V roce 1980 Knopflerova družina Dire Straits vypustila do světa další, v pořadí již třetí album s názvem Making Movies. Na něm se již nepodílel doprovodný kytarista David Knopfler, ale vše ostatní zůstávalo zatím při starém. Především Markův hlas a kytara byly stále tím, co posluchače okamžitě upozornilo, aby zbystřil a zaposlouchal se do příběhů a melodií, které jsou na desce předkládány s ohromnou noblesou a neskutečným hráčským umem. A i když se po debutu jedná asi o nejrockovější nahrávku Dire Straits, objevují se zde postupy, které budou o dva roky později plně využity na albu Love Over Gold.
Album otevírá nejdelší nahrávka, již skupina do té doby vůbec vypustila do světa. Jedná se samozřejmě o neskutečně podmanivou a skvěle šlapající skladbu Tunnel of Love. Ta obsahuje všechny známé atributy, bez nichž by se hudební produkce Knopflerovců neobešla, a to zvonivou kytaru a zpěv – nezpěv pana principála. Nádherný úvod. Pokračuje se dál ve velkém stylu něžnou písní Romeo and Juliet. Ne, to nejsou věční milenci z Verony, příběh zde předkládaný je ryze současný, ale kdyby jistý pan Shakespeare žil v Británii 2. poloviny 20. století, tak by možná jeho slavné drama o nenaplněné lásce vypadalo právě takto.
Klávesy podbarvují svižnou Skateaway s nádherným refrénem, v němž naplno zazní piano, zatímco Mark jej zvýrazňuje svým typickým probíráním se strunami, při kterém mám pocit, že ten chlap ten nástroj jen tak hladí, aniž by dopředu věděl, jaká krása se bude linout z reproduktorů. Pořád je to ale rock, jak má být, čehož důkazem je řízná skladba Expresso Love. Možná to není ta nejlepší věc na albu, ale ohromně šlape a má tah na branku. Lehce zklidníme jemnou skladbičkou Hand in Hand, u níž opět zaujme to něžné mazlení se strunami. A to zklidnění je určitě potřeba, protože nás čeká největší nářez na desce.
Tím je skvělý rockový kousek skrývající se pod názvem Solid Rock. Mám dojem, že tady se jde až k té původní prapodstatě rock and rollu, kdy všechno teprve začínalo, Elvis byl král a rock byl ještě mladý, jednoduchý a svěží. Tohle by podle mě mohla být ta správná tečka na závěr. Mark to ale cítil jinak, proto ještě zazní píseň Les Boys, jež se snad zrodila v nějaké zaplivané knajpě poté, co hospodský vyhnal posledního hosta a unavená kapela si střihla na dobrou noc, či spíš dobré ráno ještě jeden kousek.
Váhám, kolik bodů mám vlastně udělit. Nakonec s ohledem na následující majstrštyk udělím čtyři a půl hvězdičky. Přece jenom tu poslední skladbu si mohl Knopfler odpustit.
Skladby:
1. Tunnel Of Love 8:05
2. Romeo And Juliet 5:50
3. Skateaway 6:15
4. Expresso Love 5:00
5. Hand In Hand 4:46
6. Solid Rock3:17
7. Les Boys 4:06
Sestava:
Mark Knopfler – kytara, zpěv
John Illsley – baskytara, zpěv
Pick Withers – bicí, zpěv
Roy Bittan – klávesy
Making Movies
Rock
Vertigo
1980
LP
7
CD Vertigo – 800 050-2
Spolu s Communiqué jediné dva albumy Dire Straits, ktoré mám v zbierke. Musím priznať, že na nich sadá prach. Fanúšik skupiny zo mňa nikdy nebol a ani nebude, napriek tomu som si so záujmom prečítal recenziu.
Martin, díky!
Piťo, dík. Taky mám doma nějaké desky, které se ukázaly jako omyl. Občas si nějakou poslechnu a čekám, zda se stane ten posluchačský zázrak a ta hudba ke mně promluví. Někdy to vyjde, jindy zase ne.
Jako všechna alba Dire Straits je i toto špičkové. Škoda, že skončili. Zato se mohou chlubit že nenatočili slabší věc.
Přesně. Každé z jejich šesti studiových alb má něco do sebe. I na tom posledním, které má podle mě přemrštěnou stopáž, se nacházejí zajímavé perly.
Opět velice pěkný text na desku kapely, kterou až tak neposlouchám. Mnozí označují toto album za jejich nejlepší, podle mě dobré album, rozhodně lepší než Brothers In Arms, které už inklinuje ke komerci.
Ahoj Zdeny, dík za pochvalu.
Album Brothers in Arms je možná komerčnější (vstřícnější posluchačským masám), ale to neubírá jeho kvality. Osobně pojem komerční nemám moc rád, hudbu rozděluji na tu, která se mi líbí a nelíbí.
Když něco děláš, tak chceš, aby se to prodávalo. Nesmíš se podbízet, a to se nepodbízejí. Ta deska je líbivější. V lednu 1986 jsem dostal povolávací rozkaz na cvičení do Českých Budějovic po příjezdu do města jsem si tuhle desku (BIA) v Supraphonu koupil, druhý den nás poslali na přeškolení do Bzence, ta deska jela se mnou.
Tvou první větu tesat do kamene. Každý umělec chce být úspěšný a jde jenom o to, aby se z toho nestal cíl celého jeho snažení. Cesta do hudebního pekla je mnohdy dlážděna zlatem. To se naštěstí netýká desek Dire Straits. Pořád si drželi svou laťku kvality.