Úvaha subjektivně objektivní

V oblasti hudby existují dva poměrně jednostranné a rozdělené tábory. Jeden z nich muziku vaří a servíruje, ve druhém se přijímá, spotřebovává. Na této straně barikády se hudba také posuzuje, leckdy i odlišně, než to cítí její tvůrce. Diametrální rozdíl mezi posluchačem a interpretem vychází z podstaty jejich konání. Jedná se doslova o rozdíl dialektický. Jsou to dva zdánlivě propojené světy, ale spíše bych je přirovnal k paralelním vesmírům. Jsou tu však různé techniky, jak tyto dva vesmíry vzájemně propojit, a to ku spokojenosti obojích. Techniky regulérní, i ty méně kalé.

Základní mechanizmus – mělo by se vám líbit to, co hrajeme – nefunguje. Není tu jediný objektivní důvod, aby tomu tak bylo. Touhu autorů/producentů/managementu/interpretů na straně jedné, a vkus posluchače na straně druhé, fakticky nespojuje nic. Výkřiky hudebních periodik plnících roli hlásné trouby marketingu nepočítám, zde se nejedná o spojení, ale o prosté ovlivňování až manipulaci. Konstatování – jim se to přece líbí, často hraničí s – je jim to jedno. Skutečný posluchač jednotlivé nahrávky a jejich propagační chvály nepřijímá bezvýhradně, má svoje individuální potřeby a představy. Předložené produkty podrobuje je kritickému názoru a dochází k vlastním hodnotícím závěrům. Ty jsou často doslova v protikladu k všem těmto propagačním snahám.

Právě zmíněná teorie má zásadní problém. Není to háček, je to hák jako na prase. Ten hák má jméno: skutečný posluchač. Tímto termínem označuji výhradně posluchače, kteří jsou schopni vytvořit si vlastní názor. Kteří jsou ochotni v rámci zkušeností a vývoje, dlouhodobě a konzistentně se nad svými pocity z hudby zamýšlet. Takových je pár procent, tudíž kormidlem hudebních trendů moc neotočí. Ale jako nositelé netriviálního názoru mohou přinést alternativní pohled na kulturu. Ten je nezbytný, jako sůl. Posluchač, který nerespektuje diktát všeobecného vkusu, má co říci. Jeho způsob vynesení verdiktu může nejenom někoho oslovit, ale současně tak dynamizuje tolik potřebnou pluralitu dojmů z uměleckého díla.

Zpátky ke spojování vesmírů. Zjednodušeně řečeno, je tu skupina lidí, která nějakým způsobem a s nějakým záměrem vyplodila nahrávku. Co s ní? Prodat ji, jasně. Pak je tu masa lidí, kteří by o ni mohli mít zájem. Jak mohli? Budeme jim to servírovat tak, aby ten zájem mít museli. Povinnost poslouchat to jediné a pravé, protože in, cool, a trendy. Protože John, Fred, a ten Franta taky. Tisíce dalších v tom jedou, takže ty, ano právě ty, milý posluchači, musíš též. Kupuj a nepřemýšlej. Zní to divně až blbě? Možná, ale na většinu to zabere. Tím je ustanoven mainstream, ta líně tekoucí hmota bez barvy, chutě a vůně, co se na nás valí odevšad. Umělý průmyslový produkt, jehož hlavní smysl spočívá v objemu průtoku, nikoli v jeho vlastnostech. Je určen právě těm, co nejsou schopni, ani ochotni, použít vlastní hlavu a vytvořit si svůj individuální názor. Běžný spotřebitel, konzument.

Je velice dobré uvědomit si, pro koho povídání o hudbě píšeme. Bude-li adresátem zmíněný konzument, na obsahu pramálo záleží, stačí pár očekávaných klišé. Zato psaní pro fanoušky úzce vymezených hudebních stylů je ošemetná věc. Zde je u čtenáře očekáván zájem, dají se předpokládat znalosti. Jde o složitý úkol, autor musí věci dobře ovládat, zamýšlet se nad vším, co píše. Někdy je zjevně pod tlakem zodpovědnosti a snaží se mít něco jako “správný názor”. Co to je, nikdo neví. Neexistuje něco jako objektivní (ve smyslu správné) hodnocení, ač o ně někteří urputně usilují. Na správnost hodnocení hudby neexistuje autorita. Proto je úplně zbytečné se na nějakou ohlížet. Pokud pisatel používá frázi “myslím si tohle, ale v rámci objektivity hodnotím jinak” u mě skončil. Jeho názor je bezcenný, jeho hodnocení je defektní. Objektivizace je nežádoucí plevel a nemá v recenzi co dělat. Je úplně jedno, jestli se být objektivní snaží z pseudoušlechtilých důvodů, jako jsou dávné zásluhy interpreta, jeho historický přínos, velikost jeho jména, nebo obecná uctívanost, či respekt k jeho práci. Jde o úhybné zastírací manévry, jak sobě a čtenáři nepřiznat nemilosrdnou pravdu.

Nelíbí se mi nějaká novinka? Tak to napíšu, není nic jednoduššího. Neříci, že tato deska je špatná, jen proto, že na to nemám dost odvahy a poctivosti, je na úrovni prachsprostého protekcionizmu. Je dost často tristní, jak taková protekční alba jsou předkládána jako “neuvěřitelně geniální” právě recenzenty bez odvahy a pevně daného žebříčku hodnot. Mimochodem, právě tato dvě slova (neuvěřitelný, geniální) jsou znakem pisatelské bezradnosti, protože lacině a bezdůvodně vyzdvihují na vrchol libovolnou břečku. Jak je vidím použité v jedné větě, směju se. Přitom skutečně neuvěřitelně geniálních děl na světě existuje sotva pár desítek, a ne každá druhá deska, jak by se mohlo zdát.

Osobní odvahu prohlásit, že album stojí za prd, protože se mi nelíbí, nemá zdaleka každý. Přitom je to jediný možný relevantní postoj, jediné kritérium. Jakékoli konstatování musí stát na individuálních pocitech, zkušenostech, jasně a pravdivě vyjádřených myšlenkách. Jen tím je sdělena pocitová skutečnost člověkem posuzujícího hudební materiál. Všechny ostatní informace jsou nedůležitá omáčka. Snaha o jakousi alibistickou objektivizaci vlastních úvah je pouhé rozmlžování a rozostřování. Zmate i jinak třeba brilantní úsudek a výsledkem je zbabělý a nedůvěryhodný blábol. Jak věřit někomu, kdo nevěří ani sám sobě, a musí vlastní hodnocení hudby otupit? Tím dává najevo, jak jsou jeho vlastní názory chatrné. Snaha zalíbit se je vlastní autorům a interpretům, tam je to vcelku pochopitelné. Ovšem servilní hrbení se u recenzenta, to je ubohé a trapné asi jako šišlání na mimino.

S chutí si přečtu názor na dílo, který se liší od mého. Pokud je napsán někým, kdo to tak opravdu cítí a dokáže srozumitelně argumentovat. Když není názorově amorfní, neblábolí, nemlží, jasně sdělí své líbí/nelíbí a proč, nemám s tím problém. Naopak, rád nahlédnu z jiného úhlu. Místo toho často čtu recenze, kde se dozvím, co všechno je špatně, ale protože “milášek”, tak 100%.

Většina názorů v hudebních časopisech, i těch virtuálních, jsou skryté píár. Proto se hemží nadhodnocenými známkami. Z různých důvodů podsouvají, co se nám má líbit. Skutečně osobního je tam málo, na to jsou příliš opatrné. Chodím si číst na různé rockové a metalové stránky, které zjevně žijí z reklam a peněz od sponzorů. Když se dívám na hodnocení novinek, ocitám se náhle ve světě a době, kdy vycházejí jen samá “neuvěřitelně geniální” díla. I ta nejhorší dostanou 60-70%, průměr se motá kolem 85%. Zavzpomínám na staré Metal Hammery, kde se to hodnoceními hluboko pod 50% jen hemžilo. Evoluce je mocná, uplynulo necelých 40 let a žijeme zřejmě v ráji, který špatné výtvory nezná.. Ach, jaká nádhera… Tak se do nich pustím, a zjišťuji, že jedno z deseti se dá poslechnout déle jak minutu, tedy minuty dvě. Jeden šit, vedle druhého. Tam vzadu, to je výjimka, sedí dva šiti na jedné židli. Neuvěřitelné? Snad. Geniální? Ó nikoli.

Dále je na internetu k vidění poměrně četná skupina recenzentů, kteří svoje slovotoky tvoří čistě za účelem sice nezištného, ale o to jásavějšího vychvalování svých oblíbenců. Cokoli je absolutní bomba, a nikdy jinak, protože dílo “neuvěřitelně geniálního” interpreta je nezpochybnitelné. Svůj subjektivní zápal povýšili na objektivní pravdu, jejíž respektování nesmlouvavě vyžadují od všech ostatních. Pohanět novinku jejich hudebního miláčka? Zločin. Nevím, která kategorie “objektivizantů” je horší, jestli ti za prachy, nebo ti, co plamenně hájí jedinou správnou víru. Ale větší obavu mám z těch druhých, neboť potírají jakýkoli jiný názor, včetně jeho nositele.

Z principu budou vždy existovat hudební díla slabá, podprůměrná i průměrná. Dokonce tvrdím, že těchto je naprostá většina, tak 95%. Nadprůměrných až skvělých je sotva pár procent. To je přirozené a logické uspořádání věcí ve všech oblastech lidského konání. A kolik je těch opravdu dokonalých? Jestli několik kousků do roka, tak jsem velký optimista. Špička je převelice úzká. Jinak by to nebyla špička. Nemůže být tupá jako stolová hora, ani jako recenzenti, kteří sází jednu pětku za druhou..

 

17 názorov na “Úvaha subjektivně objektivní”

  1. Problém je táké v tom, že každý recenzent na to jde různě. Někdo hodnotí kvalitu desky v rámci diskografie, další v rámci stylu, někdo se naopak naprosto neohlíží na nic a vypíchne si jen to album samotné bez znalosti kontextu. Potom na jednu desku vzniknou zásadně odlišné názory – chudák nezasvěcený posluchač. 🙂

    1. To je přesně to, o čem jsem v úvaze psal. Nahrávka je z protekce dobrá protože black metal, protože techno, protože diskografie, atd..

      Osobně hodnotím kvalitu alba v rámci veškeré hudby, kterou jsem kdy slyšel. Intenzita posluchačského zážitku se rovná výši hodnocení. Je to zcela nezávislé na zásluhách kapely v rámci stylu, na její diskografii, atd. To jsou marginálie.

      Hodnotit album jako dobré v rámci stylu, i když je jinak špatné? Pardon, ale o jakém stylu to mluvíme? Buď je dobré, nebo špatné, o styl vůbec nejde. Hodnotím zcela mimo styl.
      Hodnocení v rámci diskografie je už úplný nesmysl. Podle takové logiky mají dvoualbové kapely jednu desku za 5* a druhou za 1*. Protože jedna je nejlepší, a jedna nejhorší.
      Styl mne při hodnocení zajímá jen kvůli popisu. Diskografie mne zajímá jako historická reálie. Na hodnocení tyto skutečnosti nemají vliv.

      Posluchač může být nezasvěcený. Recenzent rozhodně ne.

      1. No, přiznám se, že v tomhle už se začínám nějak ztrácet… Nechci rejpat, jen mě k tomu napadá třeba: jak mám hodnotit album, které se mi HODNĚ líbí, ale přitom celá ostatní produkce interpreta nebo hudební žánr mě vůbec nebere nebo dokonce mi je proti srsti? Když dám 5 hvězd, tak pak ale nemůžu být objektivní. Znamená to, že album je automaticky dobré, když se, paradoxně, líbí jen mně? Mám se tedy snažit být objektivní nebo na to kašlat a být ryze subjektivní?

        1. Odpověď zní – ano. Kašlat na objektivitu a být ryze subjektivní. Je to jediná správná cesta. Album je automaticky dobré, když se líbí jen tobě, a naopak. Nevidím jediný problém, když někdo napíše, “všechny desky této skupiny miluju, ale tahle je mizerná”. Z toho jasně vyplývá, že dotyčný má jasno, uspořádáno, jeho posluchačský postoj je uvěřitelný. Aniž by záleželo na tom, zda je shodný z mým.

          Objektivita, tedy zohledňování názorů druhých, nemá s osobním vyhodnocením uměleckého díla nic společného. Je nežádoucí, matoucí. Snaha o objektivizaci typu “líbí se mi to, ale nemělo by, protože..” případně “fakt se mi to nelíbí, ale mělo by, protože to psali všichni ve Sparku..” je ve své marnosti a nepravdivosti čirým zlem.

          Pokud se mi album nelíbí, i kdybych byl jediný na světě, musím to napsat. Je to moje právo, které si nedám vzít. Nebudu přece lhát sobě, ani ostatním. I kdybych chtěl psát recenzi jako amorfní guma a objektivizoval ze všech sil, stejně se nezavděčím všem. Budu za blbce u spousty lidí, i sám před sebou.

          Ano, je to nesení vlastní kůže na trh, ano upadnu v nemilost u mnoha lidí, kteří vidí některá díla jinak a ve své malosti nejsou schopni uznat právo na odlišný názor. Nebudu zapírat svůj vlastní názor. Nebudu popírat svoji vlastní posluchačskou zkušenost, tedy to nejcennější, co mohu do recenze vložit. Jsem ryze subjektivní ve svých hodnoceních, ať je to někomu milé, nebo ne. Píši pravdivě svůj posluchačské dojmy, mým názorům se dá věřit, nejsou falešné. To je nejvíc, co chci, a co mohu dát.

          Je smutné, že z řádků mnoha recenzentů vnímám, že cítí něco jako povinnost, či pravidlo, snažit se být objektivní. Stejně se jim být objektivní nepodaří, jediné čeho dosáhnou je, že zneváží svoji vlastní důvěryhodnost. Vidím je jako servilní skrčence s falešným úsměvem a nevěřím jim ani dobrý den..

          Jakkoli nechci určovat žádná pravidla, jednoznačně trvám na tom, že recenze je literární vyjádření ryze subjektivního pocitu líbí/nelíbí a proč. Jak jsou všechny lidské pocity subjektivní, tak i pocity vyvolané hudbou nemohou být jiné. V recenzi jde o jejich čitelné zachycení, plus nějaké ty technikálie kolem. A ne přizpůsobování obecnému vkusu. Není nic divného, a už vůbec nic špatného na tom, když osobní pocit z recenzovaného alba bude zcela proti proudu. Naopak, je to přirozené a žádoucí, neboť takové je individuální vnímání umění.

          1. Antony, mám na věc trochu odlišný názor. Pokud každý bude vycházet z čistě ze subjektivního pohledu na věc dle vlastního nastavení kritérií hodnocení, tak je to stejné, jako bychom si tu všichni zvolili jiný jazyk ke komunikaci – nikdy si neporozumíme a dojde ke všeobecné zmatenosti. Na téma hodnocení uměleckých děl – obrazů a hudby jsem četl zajímavou bakalářskou práci. Tam byl zajímavě rozebrán způsob hodnocení. Výchozím bodem bylo vypracování kriterií, z kterých se bude vycházet. Teprve potom mělo hodnocení jednotlivých odborníků nějakou validitu….

            1. Myslím si, že o něčem takovém píšu. Mít regulérní kritéria, nikoli ta nekalá.
              Validní kritérium znám jedno – vlastní pocity z posuzované hudby a jejich intenzita. Pokud by se všichni na něm dokázali sjednotit a nenechali se rozptylovat jinými irelevantními kritérii, budou mít nastavení stejné. Aniž by to ohrožovalo nezávislost jejich recenzentských názorů.
              Ale protože mnozí nad posluchačský pocit leckdy nadřazují jiná kritéria, s kvalitou hudby nesouvisející, je algoritmus posuzování hudby narušený. Proto výjimečná pětka moje je těžko srovnatelná s pětkou někoho, kdo jimi plýtvá. V tomhle smyslu každý mluvíme jiným jazykem.

  2. Hudba je komerční produkt jako cokoliv jiného, takže pokud má skupina smlouvu s nějakou firmou, určité kroky se řídí víceméně pravidly businessu. Do toho patří rozhovory a recenze na desky v hudebních časopisech, které z peněz za reklamu tam umístěnou, žijí. Je tedy logické, že tam nemohou strhat 95 % desek, to by byl jejich konec. To ale platí i o časopisech o autech, hi fi, zdravě výživě, atd. Pozitiva se přechválí, o negativech se pomlčí.

    U fandovských stránek nemám s recenzenty problém, za ta léta vím, co který preferuje a podle toho si mohu sám přes mnou stanovený koeficient přepočítat jeho výslednou známku. 😁

    Za sebe hodnotím, jak to cítím, nejsem závislý na pochvalných komentech ostatních. Dokážu se ale povznést nad svůj verdikt , když cítím, že má nahrávka výrazný potenciál u odlišně naladěneho fandy. To shrnu např. v dovětku “já dávám dvě hvězdy, příznivec melodického AOR si může další dvě doplnit”. Na tom nevidím nic špatného.

  3. Náhodou… zajímavá diskuse. A nemyslím si, že na takovémto webu by s ní spousta lidí měla mít nějaký problém. Jen nevím, co či spíše koho, si mám představit pod pojmem influencer. Ale to by byl dotaz spíš na Hejkala 🙂

    1. To sú takí internetoví ľudkovia, čo podaromnici oslovujú tisíce ľudí so svojimi správami, majú weby, kanály youtube, twitter a pod. a žijú z toho, že im firmy dávajú benefity, aby propagovali ich výrobky a služby, pravda, pod dojmom objektívnej mienky dotyčného.

  4. V mnohom súhlasím, akurát to celé beriem ako zábavku a v podstate sa v živote čoraz viac sústredím na pozitívne momenty, než aby som si zúfal, že texty nie sú vedecká práca (nedajbože s citáciami…).
    Jedno je fakt, z recenzákov žije množstvo tzv. influencerov a devalvovali akýkoľvek uveriteľný osobný pohľad na umenie. Ich vec, nečítam.

  5. Zajímavej psychologickej rozbor, jenomže na mě až moc abstraktní a nevím, co si z něho mám (jestli vůbec) odnést. Myslím, že objektivní recenze neexistuje, protože co člověk, to originál a každej to předložené dílo vnímáme jinak. Navíc jsme každej jinak literárně zdatnej a ne všichni umíme přesně vyjádřit svoje pocity. Slovy neuvěřitelný, nebo geniální si tak můžeme pomoci překlenout jistou bariéru, tvořenou (omezenou) slovní zásobou.

    Obdivuji všechny, kteří o muzice píší s lehkostí, nadhledem a přitom všem aj neskutečně čtivě. Profi hudební časopisy si už nekupuji a pohybuji se spíš na “fanouškovských” platformách a o to víc dokážu ocenit nepopíratelnej talent některejch přispěvatelů. Navíc, všichni o té muzice píší ve svém volném čase, který by mohli věnovat i něčemu docela jinému.

    Jasně, i mě kolikrát praští do očí jasnej rozpor obsahu textu s výsledným hodnocením, ale nakonec nad tím (většinou) mávnu rukou a vracím se k tomu, co jsem napsal vejš. Co člověk, to originál. Jeden za jednu subjektivně slabší skladbu sundá známku, jinej ne. A proto je asi lepší hudbu, stejně jako např. obrazy, neznámkovat. Ačkoliv, např. filmová, nebo literární díla se “bodují” docela běžně…

    Média mají velkej vliv a mladej hudební fanoušek se nechá snadno zmanipulovat, ale s přibývajícími křížky většinou prozře. Já už dneska nemám nejmenší problém veřejně napsat, že např. za posledního Ozzyho bych nedal ani zlámanou grešli. A přitom je to přece ten Ozzy.

      1. Šlo opravdu z mé strany o takové velmi abstraktní zamyšlení nad stavem věcí.

        Některé markanty v různých recenzích mne tak často a opakovaně bijí do očí, že jsem si musel udělat mentální cvičení na dané téma.
        Zde skutečně čekám, že se spousta lidí neztotožní, nicméně, musel jsem si aspoň takto povzdechnout 🙂
        Bodování není podstatné, avšak vnímám je jako určitou formu sebekázně a názorové kvantizace. Hvězdičky dávám hlavně pro sebe, abych věděl, že mám jasno. Jinak bych si připadal, že jsem něco zanedbal, že moje slovní hodnocení nemá tu tečku, tudíž není hotové.
        Zveřejňovat se snažím právě až ty hotové texty, proto jich daleko víc leží v šuplíku, než se dostává na světlo.

        Děkuji všem za reakce.

        1. Ja ti rozumiem. Mával som tieto stavy ešte na progboarde, tiež som sa snažil deklarovať, že aj kritický prístup k akémukoľvek dielu/interpretovi je možný a žiaduci. Taktiež to nemalo veľkú odozvu a dnes už sa s tým až tak netrápim. Som rád, že si túto tému načal.

Pridaj komentár