Fantasticka vyberovka, ktoru som objavil nahodou na Spotify. Pocuvam pri mori s poharom vinneho striku v ruke a s pohladom na zapadajuce slnko. Tazky som ja romantik. Keby som tak este vedel ako sa zapina diakritika na Linuxe….
Poslední počin Black Sabbath. Když jsem toto uslyšel poprvé, vrátil jsem se o 40 let zpět do počátků 70 let, tak temný Black Sabbath snad ani tehdy nebyl, jak je tato deska. Hutná, tak hodně zahuštěná omáčka a temná jako noc v tunelu, prostě klasika a i když kluci měli nějaké nesrovnalosti s bubeníkem Wardem, tak jeho zástup ho nahradil bez problémů. Nyní zavřete, oči přichází Black Sabbath.
Narazil jsem na dobrý trešík. Nějak se mi zdá, že toho dobrého thrashu ubývá a jeho jako šafránu, ale tito italští maníci ukázali, že se to dá hrát ještě pořádně. Je to jejich prvopočin, ale myslím, že pokud nesejdou z cesty, tak o nich ještě uslyšíme. Tu je jeden kousek, ale bacha na uši.
Toto mě dosti překvapilo, myslím v dobrém! Němci mají sice jen dvě placky, ale aspoň tato ve stylu progress-power metalu na mě udělala dojem. Já bych to nazval taková rychlejší Angra.
Další, kdo se v Black Sabbath objevil za mikrofonem, byl Tony Martin a myslím si, že to byla adekvátní nahráda za Ozzyho a Dia. Black Sabbath se vrátili k sabatovskému stylu a album bylo dobře hodnoceno, jenže z původních BS zůstal vlastně jen Iommi, ale na druhou stranu nabral odborníky na slovo vzaté: Cozy Powell – bicí, Laurence Cottle – baskytara, Brian May – sólo ve skladbě “When Death Calls”…
Nevím, jestli budete znát tuto kapelku, ale někde doma mám tašku a tam nastřikaný její znak. Němci sice nahráli jen myslím toto, ale i tak je to povedená věcička a je škoda, že skončili dříve něž začali. Hráli takový ten metálek 80 let, což se mi líbilo.
Druhá placka této kapely. Slyšel jsem, že se musela pro Amíky dokonce přejměnovat, neboť se původně měla jmenovat War Pigs, ale kvůli válce ve Vietnamu to raději přehodili na Paranoid. Myslím si, že v tomto případě je to jedno jak se to jmenuje, je to pecka album.
Dneska začnem od podlahy i když v té době to vypadalo jako když otevřete kredenc a vypadnou všechny hrnce. Ale bylo to něco nového, neobjevéného, ale myslím si, že si toto album zaslouží poslech. No ruku na srdce, kdo slyšel tehdy něco o Thrashu.
To byl rok, kdy jsem už druhým rokem statečně bránil s ČSLA naší zem proti zlým imperialistům a oni kluci z Iron Maiden udělali další skvělou věc. Když to vemu tak nějak jejich léty plodného hudebního života, oni vlastně od první desky dávali na světlo světa až po tuto desku samé skvělé alba! Sedmého syna jsem si vybral, protože tato deska mi připadá jako nejvíce propracovaná. Co se týče hudby je vidět, že si kluci s tím pohráli.
Nevím či to byl experiment, ale tato deska mě moc nepotěšila i když u mikrofonu byl sám velký Gillan. Je to takové odlišné od toho sabatovského stylu, mi to pořád spíše připomíná Deep Purple, asi to bude tím Gillanem.
Tak toto se opravdu povedlo, klobouk dolů, Tobiasi! Jedna z mála věci, která mě velice zaujala i když si myslím, že dvojka je ještě o něco lepší, ale to už zaléží na gustu!! Nepamatuji si, že by do té doby někdo vydal něco v tomto stylu, tedy jako takový muzikál, tak lidi usednem do pomyslných křesel a zavřete oči a nechme se unášet světem opery!! PS.: Kdyby byly v divadlech takové opery, tak mi nestačí prachy.
Nedilnou součátí metalu je tzv. power metal a tu máme něco z něho. Sice jsem od nich slyšel asi 5 desek, ale toto je dle mojeho názoru nejpovedenější kousek, ale mohu se mýlit. Už první song Hunting High And Low má melodický šmrnc a tak to pokračuje dál a dál.
Když jsem byl na vojně, tak jsme na rotě měli dvě desky. Jedna byla Lenka Filipová – Za všechno může čas a ta druhá Black Sabbath – Heaven And Hell (1980), takže tuto desku mám naposlouchanou od a do zet. Tím nechci ale zatracovat Filipovou, ale ta už patří do jiné branže. Co k tomu říci – pořád paráda jen s jiným zpěvákem, kterého je zbytečné představovat.
Kdo by neznal happy happy Helloween, že! Vidím to jako dnes, dovezené z burzy, hozené na gramec a už jen slyším “ztluuumm tooo!” To byl povel moji maminky, ona měla strach, abych neohluchl, protože toto se musí poslouchat nahlas, jinak to nemůže tak dobře vyznít, už v první skladbě nás vynese božský Kai (neplést si s božským Kájou) na cestu do nebe a pak už jen plujete po dalších skladbách a houpete se jako v loďce. Tak rychle, ať nedopadnem jako Titanic.
V roce 1984 jsem viděl trika s metalovýma kapelama jen v klipech Kerrangu, ale měl jsem kamaráda na učňáku a ten krásně maloval a tak jsem koupil triko a on mi namaloval na něho obal této desky. Co se týče této kapely, tak je škoda, že nejede svou cestou 80 let. Měla by určitě větší fanouškovské zázemí, ale co dodat k desce – výborný kousek soupeřící o mou přízeň s nezapomenutelným Kings of metal.
