train“, s hostujícím country zpěvákem, písničkářem a multi-instrumentalistou Vincem Gillem, který zde hraje na kytaru.
Pak přichází asi největší překvapení desky, „odrhovačka z kabaretu“ a (pro mě) vrchol alba, píseň „Last Man On Earth“; basa, banjo, žestě, housle a vynikající text…
V „The Congregation“ se objeví další host – démonický rocker Rob Zombie tu svým záhrobním hlasem pronese pár slov.
A už je tady sedmý song, neskrývající své hitové ambice, „I’ll Bite Your Face Off“; jasný kandidát na „rotaci éterem“…
Nastává další z šoků v podobě „Disco Bloodbath Boogie Fever“. Neuvěřitelné disko, vyvolávající z hlubin zapomnění ducha Boney M a nutící k tanci i hluchého starce s jednou nohou.
Aby si ale člověk uvědomil, že není na stroboskopy ozařovaném parketu, přichází rychlý rokec „Ghouls Gone Wild“, jenž dělá z pochmurných bytostí, požírajících živé i mrtvé, naprosté sympaťáky… Ta píseň by se neztratila na žádném „Best Of 60’s“ či „Best Of 70’s“.
Desátá skladba nechá posluchače trochu vydechnout… Pomalá „Something To Remember Me By“ je přesně v duchu Mistrových balad, jaké nemohou chybět na žádném jeho albu.
Ani teď ještě nenastává výraznější zrychlení; střednětempá „When Hell Comes Home“ je strašidelně ponurá a zlověstná. Basová linka a tepající bicí evokují dusot kopyt pekelníků.
A zase se trochu zrychluje. Opět do hodně moderních a taky tanečních aranží oblečená píseň „What Baby Wants“ překvapí (nejspíš nemile) mnohého fanouška hard rocku. Varováním už může být hostující „elektro-popová“ hvězda, zpěvačka Ke$ha (o jejíž existenci jsem dosud neměl ani ponětí), která propůjčila svůj hlas „dámě v rudém“ – ďábelské nástraze, s níž Alice v písni rozmlouvá.
Rozloučení je rovněž hezky svižné… „I Gotta Get Outta Here“ opakuje v refrénu Alice, ale myslím tuší, že mu to nedovolíme, a jeho „Druhou noční můru“ s ním rádi sjedeme celou ještě jednou.
Jen co skončí závěrečné outro, vtipně nazvané „The Underture“, zahrnující v sobě směsku melodií a motivů z obou „Nočních můr“.
Moc dobré album, pro mě druhé nejlepší, co Alice Cooper dosud v novém tisíciletí vydal (hned po „Dirty Diamonds“).
(Napsáno v září 2011)
01. I Am Made Of You (5:32)
02. Caffeine (3:24)
03. The Nightmare Returns (1:15)
04. A Runaway Train (3:52)
05. Last Man On Earth (3:47)
06. The Congregation (3:59)
07. I’ll Bite Your Face Off (4:26)
08. Disco Bloodbath Boogie Fever (3:36)
09. Ghouls Gone Wild (2:35)
10. Something To Remember Me By (3:18)
11. When Hell Comes Home (4:30)
12. What Baby Wants (3:45)
13. I Gotta Get Outta Here (4:21)
14. The Underture (4:38)
Alice Cooper – vocals, harmonica
Bob Ezrin – producer, keyboards, piano
(some of many additional musicians):
Steve Hunter – guitars
Dick Wagner – guitars
Scott Williamson – drums
Tommy Henriksen – guitars, keyboards, programming, bass
Michael Bruce – guitar, keyboards on „Runaway Train“, „I’ll Bite Your Face Off“, „When Hell Comes Home“
Dennis Dunaway – bass on „Runaway Train“, „I’ll Bite Your Face Off“, „When Hell Comes Home“
Neal Smith – drums on „Runaway Train“, „I’ll Bite Your Face Off“, „When Hell Comes Home“
Chuck Garric – bass on „I Gotta Get Outta Here“
Vince Gill – guitar on „A Runaway Train“
Rob Zombie – The Guide on „The Congregation“
Ke$ha – The Lady In Red on „What Baby Wants“
Welcome 2 My Nightmare
Rock
Universal Music
2011
2LP
14
Koukám, že z původních 6 komentářů tu zbyly jen 3, a to moje, které reagovaly na ty smazané… Ano, názory se mění, ale není pak rozumnější, přidat další komentář (a onu změnu zmínit), než smazat svá „moudra“ a ponechat jen reakce na ně, tak trochu zbavené kontextu?
Ahoj!
Ospravedlňujem sa za chýbajúce komentáre… Zablokovaním autora pre porušovanie pravidiel sa “stratili” aj jeho reakcie. Nebol v tom žiadny úmysel.
Aha! To mnohé vysvětluje… Každopádně je to (i takhle) lepší, než kdyby někdo mazal cokoliv, co se mu (z)nelíbí, kdy a jak ho napadne (což jsem už taky „kdysi a kdesi“ zažil).
Toto je (relativně) regulérní. (Díky za objasnění – i jisté uklidnění…)
A ještě k tomu věku…
Alice Cooper měl v roce 2011 třiašedesát (což je do 70 let pořád ještě dost daleko) a bez ohledu na to, poznámce o věku moc nerozumím… Je to myšleno tak, že by měl rocker např. v 50 (případně 55) letech skončit s koncertováním? Nebo skládáním? Věnovat se jinému žánru či snad úplně přestat s hudbou?
Kdyby Lemmy nezemřel, vystupoval by jistě dál, dokud by mu to zdravotní stav dovolil. A to tu sedmdesátku opravdu měl…
Naprosto v pohodě, každý má svou hlavu a své názory… Není nejmenší důvod, proč by se musely kohokoliv pocity shodovat s těmi někoho jiného.
Osobně nevidím nic zvláštního, natožpak špatného na tom, když autor naváže po čase na nějaké své úspěšné dílo (ať už jde o hudbu, literaturu, film či jiný druh umění). Podstatný je fakt, jak se toho zhostí, jak se mu „pokračování“ povede. V tomhle případě to dopadlo výborně (aspoň pro mě), takže žádný problém.
Doporučuji pořádně poslechnout, abys zjistil, že se tu rozhodně opakované vyluhování již použitého sáčku nekoná… (Pokud bys došel k opačnému závěru, pak není nic snazšího, než si dát původní „šálek“ z pětasedmdesátého; já si ale pochutnám na obou.)
Jo, jo, přesně o to jde – kdo ze sebe udělá kašpárka, a kdo ne… Ale věk s tím nemá zas až tolik co dělat.
Fůra interpretů se stala svými vlastními karikaturami, aniž měli na krku padesátku (např. takoví MANOWAR to od konce 90. let předvádí vrchovatě – a to jsem je měl v 80. letech hodně rád).