Úvaha subjektivně objektivní

V oblasti hudby existují dva poměrně jednostranné a rozdělené tábory. Jeden z nich muziku vaří a servíruje, ve druhém se přijímá, spotřebovává. Na této straně barikády se hudba také posuzuje, leckdy i odlišně, než to cítí její tvůrce. Diametrální rozdíl mezi posluchačem a interpretem vychází z podstaty jejich konání. Jedná se doslova o rozdíl dialektický. Jsou to dva zdánlivě propojené světy, ale spíše bych je přirovnal k paralelním vesmírům. Jsou tu však různé techniky, jak tyto dva vesmíry vzájemně propojit, a to ku spokojenosti obojích. Techniky regulérní, i ty méně kalé.

Základní mechanizmus – mělo by se vám líbit to, co hrajeme – nefunguje. Není tu jediný objektivní důvod, aby tomu tak bylo. Touhu autorů/producentů/managementu/interpretů na straně jedné, a vkus posluchače na straně druhé, fakticky nespojuje nic. Výkřiky hudebních periodik plnících roli hlásné trouby marketingu nepočítám, zde se nejedná o spojení, ale o prosté ovlivňování až manipulaci. Konstatování – jim se to přece líbí, často hraničí s – je jim to jedno. Skutečný posluchač jednotlivé nahrávky a jejich propagační chvály nepřijímá bezvýhradně, má svoje individuální potřeby a představy. Předložené produkty podrobuje kritickému názoru a dochází k vlastním hodnotícím závěrům. Ty jsou často doslova v protikladu k všem těmto propagačním snahám.

Právě zmíněná teorie má zásadní problém. Není to háček, je to hák jako na prase. Ten hák má jméno: skutečný posluchač. Tímto termínem označuji výhradně posluchače, kteří jsou schopni vytvořit si vlastní názor. Kteří jsou ochotni v rámci zkušeností a vývoje, dlouhodobě a konzistentně se nad svými pocity z hudby zamýšlet. Takových je pár procent, tudíž kormidlem hudebních trendů moc neotočí. Ale jako nositelé netriviálního názoru mohou přinést alternativní pohled na kulturu. Ten je nezbytný, jako sůl. Posluchač, který nerespektuje diktát všeobecného vkusu, má co říci. Jeho způsob vynesení verdiktu může nejenom někoho oslovit, ale současně tak dynamizuje tolik potřebnou pluralitu dojmů z uměleckého díla.

Zpátky ke spojování vesmírů. Zjednodušeně řečeno, je tu skupina lidí, která nějakým způsobem a s nějakým záměrem vyplodila nahrávku. Co s ní? Prodat ji, jasně. Pak je tu masa lidí, kteří by o ni mohli mít zájem. Jak mohli? Budeme jim to servírovat tak, aby ten zájem mít museli. Povinnost poslouchat to jediné a pravé, protože in, cool, a trendy. Protože John, Fred, a ten Franta taky. Tisíce dalších v tom jedou, takže ty, ano právě ty, milý posluchači, musíš též. Kupuj a nepřemýšlej. Zní to divně až blbě? Možná, ale na většinu to zabere. Tím je ustanoven mainstream, ta líně tekoucí hmota bez barvy, chutě a vůně, co se na nás valí odevšad. Umělý průmyslový produkt, jehož hlavní smysl spočívá v objemu průtoku, nikoli v jeho vlastnostech. Je určen právě těm, co nejsou schopni, ani ochotni, použít vlastní hlavu a vytvořit si svůj individuální názor. Běžný spotřebitel, konzument.

Je velice dobré uvědomit si, pro koho povídání o hudbě píšeme. Bude-li adresátem zmíněný konzument, na obsahu pramálo záleží, stačí pár očekávaných klišé. Zato psaní pro fanoušky úzce vymezených hudebních stylů je ošemetná věc. Zde je u čtenáře očekáván zájem, dají se předpokládat znalosti. Jde o složitý úkol, autor musí věci dobře ovládat, zamýšlet se nad vším, co píše. Někdy je zjevně pod tlakem zodpovědnosti a snaží se mít něco jako “správný názor”. Co to je, nikdo neví. Neexistuje něco jako objektivní (ve smyslu správné) hodnocení, ač o ně někteří urputně usilují. Na správnost hodnocení hudby neexistuje autorita. Proto je úplně zbytečné se na nějakou ohlížet. Pokud pisatel používá frázi “myslím si tohle, ale v rámci objektivity hodnotím jinak” u mě skončil. Jeho názor je bezcenný, jeho hodnocení je defektní. Objektivizace je nežádoucí plevel a nemá v recenzi co dělat. Je úplně jedno, jestli se být objektivní snaží z pseudoušlechtilých důvodů, jako jsou dávné zásluhy interpreta, jeho historický přínos, velikost jeho jména, nebo obecná uctívanost, či respekt k jeho práci. Jde o úhybné zastírací manévry, jak sobě a čtenáři nepřiznat nemilosrdnou pravdu.

Nelíbí se mi nějaká novinka? Tak to napíšu, není nic jednoduššího. Neříci, že tato deska je špatná, jen proto, že na to nemám dost odvahy a poctivosti, je na úrovni prachsprostého protekcionizmu. Je dost často tristní, jak taková protekční alba jsou předkládána jako “neuvěřitelně geniální” právě recenzenty bez odvahy a pevně daného žebříčku hodnot. Mimochodem, právě tato dvě slova (neuvěřitelný, geniální) jsou znakem pisatelské bezradnosti, protože lacině a bezdůvodně vyzdvihují na vrchol libovolnou břečku. Jak je vidím použité v jedné větě, směju se. Přitom skutečně neuvěřitelně geniálních děl na světě existuje sotva pár desítek, a ne každá druhá deska, jak by se mohlo zdát.

Osobní odvahu prohlásit, že album stojí za prd, protože se mu nelíbí, nemá zdaleka každý. Přitom je to jediný možný relevantní postoj, jediné kritérium. Jakékoli konstatování musí stát na individuálních pocitech, zkušenostech, jasně a pravdivě vyjádřených myšlenkách. Jen tím je sdělena pocitová skutečnost člověkem posuzujícího hudební materiál. Všechny ostatní informace jsou nedůležitá omáčka. Snaha o jakousi alibistickou objektivizaci vlastních úvah je pouhé rozmlžování a rozostřování. Zmate i jinak třeba brilantní úsudek a výsledkem je zbabělý a nedůvěryhodný blábol. Jak věřit někomu, kdo nevěří ani sám sobě, a musí vlastní hodnocení hudby otupit? Tím dává najevo, jak jsou jeho vlastní názory chatrné. Snaha zalíbit se je vlastní autorům a interpretům, tam je to vcelku pochopitelné. Ovšem servilní hrbení se u recenzenta, to je ubohé a trapné asi jako šišlání na mimino.

S chutí si přečtu názor na dílo, který se liší od mého. Pokud je napsán někým, kdo to tak opravdu cítí a dokáže srozumitelně argumentovat. Když není názorově amorfní, neblábolí, nemlží, jasně sdělí své líbí/nelíbí a proč, nemám s tím problém. Naopak, rád nahlédnu z jiného úhlu. Místo toho často čtu recenze, kde se dozvím, co všechno je špatně, ale protože “milášek”, tak 100%.

Většina názorů v hudebních časopisech, i těch virtuálních, jsou skryté píár. Proto se hemží nadhodnocenými známkami. Z různých důvodů podsouvají, co se nám má líbit. Skutečně osobního je tam málo, na to jsou příliš opatrné. Chodím si číst na různé rockové a metalové stránky, které zjevně žijí z reklam a peněz od sponzorů. Když se dívám na hodnocení novinek, ocitám se náhle ve světě a době, kdy vycházejí jen samá “neuvěřitelně geniální” díla. I ta nejhorší dostanou 60-70%, průměr se motá kolem 85%. Zavzpomínám na staré Metal Hammery, kde se to hodnoceními hluboko pod 50% jen hemžilo. Evoluce je mocná, uplynulo necelých 40 let a žijeme zřejmě v ráji, který špatné výtvory nezná.. Ach, jaká nádhera… Tak se do nich pustím, a zjišťuji, že jedno z deseti se dá poslechnout déle jak minutu, tedy minuty dvě. Jeden šit, vedle druhého. Tam vzadu, to je výjimka, sedí dva šiti na jedné židli. Neuvěřitelné? Snad. Geniální? Ó nikoli.

Dále je na internetu k vidění poměrně četná skupina recenzentů, kteří svoje slovotoky tvoří čistě za účelem sice nezištného, ale o to jásavějšího vychvalování svých oblíbenců. Cokoli je absolutní bomba, a nikdy jinak, protože dílo “neuvěřitelně geniálního” interpreta je nezpochybnitelné. Svůj subjektivní zápal povýšili na objektivní pravdu, jejíž respektování nesmlouvavě vyžadují od všech ostatních. Pohanět novinku jejich hudebního miláčka? Zločin. Nevím, která kategorie “objektivizantů” je horší, jestli ti za prachy, nebo ti, co plamenně hájí jedinou správnou víru. Ale větší obavu mám z těch druhých, neboť potírají jakýkoli jiný názor, včetně jeho nositele.

Z principu budou vždy existovat hudební díla slabá, podprůměrná i průměrná. Dokonce tvrdím, že těchto je naprostá většina, tak 95%. Nadprůměrných až skvělých je sotva pár procent. To je přirozené a logické uspořádání věcí ve všech oblastech lidského konání. A kolik je těch opravdu dokonalých? Jestli několik kousků do roka, tak jsem velký optimista. Špička je převelice úzká. Jinak by to nebyla špička. Nemůže být tupá jako stolová hora, ani jako recenzenti, kteří sází jednu pětku za druhou..

 

23 názorov na “Úvaha subjektivně objektivní”

  1. Všechny zdravím, mám k Úvaze pár myšlenek:

    Jednak autor naprosto nechápe pojem objektivita: být objektivní neznamená uhýbat, zastírat skutečné pocity, nebo brát v úvahu jiné názory. Hodnotit objektivně znamená vycházet z ověřitelných faktů, ne z emocí (to je právě ta subjektivita). Všechna ostatní tvrzení, která v Úvaze jsou a vycházejí z této mylné definice slova objektivní, se tak ukážou jako nesprávná.

    Taky mi není jasné, o jakých konkrétních časopisech, redaktorech, článcích autor mluví, když je obviňuje z „neupřímnosti“, „mlžení“ a „amorfní gumy“. Kdyby totiž konkrétně na nějaké odkázal, tak bychom se mohli nejspíše přesvědčit, že takové „vychvalující recenze“ jsou taktéž ve své podstatě subjektivní (ze zkušenosti vím, že 95 % recenzí jsou subjektivní). To, že někteří recenzenti neadekvátně nadhodnocují známky, je tu v Úvaze pouze dohad, nic víc.

    Poslední věc, která mi přijde opravdu úsměvná, je to, že autor sice volá po co nejčistším vyjádření svých pocitů, neb to je prý jediné kritérium pro posuzování, ale zároveň tu některé odlišné názory prohlašuje za „pokusy o objektivizaci“ (aniž by chápal, co to objektivita je), za lživé, nepravdivé, neupřímné (a samozřejmě bez příkladů). Jenže sám tvrdil, že jediné kritérium je vlastní prožitek – takže… ajaj! Zdá se, že jediné kritérium, které reálně funguje, je Antonyho prozřetelnost, protože pouze on umí určit, kdo v recenzi píše pravdu a kdo „objektivizuje“.

    Omlouvám se, ale neudržel jsem se a na základní body této Úvahy jsem reagoval šířeji vlastní kritikou. Pokud by někoho toto téma zajímalo hlouběji, nebo se v něm nemohl zorientovat, nabízím k pročtení zde: https://brynzarna.blogspot.com/2020/10/o-tom-ze-hudbu-hodnotime-pouze-pocitove.html

    Pokud se někomu, jak se objevuje v komentářích, zdál mimochodem tento článek „abstraktní“, nebo že se v tom ztrácel, tak je to z toho důvodu, že hlavní myšlenky v článku jsou absolutní nesmysly, pouhé prázdné hypotézy a pusté filosofování. Mimochodem – objektivní kritika EXISTUJE, ba je potřebná jako sůl! To, že to někdo neumí, neznamená, že to není možné.

    1. Reakce pana Jana byla pro mne logicky očekávatelná a nepřekvapivá. Vyplývá ze střetu dvou zcela rozdílných názorových světů. Každý kdo vstupuje do problematiky recenzí s vírou, že může existovat útvar s názvem “objektivní recenze”, musí být zákonitě po přečtení mé úvahy zmatený až rozhořčený. Mojí úvahou je dosti narušen jeho vysněný vesmír naivních představ, které jsou sice mylné, ale jako každá pověra, o to pevněji zakořeněné.

      Jelikož se mi autor v reakci snaží podsunout neznalost pojmů subjektivní a objektivní (aniž by ji jakkoli prokázal, a aby tyto pojmy posléze sám řádně pomotal), pro jistotu jsem se podíval na všelijaké definice těchto termínů. Neboť jejich výkladů je vícero, záleží na konkrétním kontextu a oboru, v němž se používají. Mýlit se mohu, chybu vždy přiznám. Ale smůla, nepřišel jsem na nic, co bych dosud nevěděl. Naopak, své názory považuji za utvrzené. Chce-li si Jan definovat tyto pojmy jinak, prosím, nebudu nikomu klást překážky. Každý může být popleta, je to jeho výběr i právo. Ale pak se od takového poplety dozvědět, že píši “absolutní nesmysly” a “naprosto nechápu pojmy”, je zábavné, a je to něco jako střelba do vlastních řad. Sám v tom pěkně plave. Z mého textu si vybírá, co se mu hodí, některé věci ignoruje, jiné překrucuje. Zareaguji na ty největší protimluvy, absurdity, argumentační fauly a omyly:

      “být objektivní neznamená uhýbat, zastírat skutečné pocity, nebo brát v úvahu jiné názory” Faul č.1. Nikde netvrdím, že to znamená být objektivní. Naopak na to poukazuji jako na falešnou cestu, jak se zdánlivé objektivity snaží někteří recenzenti dosáhnout.

      “Všechna ostatní tvrzení, která v Úvaze jsou a vycházejí z této mylné definice slova objektivní, se tak ukážou jako nesprávná.” Hodně absurdní. Kterou údajnou definici má autor na mysli se mi nepodařilo jednoznačně odhalit. Tedy, nabízí se z jeho předchozích vět hned několik variant, ale ty věty jsou plné krkolomných protimluvů, a tak netuším, co je jen autorovo zmatení a vyjadřovací neobratnost, a co je nějaký hlubší záměr.

      “Taky mi není jasné, o jakých konkrétních časopisech, redaktorech, článcích autor mluví, …” Na internetu i jinde se povalují tuny recenzí všeho druhu a v mnoha z nich se autoři svojí snahou o objektivitu doslova holedbají. Stejně tak zmiňují i to nadhodnocování, to není jen dohad (Faul č.2). Není nic snažšího, než si recenze projít a ty příslušné najít. Tuto činnost za autora suplovat nehodlám. Zkušenosti a znalost terénu jsou nepřenosné.

      “… ale zároveň tu některé odlišné názory prohlašuje za „pokusy o objektivizaci“. Faul č.3. Meritum věci netkví v odlišnosti názoru, na té pramálo záleží. Navíc autor úmyslně přehlíží moji větu: “S chutí si přečtu názor na dílo, který se liší od mého.” Záleží na vyhodnocovacím algoritmu, který na sebe autor recenze často jásavě práskne, neboť svoji marnou snahu o objektivizaci považuje za něco jako zlatou hřivnu své pisatelské potence, kterou se musí pochlubit. Vskutku zábavné. Když vidím podobné snahy, je mi hned jasné která bije, a autor ztrácí důvěryhodnost, jak píšu v úvaze. Ne proto, že má jiný názor, jak se mylně pan Jan domnívá, ale proto, že používá blbé postupy. Že blbé postupy vedou k blbým výsledkům, by měla být vcelku známá životní pravda pro dospělého alespoň nadprůměrně inteligentního jedince. Proto i taková recenze je blbá.

      “Jenže sám tvrdil, že jediné kritérium je vlastní prožitek – takže… ajaj!” … Takže ajaj co? Výmluvné argumentační vakuum jasně dokazuje, že se tak moc hledal bič, až není čím prásknout. Takže ajaj.

      “Antonyho prozřetelnost, protože pouze on umí určit, kdo v recenzi píše pravdu a kdo „objektivizuje“.” Kde píšu, že pouze já umím určit? Správně milé děti, nikde. Faul č.4. Ale s tou prozřetelností v jistém smyslu souhlasím, jenže smůla, je také nepřenosná.

      Na závěr si musím nechat dva největší špeky.

      ” Hodnotit objektivně znamená vycházet z ověřitelných faktů, ne z emocí (to je právě ta subjektivita).” Krásná definice. Platná pro vědecké obory, sportovní disciplíny, exaktní měřitelné technické problematiky. Připomínám, že se tu však bavíme výhradně o umění, kterým hudba nepochybně je. A to je sakra rozdíl. V umění taková ověřitelná fakta prostě neexistují. Prázdná množina. Uvedená hodnotící metodika je nepoužitelná, nefunkční, nepřináší výsledky. Tato hraběcí rada staví autora do řad křečovitých objektivizátorů, kteří nemají nic jiného, než své vlastní přesvědčení, a naprostou absenci faktů. Tím více však o nich mluví. Jejich snaha o objektivizaci vede k věcem, které tu už byly. Popření individuality vnímání umění – velice nebezpečná věc. Ideologický diktát – ještě nebezpečnější věc. Je vědecky prokázáno, že hudba při poslechu obchází rozumová centra v mozku a jde přímo k emocionálním. Tak jaká fakta. Neboť jedna z definicí subjektivního praví: “realita popisovaná z vnitřního pohledu”. Ano, takový přístup je u popisu pocitů z hudby velmi účinný a jediný správný. Snít o objektivní ověřitelnosti těchto pocitů (to jsou jediná fakta/nefakta, která máme k dispozici) znamená přijmout diktát všeobecného vkusu, což je asi tak hezké, jako mít povinně rád Sovětský Svaz.

      “ze zkušenosti vím, že 95 % recenzí jsou subjektivní” + “objektivní kritika EXISTUJE”. Z toho by se dalo usuzovat, že 5% kritik je objektivních, že tu jsou někde mezi námi. Bomba! Kde jsou? Chci je vidět! Aspoň jednu… Aby objektivizátor Jan netvrdil, že jsem se nesnažil, tak uvedu, že za posledních cca 30 let jsem pečlivě pročetl desetitisíce recenzí všeho druhu. Nejenom hudebních, ale i literárních, filmových, výtvarných, divadelních, a kdovíjakých ještě. Objektivních jich bylo přesně – nula. Některé se snažily čtenáři nalhávat, že ony jsou jaksi objektivní, čímž se staly pouze nedůvěryhodnými. Ale skutečně objektivními? Tedy platnými všeobecně, určující kánon objektivně dobrého (či špatného) vkusu, závazné pro všechny bez vazby na individuální subjekt vnímajícího člověka? Zlatý grál recenze, sen každého kulturtrégra a ideologického diktátora.. Až jsem se orosil.. 🙂

      Snad to takhle stačilo. Rád povedu polemiku na témata, k nimž mám co říci. Ale prosím, nechť je oponent vybaven použitelným pojmovým aparátem, dostatečnými znalostmi a zvládá argumentační logiku. Pouze plamenné hlásání vlastní víry nepodstačuje. Na lehko odhalitelnou nekompetenci a laciné výkřiky mi stačí nahlédnout do různých zpravodajství, kvůli tomu na Rockovica nechodím.

      1. Děkuji za odpověď, pár věcí bych ale rád uvedl na pravou míru:

        Ohledně „Faulu č. 1“: Samozřejmě, že netvrdíte, že „uhýbat a vymlouvat se“ je být objektivní. Vždyť jste přesně řekl, že na objektivitu nevěříte. Problém je v tom, že „neupřímnost“ dáváte na roveň s „objektivizací“, což je obyčejné nálepkování a čtenáře to vede na scestí.

        Ohledně „Faulu č. 2“: Neházejte na mne svou vlastní povinnost uvádět konkrétní odkazy a příklady, kterými byste svá tvrzení podepřel. Dokud jasně na několika příkladech neukážete, které „tuny recenzí“ máte na mysli, tak je to jen hypotéza. Je to VAŠE povinnost to podpořit, ne povinnost čtenáře.

        Ohledně „Faulu č. 3“: Vaše slova o „chuti přečíst si jiný názor“ jsem ve své odpovědi na relevantním místě přímo citoval včetně kontextu (viz odkaz). Pořád také nechápete moji hlavní otázku: KDO rozhoduje, že postupy XYZ jsou blbé? Kdo rozhoduje, že recenze XYZ (opět, nějaké příklady, ať nemluvíme do větru, prosím) je blbá? Vy? A mimochodem: po mém „ajaj“ následuje hned v další větě dokončení myšlenky, navrhuji, abyste si odstavec dočetl do konce…

        Ohledně „Faulu č. 4“: Vaše dělení recenzí na upřímné (dobré) a neupřímné (blbé) nemá žádné hmatatelné měřítko, které by čtenář pochopil. Nezbývá než věřit vašim slovům, tedy jediný, kdo má podle vašeho článku autoritu na „správný názor“, jste pro čtenáře vy, autor tvrzení. Nebo byste nám chtěl přeci jen sdělit nějaké obecné měřítko, podle kterého lze pravdivost a upřímnost recenze XYZ zhodnotit? Jak poznáte, že pocity recenzenta jsou lživé?

        Ohledně toho, že v umění neexistují ověřitelná fakta: milý kolego, umění je vytvořeno určitou technologií (není vykouzleno). Jsou to prvky složené nějakým způsobem dohromady. Dám vám konkrétní příklady u hudby. U skladby Painkiller lze vyjmenovat tyto kategorie ověřitelných faktů: autor, hlasitost, takt, rytmus, nástroje, motivy, struktura skladby, zpěv (a u něj zase hlasitost, práce s hlasem, frázování), text. Tyto prvky budou pro všechny stejné, pro mne i pro vás. Na každého samozřejmě emočně působí různě (a zmiňuji to ve své reakci, nesnažte se nikomu nakukat, že neuznávám individualitu prožitku), ale váš prožitek je třeba jiný než můj – takže bychom v recenzi měli vycházet z faktů (viz výše), abychom byli všichni na stejné lodi a rozuměli si. Fakta bychom měli konfrontovat se zadaným cílem („co tím chtěl básník říci“) a zhodnotit, jestli se povedlo (kvalitní hudba), nebo ne (nekvalitní hudba). Výsledná emoční reakce na dané dílo je samozřejmě na každém z nás! Jelikož vy se ale pohybujete ve světě, kde je hudba výhradně emoční, tak není divu, že zažíváte neklid při přečtení názoru, který dle vás není adekvátní (ta vaše „objektivizace“ – opět, mohu nějaké příklady těch vašich tun objektivizačních recenzí?).

        Ohledně toho, kde jsou objektivní recenze a že chcete vidět alespoň jednu: nejspíše jste odkazy v mé reakci přehlédl, tak vás odkážu přímo zde. https://beswebzine.sk/myrkur-mareridt-rozbor-alba/
        Přijďte a klidně i okomentujte nedostatky a poukažte na „lživou objektivizaci“, také rád povedu polemiku a zlepším své přešlapy. Mimochodem – já jsem nikde neřekl že by objektivní recenze neměla mít vazbu na individuální subjekt. Jsem ale proti striktně emočnímu posuzování výsledné práce, neboť jde o čistou alchymii (ve stylu “mně se to nelíbilo, takže je to na prd”) a emoce nemohou sloužit jako objektivní měřítko (vy ale na tu objektivitu vlastně nevěříte, pardon).

        Poslední odstavec, kde se mě pokoušíte blahosklonně urazit (i jiné vaše pokusy v této odpovědi), nehodlám komentovat, zajímají mě ale vaše argumenty.

        1. Nejdříve uvedu, že si tady všichni v pohodě tykáme a nehodlám tuto zažitou formu měnit. Existují weby, kde si osazenstvo vyká, tento však mezi ně nepatří. Možná tě k tomu vedl můj termín “pan Jan”, ale to ber jako literární fikci a autorskou licenci..

          Uhýbat a vymlouvat se, to je neupřímnost. Co taky jiného. Metody objektivizace jsou vždy neupřímné. Označuji věci jejich jmény, abych byl upřímný sám před sebou. To by naopak čtenář měl ocenit, že nemlžím. Na scestí vede zdvořilé vyhýbání se nemilosrdné pravdě, ale to není můj styl. Využívám svého práva psát tak, jak to vidím a cítím. Zkušeností na to mám dost, abych si věřil. Píši natvrdo líbí/nelíbí, proč, jak moc. Angažovaného opatrnického psaní, abych se někoho nedotknul, se ode mne těžko kdo dočká. Ano, psát přímo, nevyhýbavě, upřímně, to je luxus, až troufalost, ale je to nejvíc, co mohu dát. Rozhodně však neočekávám ani pochopení, ani souhlas ode všech. Pochopení ne, protože není každému dáno, souhlas ne, protože respektuji odlišný (byť pro mne nesprávný) názor.

          Necítím jako povinnost uvádět odkazy na jednotlivosti ve věci, kterou považuji za poměrně masivní a rozsáhlou. Je k nalezení na spoustě míst. Jde o sumarizaci jevu, který tu je obecně. Pitvat jednotlivé recenze odvádí nežádoucím způsobem pozornost od celku.

          “slova o „chuti přečíst si jiný názor“ jsem ve své odpovědi na relevantním místě přímo citoval včetně kontextu” Cože? Kde? V příspěvku z 27.10.2020 10:12 (na který jediný jsem reagoval) nic takového nevidím. Na odkaz jsem neklikal, ani klikat nehodlám. Držme se textu viditelného na webu Rockovica. Ani po “ajaj” se žádný argument vskutku nenachází, proto se tomu ajaj vysmívám. Je tam pouze poznámka o mojí prozřetelnosti, kterou zmiňuji, tedy mám za prokázané, že jsem odstavec dočetl do konce. Návrh se zamítá.

          Nemám modus operandi ve stylu hodnocení recenzí správná/špatná. U jiných recenzí se řídím podle důvěryhodná/nedůvěryhodná. Má mi co dát, nemá mi co dát. Baví, nebo nebaví číst. Vyhodnocuji samozřejmě jedině já, kdo taky jiný. Těžiště tkví ve slovech mi, mě, mně. Nebo by měl někdo třetí vyhodnocovat, co je pro mne dobré? Nebo jaká hudba se mně má líbit? To je natolik osobní věc, že každý musí podle svého. Jsme zase nevyhnutelně u subjektivity a individuálního vnímání. Míra pocitů je jediné hmatatelné měřítko. Pocity lživé nejsou, nikde to netvrdím. Lživý může být jen algoritmus jejich použití v recenzi, to tvrdím. Jak to poznám? Podle toho, že to recenzent sám napíše, to se nedá utajit. Umím číst a přemýšlet nad textem, to stačí.

          Třetí odstavec od konce by mohl sloužit jako vzor a kompilát všech omylů objektivizantů. Žádná zmíněná technikálie “autor, hlasitost, takt, rytmus, nástroje, motivy, struktura skladby, zpěv (a u něj zase hlasitost, práce s hlasem, frázování), text.” nerozhoduje o tom, jestli je hudba dobrá nebo špatná. Žádná. Recenze hudebního díla není muzikologický rozbor. Recenze literárního díla není gramatický rozbor. Recenze výtvarného díla není chemický rozbor barev. Ačkoli všechny tyto rozbory lze provést, s kvalitou uměleckého díla nemají společného vůbec nic. Je to jiná disciplína. Pro objektivizanty je toto nežádoucí směšování nesouvisející problematiky přesně to, co rutinně dělají, a také je to přesně to, co jim vyčítám. Jak do toho začne někdo plést technikálie, v jiném významu, než mají, je mimo. Je diskvalifikován, a sám to na sebe prásknul. Tak jako ty, ale klid, čekal jsem to.

          Tři ujištění na závěr:

          Odkazovaná olbřímí recenze není ani objektivní (délka textu ani množství technických detailů jí objektivitu nedodají), ani důvěryhodná (klade příliš mnoho důrazu na věci pro poslech nepatřičné), ani přínosná (protože mě nebavila číst, příliš mnoho nezábavné vaty). Jako literární útvar nesplňuje požadavky na spád, rytmus, splývavost, což má velmi negativní dopad na čtivost. Označil bych ji v klidu mnoha adjektivy, ale ani jedno z nich by neznělo “objektivní”. Mám rád briskní a trefné recenze, které je zábavné číst. O ty se také snažím, neříkám, že se mi to vždy povede. Tohle je na opačném konci spektra.

          “já jsem nikde neřekl že by objektivní recenze neměla mít vazbu na individuální subjekt.” Zásadní omyl, přímo zmatení smyslů. Vlastností objektivního je právě popření vazby na subjektivní objekt. Popření individuality. Co taky jiného, to je princip objektivity. Však píšu, že v tom plaveš. Na jednu stranu chceš používat pojmy, ale neznáš jejich základní významy, o tom tě opakovaně ujišťuji. “mně se to nelíbilo, takže je to na prd”, první rozumná věta, děkuji. “emoce nemohou sloužit jako objektivní měřítko”, správně, celou dobu to tvrdím, tak jsme nakonec objevili Ameriku.

          Třetí ujištění, ano, ujišťuji tě, že se tě pokouším blahosklonně urazit. Průběžně v celém textu. Co taky dělat jiného s člověkem, který začne větou “autor naprosto nechápe pojem objektivita” a pak napíše snůšku nesmyslů. Myslím, že to byla z mé strany ještě velmi jemná záplata na příliš hrubý pytel. Zvolil jsem tento komunikační styl záměrně, a budu se ho držet. Další moje právo..

          1. Co naplat, lze pouze konstatovat, že jste opět nepochopil základní pointy mých výtek a další „diskuze“ by byla zbytečná. Naštěstí nikdy nebyla přímo o mé nebo vaší osobě, ale hlavně o náhodném čtenáři, který si ji přečte. Nedělám si žádné iluze, že bych přesvědčil zarytého subjektivního autora vašeho formátu, který žije ve světě čar a kouzel, kde umění nelze dekonstruovat a vysvětlit, jak funguje, vše je pro něj holt alchymie a emoce. Šlo o to vytvořit nějakou bázi protiargumentů (jakkoli se přímo vám mohou zdát nepravdivé, nebo směšné), se kterou by se náhodný čtenář pod vaším zcestným článkem mohl setkat a zhodnotit sám.

            Takže ještě poukážu na pár věcí na závěr:

            Konkrétní příklady recenzí nebo médií jsme stejně nedostali, protože by to mohlo otřást Antonyho sebevědomou pozicí.

            Jak čaroděj Antony pozná, že recenze je důvěryhodná/nedůvěryhodná, nebo jak můžeme i my, běžní smrtelníci, použít hmatatelné měřítko „míra pocitů“ (hahaha), nám stejně nesdělil. Ale je to jediné měřítko, pamatujte!

            Odmítáte se konfrontovat s mou širší reakcí v odkazu, proč? Snad abyste se udržel ve stavu naduté nevědomosti a nadále obviňoval oponenta z toho, že ignoruje kontext, který je ve skutečnosti v té reakci uveden? Jednodušší je samozřejmě pompézně prohlásit že pche, přeci nebudu čísti nějaký odkaz!

            Moji poznámku o technické skladbě libovolného umění jste samozřejmě vůbec nepochopil. Ale je skvělé vymyslet si tvrzení, které jsem neřekl a pak ho slavně rozbít, že.

            1. Zaštiťovat balamutění obecenstva ušlechtilou péčí o náhodného čtenáře je dosti zbabělá taktika. Také ostatní závěry potvrzují již odhalenou tendenci k překrucování a vymýšlení. Nechť si náhodný čtenář srovná tyto Janovy výroky: “autor naprosto nechápe pojem objektivita” + “Zdá se, že jediné kritérium, které reálně funguje, je Antonyho prozřetelnost” + “hlavní myšlenky v článku jsou absolutní nesmysly,” s tímto jeho výrokem: “další „diskuze“ by byla zbytečná. Naštěstí nikdy nebyla přímo o mé nebo vaší osobě,…”. Že to bylo zjevně o mé osobě je nezpochybnitelně viditelné, ale Jan i v tomto lže, neboť je to jeho komunikační metoda. Záplava slov je kontraproduktivní. Více slov je jen více slov. Grafomanství bez sebereflexe. Více není lépe. A už vůbec ne objektivně.

              Rozeznávat důvěryhodnost a nedůvěryhodnost předkládaných tvrzení je základní dovednost jedince, kterou by si měl každý co nejdříve osvojit, aby v životě obstál. Nenechal se opít rohlíkem. Velmi doporučuji všem.

              Více no comment.

              Doporučím nastudovat si skutečné významy slov objektivní a subjektivní. Zjištěná fakta aplikovat na vlastní texty. Položit si pár otázek a odpovědět si na ně. Je to prosté.

              Moje resumé:
              Který hodnotící závěr v libovolné recenzi je všeobecně platný, závazný pro všechny? Ani jeden. Objektivita tedy neexistuje. Ale ani to nebrání objektivizantům nalhávat sobě a svému okolí, že jejich recenze jsou objektivní. Přání jest otcem myšlenky. Hmatatelné skutečnosti prokazují sice opak, ale ani to jim nebrání v přesvědčení o vlastní objektivitě. Ovšem být subjektivně přesvědčený o vlastní objektivitě, není žádná objektivita. Je to ryze osobní víra.

  2. Problém je táké v tom, že každý recenzent na to jde různě. Někdo hodnotí kvalitu desky v rámci diskografie, další v rámci stylu, někdo se naopak naprosto neohlíží na nic a vypíchne si jen to album samotné bez znalosti kontextu. Potom na jednu desku vzniknou zásadně odlišné názory – chudák nezasvěcený posluchač. 🙂

    1. To je přesně to, o čem jsem v úvaze psal. Nahrávka je z protekce dobrá protože black metal, protože techno, protože diskografie, atd..

      Osobně hodnotím kvalitu alba v rámci veškeré hudby, kterou jsem kdy slyšel. Intenzita posluchačského zážitku se rovná výši hodnocení. Je to zcela nezávislé na zásluhách kapely v rámci stylu, na její diskografii, atd. To jsou marginálie.

      Hodnotit album jako dobré v rámci stylu, i když je jinak špatné? Pardon, ale o jakém stylu to mluvíme? Buď je dobré, nebo špatné, o styl vůbec nejde. Hodnotím zcela mimo styl.
      Hodnocení v rámci diskografie je už úplný nesmysl. Podle takové logiky mají dvoualbové kapely jednu desku za 5* a druhou za 1*. Protože jedna je nejlepší, a jedna nejhorší.
      Styl mne při hodnocení zajímá jen kvůli popisu. Diskografie mne zajímá jako historická reálie. Na hodnocení tyto skutečnosti nemají vliv.

      Posluchač může být nezasvěcený. Recenzent rozhodně ne.

      1. No, přiznám se, že v tomhle už se začínám nějak ztrácet… Nechci rejpat, jen mě k tomu napadá třeba: jak mám hodnotit album, které se mi HODNĚ líbí, ale přitom celá ostatní produkce interpreta nebo hudební žánr mě vůbec nebere nebo dokonce mi je proti srsti? Když dám 5 hvězd, tak pak ale nemůžu být objektivní. Znamená to, že album je automaticky dobré, když se, paradoxně, líbí jen mně? Mám se tedy snažit být objektivní nebo na to kašlat a být ryze subjektivní?

        1. Odpověď zní – ano. Kašlat na objektivitu a být ryze subjektivní. Je to jediná správná cesta. Album je automaticky dobré, když se líbí jen tobě, a naopak. Nevidím jediný problém, když někdo napíše, “všechny desky této skupiny miluju, ale tahle je mizerná”. Z toho jasně vyplývá, že dotyčný má jasno, uspořádáno, jeho posluchačský postoj je uvěřitelný. Aniž by záleželo na tom, zda je shodný z mým.

          Objektivita, tedy zohledňování názorů druhých, nemá s osobním vyhodnocením uměleckého díla nic společného. Je nežádoucí, matoucí. Snaha o objektivizaci typu “líbí se mi to, ale nemělo by, protože..” případně “fakt se mi to nelíbí, ale mělo by, protože to psali všichni ve Sparku..” je ve své marnosti a nepravdivosti čirým zlem.

          Pokud se mi album nelíbí, i kdybych byl jediný na světě, musím to napsat. Je to moje právo, které si nedám vzít. Nebudu přece lhát sobě, ani ostatním. I kdybych chtěl psát recenzi jako amorfní guma a objektivizoval ze všech sil, stejně se nezavděčím všem. Budu za blbce u spousty lidí, i sám před sebou.

          Ano, je to nesení vlastní kůže na trh, ano upadnu v nemilost u mnoha lidí, kteří vidí některá díla jinak a ve své malosti nejsou schopni uznat právo na odlišný názor. Nebudu zapírat svůj vlastní názor. Nebudu popírat svoji vlastní posluchačskou zkušenost, tedy to nejcennější, co mohu do recenze vložit. Jsem ryze subjektivní ve svých hodnoceních, ať je to někomu milé, nebo ne. Píši pravdivě svůj posluchačské dojmy, mým názorům se dá věřit, nejsou falešné. To je nejvíc, co chci, a co mohu dát.

          Je smutné, že z řádků mnoha recenzentů vnímám, že cítí něco jako povinnost, či pravidlo, snažit se být objektivní. Stejně se jim být objektivní nepodaří, jediné čeho dosáhnou je, že zneváží svoji vlastní důvěryhodnost. Vidím je jako servilní skrčence s falešným úsměvem a nevěřím jim ani dobrý den..

          Jakkoli nechci určovat žádná pravidla, jednoznačně trvám na tom, že recenze je literární vyjádření ryze subjektivního pocitu líbí/nelíbí a proč. Jak jsou všechny lidské pocity subjektivní, tak i pocity vyvolané hudbou nemohou být jiné. V recenzi jde o jejich čitelné zachycení, plus nějaké ty technikálie kolem. A ne přizpůsobování obecnému vkusu. Není nic divného, a už vůbec nic špatného na tom, když osobní pocit z recenzovaného alba bude zcela proti proudu. Naopak, je to přirozené a žádoucí, neboť takové je individuální vnímání umění.

          1. Antony, mám na věc trochu odlišný názor. Pokud každý bude vycházet z čistě ze subjektivního pohledu na věc dle vlastního nastavení kritérií hodnocení, tak je to stejné, jako bychom si tu všichni zvolili jiný jazyk ke komunikaci – nikdy si neporozumíme a dojde ke všeobecné zmatenosti. Na téma hodnocení uměleckých děl – obrazů a hudby jsem četl zajímavou bakalářskou práci. Tam byl zajímavě rozebrán způsob hodnocení. Výchozím bodem bylo vypracování kriterií, z kterých se bude vycházet. Teprve potom mělo hodnocení jednotlivých odborníků nějakou validitu….

            1. Myslím si, že o něčem takovém píšu. Mít regulérní kritéria, nikoli ta nekalá.
              Validní kritérium znám jedno – vlastní pocity z posuzované hudby a jejich intenzita. Pokud by se všichni na něm dokázali sjednotit a nenechali se rozptylovat jinými irelevantními kritérii, budou mít nastavení stejné. Aniž by to ohrožovalo nezávislost jejich recenzentských názorů.
              Ale protože mnozí nad posluchačský pocit leckdy nadřazují jiná kritéria, s kvalitou hudby nesouvisející, je algoritmus posuzování hudby narušený. Proto výjimečná pětka moje je těžko srovnatelná s pětkou někoho, kdo jimi plýtvá. V tomhle smyslu každý mluvíme jiným jazykem.

  3. Hudba je komerční produkt jako cokoliv jiného, takže pokud má skupina smlouvu s nějakou firmou, určité kroky se řídí víceméně pravidly businessu. Do toho patří rozhovory a recenze na desky v hudebních časopisech, které z peněz za reklamu tam umístěnou, žijí. Je tedy logické, že tam nemohou strhat 95 % desek, to by byl jejich konec. To ale platí i o časopisech o autech, hi fi, zdravě výživě, atd. Pozitiva se přechválí, o negativech se pomlčí.

    U fandovských stránek nemám s recenzenty problém, za ta léta vím, co který preferuje a podle toho si mohu sám přes mnou stanovený koeficient přepočítat jeho výslednou známku. ?

    Za sebe hodnotím, jak to cítím, nejsem závislý na pochvalných komentech ostatních. Dokážu se ale povznést nad svůj verdikt , když cítím, že má nahrávka výrazný potenciál u odlišně naladěneho fandy. To shrnu např. v dovětku “já dávám dvě hvězdy, příznivec melodického AOR si může další dvě doplnit”. Na tom nevidím nic špatného.

  4. Náhodou… zajímavá diskuse. A nemyslím si, že na takovémto webu by s ní spousta lidí měla mít nějaký problém. Jen nevím, co či spíše koho, si mám představit pod pojmem influencer. Ale to by byl dotaz spíš na Hejkala 🙂

    1. To sú takí internetoví ľudkovia, čo podaromnici oslovujú tisíce ľudí so svojimi správami, majú weby, kanály youtube, twitter a pod. a žijú z toho, že im firmy dávajú benefity, aby propagovali ich výrobky a služby, pravda, pod dojmom objektívnej mienky dotyčného.

  5. V mnohom súhlasím, akurát to celé beriem ako zábavku a v podstate sa v živote čoraz viac sústredím na pozitívne momenty, než aby som si zúfal, že texty nie sú vedecká práca (nedajbože s citáciami…).
    Jedno je fakt, z recenzákov žije množstvo tzv. influencerov a devalvovali akýkoľvek uveriteľný osobný pohľad na umenie. Ich vec, nečítam.

  6. Zajímavej psychologickej rozbor, jenomže na mě až moc abstraktní a nevím, co si z něho mám (jestli vůbec) odnést. Myslím, že objektivní recenze neexistuje, protože co člověk, to originál a každej to předložené dílo vnímáme jinak. Navíc jsme každej jinak literárně zdatnej a ne všichni umíme přesně vyjádřit svoje pocity. Slovy neuvěřitelný, nebo geniální si tak můžeme pomoci překlenout jistou bariéru, tvořenou (omezenou) slovní zásobou.

    Obdivuji všechny, kteří o muzice píší s lehkostí, nadhledem a přitom všem aj neskutečně čtivě. Profi hudební časopisy si už nekupuji a pohybuji se spíš na “fanouškovských” platformách a o to víc dokážu ocenit nepopíratelnej talent některejch přispěvatelů. Navíc, všichni o té muzice píší ve svém volném čase, který by mohli věnovat i něčemu docela jinému.

    Jasně, i mě kolikrát praští do očí jasnej rozpor obsahu textu s výsledným hodnocením, ale nakonec nad tím (většinou) mávnu rukou a vracím se k tomu, co jsem napsal vejš. Co člověk, to originál. Jeden za jednu subjektivně slabší skladbu sundá známku, jinej ne. A proto je asi lepší hudbu, stejně jako např. obrazy, neznámkovat. Ačkoliv, např. filmová, nebo literární díla se “bodují” docela běžně…

    Média mají velkej vliv a mladej hudební fanoušek se nechá snadno zmanipulovat, ale s přibývajícími křížky většinou prozře. Já už dneska nemám nejmenší problém veřejně napsat, že např. za posledního Ozzyho bych nedal ani zlámanou grešli. A přitom je to přece ten Ozzy.

      1. Šlo opravdu z mé strany o takové velmi abstraktní zamyšlení nad stavem věcí.

        Některé markanty v různých recenzích mne tak často a opakovaně bijí do očí, že jsem si musel udělat mentální cvičení na dané téma.
        Zde skutečně čekám, že se spousta lidí neztotožní, nicméně, musel jsem si aspoň takto povzdechnout 🙂
        Bodování není podstatné, avšak vnímám je jako určitou formu sebekázně a názorové kvantizace. Hvězdičky dávám hlavně pro sebe, abych věděl, že mám jasno. Jinak bych si připadal, že jsem něco zanedbal, že moje slovní hodnocení nemá tu tečku, tudíž není hotové.
        Zveřejňovat se snažím právě až ty hotové texty, proto jich daleko víc leží v šuplíku, než se dostává na světlo.

        Děkuji všem za reakce.

        1. Ja ti rozumiem. Mával som tieto stavy ešte na progboarde, tiež som sa snažil deklarovať, že aj kritický prístup k akémukoľvek dielu/interpretovi je možný a žiaduci. Taktiež to nemalo veľkú odozvu a dnes už sa s tým až tak netrápim. Som rád, že si túto tému načal.

Pridaj komentár