Moby Dick

Kdo by čekal, že nejvěrnější klon Led Zeppelin nutno hledat na jihu Evropy, v zemi zaslíbené antickým památkám, vinařům, fotbalu či vášnivým gurmánům? A že možno narazit na rockovou kapelu, která bude razit heslo “No drugs, no bullshit!”? Stalo se.

Psal se rok 1968, když se Vincenzo Petrone z neapolského souboru Volti di Pietra dal dohromady s Tonim Di Maurem z jiného lokálního bandu I Collegiali a společně přemluvili ke spolupráci Adriana Assantiho, t. č. v angažmá u popaře Massima Ranieriho. O post hlavního vokalisty usiloval problémový Alan Sorrenti, byl však odmítnut a nakonec uběhlo několik měsíců, než trojici v místním Quid clubu zaujalo vystoupení skupiny Pozzuoli, resp. jejich kytarista a příležitostný zpěvák Alessandro Coppola.

Již jako kvartet přijali název Moby Dick, zřetelně odkazující na zásadní zdroj jejich inspirace, a časem pronikli do hudebních klubů i za hranicemi regionu. V červnu 1970 natočili v Římě několik demosnímků pro RCA (dochovaly se tři songy v italštině), obstáli i na řadě rockových festivalů, domácí nahrávací společnosti je ale přesto nebraly vážně. Zato armáda ano. V červnu 1971 narukoval Coppola a v září Assanti, se splněním půlročního závazku v klubu Quinta Dimensione v Rimini tak vypomohli zaskakující Marco Cecioni z Balletto di Bronzo a Toni Esposito, který v minulosti hrál na třech albech Sorrentiho. Původní sestava se dala znovu dohromady až v prosinci 1972.

Začátek následujícího roku přinesl zkonsolidované formaci schůzku s producentem Corradem Baccellim z Modeny a přestože odmítli jeho nabídku na nové nahrávky v mateřštině, zajistil jim nahrávací frekvence v londýnských studiích Olympic Sound.
Do odjezdu vytrvale zkoušeli až dvanáct hodin denně a během jedenácti květnových dnů roku 1973 natočili čtyřicet minut původního materiálu, přičemž slova z úvodu beze zbytku potvrdila jak riffující jízda Two Timing Girl, tak skočná Free Wheelin’ Cat s nabroušenou kytarou, rock’n’rocková vypalovačka My Friend, “trojková” balada What Time Is It, gradující Provisional Baby Hip, nejsyrovější kusanec Groove Me i strhující osmiminutová finálovka Sex’n’Roll Express, údajně nejoblíbenější číslo koncertního programu.
Po dvou týdnech se natěšená čtveřice vrátila do Neapole, nekonečné čekání na vydání alba ale skupinu postupně rozložilo. Nejprv odmítli vystupovat rozčarovaní Petrone a Di Mauro, v srpnu přijal nabídku na působení v Miláně Assanti (do svého doprovodného bandu ho později marně žádal Umberto Tozzi) a na podzim se do Stockholmu vydal Di Mauro. Jejich nahrávka dál zůstávala ležet v Londýně, Moby Dick byli minulostí…

Toni Di Mauro se ve Švédsku usadil, řadu let pracoval na italské ambasádě a hudbě se už nevěnoval. Adriano Assanti se přestěhoval do Švýcarska, jako zaměstnanec banky ve vlastním studiu v Luganu příležitostně tvořil ve stylu new age.
V Neapoli setrvali učitel a stále aktivní kytarista Sandro Coppola a Enzo Petrone, jenž se v roce 1977 podílel na obnově progrockového souboru Osanna (album Suddance, 1978) a později nechyběl ani při nepravidelných srazech spoluhráčů, ani při vzniku reunionové nahrávky Taka boom (2001) a u vánočního koncertu v prosinci t. r. (album Live – Uomini e míti, 2003).

A zapomenout nemožno ani na “pátého” člena kapely Moby Dick, jímž byl blíže neurčený Bruno – technik, řidič, bedňák, správce, pomocník. Žil se skupinou a pro skupinu, a budiž mu přáno ještě víc než nám, že se dočkal vydání alba. Odložené dílo poprvé světu představili italští piráti osmadvacet let po jeho vzniku.

DISKOGRAFIE:
2001 – Moby Dick (Akarma, nahráno 1973)

3 názory na “Moby Dick”

    1. Cedlo dorazilo, tak ho pomalu “koušu”. Nevíte někdo s určitostí, kdo zpívá v těch třech bonusových skladbách ? Podle profilu by to měl být Alessandro Coppola, ale mě ten hlas až nápadně připomíná Cecioniho. Vždyť to je debut Balleto di Bronzo jak vyšitej…

      …jenže ten by tam v roce 1970 být neměl ?

Pridaj komentár