Bývaly časy, kdy se ve světě o muzice hodně psalo a četlo napříč všemi žánry. V dobách, kdy se dřevní rock’n’roll měnil na bigbít a posléze rock, bylo jen otázkou času, kdy se pro nové publikum bude hrát, zpívat – a také psát. VIAC 1968/4: Pop Music Expres – papírová bigbítová vlaštovka →

Šedesátý osmý lze bezesporu považovat za rok velkého vzepětí československého bigbeatu. Mladí víc a víc odmítali rudé linkování jejich životů i ve volném čase, jejich rodiče a prarodiče začali vzpomínat a mluvit nahlas, společnost se nadechla v naději i očekávání. Hrálo se a zpívalo všude, už ale ne častušky, ale pop music. Když zalistujeme dobovými časopisy, vykukují z každé druhé stránky zpěváci, zpěvačky, skupiny. Někdy je až úsměvné číst, co všechno na sebe tehdy bezelstně prozradili. Upíří bulvár naštěstí ještě neexistoval, a společenská poptávka po hnusu také ne.
Připomeňme si dnes s velkou pomocí Pop Music Expresu dvě velká jména našeho ro©ku, nejenom 1968, i srážku s realitou. VIAC 1968/5: Bigbeatové báje, stáje a pověsti →

Byl krásný slunný den a já spěchal krátce po poledni ze školy o něco rychleji než obvykle. Červen jako když vymaluje, dveře našeho baťovského půldomku otevřené dokořán, máma zády v kuchyni. „Něco nového?,“ ptám se namísto pozdravu. „Umřel,“ hlesla tiše, a svět potemněl. VIAC 1968/6: Různobarevné paprsky letního slunovratu →

Sedmého června 1968 vstoupila do kin Šíleně smutná princezna s Helenkou a Vaškem, aby na pár měsíců ovládla nejenom kina, ale i všechny dětské a mládežnické časopisy. Nedílnou součástí byla chytlavá hudba mladého Jana Hammera i exteriéry, za nimiž jsme se vypravili na školním výletě do Trenčína a okolí, a tedy i na Bojnický zámek. Na tehdy ještě nádherném koupališti Zelená žaba v Trenčianských Teplicích jsme si coby medici sedmého ročníku základky doplnili znalosti anatomických detailů našich spolužaček. A pak začaly prázdniny, dlouho vypadaly na jedny z nejkrásnějších… VIAC 1968/7: Prázdniny začínají … srandy i muziky kopec →

„Je válka, je válka!“ křičel malý blonďáček, vrazivší onoho rána do mého pokoje. „Co to návštěvnické mrně plácá?“ pomyslel jsem si v polospánku, ale pak mě něco uvnitř bodlo… VIAC 1968/8: Srpnový mráz z Kremlu! →

Umlkly svobodné vysílače, bledly a mizely burcující nápisy, chodilo se dál do práce, začala škola. Zaskočená společnost fungovala v jakémsi šokovém setrvačném režimu, časopisy zatím vycházely v takřka nezměněné podobě, rozběhly se přípravy na druhý beatový festival, dál se vysílala rozhlasová Houpačka. Každé probuzení však začalo otázkou: nebyl to jen blbej sen?! Bohužel nebyl. A brzy bylo hůř… VIAC 1968/9: Zrazená a zaskočená země →

Začaly se povinně registrovat časopisy, jinými slovy: byl učiněn první krok k cenzuře. V tomto případě ale naštěstí zapracovaly československé dlouhé lokty, a tak si mohl Kája Saudek ve svém komiksu o Pepíkovi Hipíkovi dál střílet z nevzdělanosti a pokřivenosti rudých hlídacích psů a Mladý svět zaříznout sovětskou Bílou knihu. Na titulce Melodie THE MARADORS, u rozhlasu nelhostejní zasadili deset stromů republiky, líp. Líp ale už nadlouho nebude, i když voskový Dubček mezitím doputoval do Londýna. VIAC 1968/10: Nenormálno nastupuje →

Listopad bývá barevný. V šedesátém osmém byl ovšem na první pohled docela černobílý. „Bílé dvojalbum“ BEATLES a nad námi černý mrak začínající normalizace. White Double ale naštěstí ukrývalo celou myslitelnou paletu nálad a zvuků pro potěchu ucha i mysli. A nebylo v listopadu samo, vyšlo hned několik zajímavých pamětihodných elpé. Jo, málem bych zapomněl na to nejdůležitější: od října 68 jsme už nemuseli v sobotu do školy! VIAC 1968/11: Bílý i černý listopad →

Osmašedesátý se nakonec stal historickým žebráckým banketem, kdy jsme zjara radostně vyhlíželi hostinu demokracie, spálenou však na uhel srpnovým peklem. Koncem roku jsme tak mohli už jen sbírat poslední přehlédnuté zbytky spadnuvší pod stůl. VIAC 1968/12: Z jarní hostiny žebrácký banket →