TŘI EFEKTY

Bajku o pasáčkovi, co s nekalými úmysly volal “pomoc, vlk!” jistě znáte. I jak to s ním dopadlo a jaké ponaučení z toho vyplývá. Lidé si takové příběhy vymýšleli, aby jednoduše vystihli určité nežádoucí stereotypy chování a předešli jejich opakování. V případě pasáčka se nejedná o čistou bajku, neboť zde němé tváře nepřejímají lidské chování. Zvířata zůstala zvířaty, lidé lidmi.

Za dobu svého posluchačského formování jsem se s mnohými stereotypy setkal opakovaně také. Pozvolna a takřka samovolně se některé z nich ustálily do myšlenkové zkratky, kterými si v duchu patřičné situace komentuji. Zde předkládám tři nebajky, které vycházejí z osobních zážitků. Nazývám je efekty, neboť vyjadřují dopady různých lidských postojů. Ač se to může zdát nemožné, v muzice se tyto efekty projevují velice často.

~~~

“ANANAS EFEKT”
(kterak se projeví naplno, co dříve vadilo skrytě)

Představte si, že dítěti cpou ananas a říkají mu, jak je dobrý. Děcku ananas sice moc nechutná, ale když to všichni říkají, tak ho dlabe taky. Neodporuje, protože tvrzení, že ananas je přece tááák dobrý, musí být pravda. Jednoho dne náhodou dostane zkažený ananasový kompot. Nepozná, že je zkažený, neboť nemá ve věci ananasu vytvořeny sebezáchovné instinkty. Zkažená chuť ananasu ho nevaruje, je vlastně stejná, jako vždy. Jenže pak dva dny z něj bleje… No, a od těch dob moc dobře ví, že ananas pro něj není poživatelný, bariéry padly a je mu zle, jen si na něj vzpomene.

Můj ananas efekt nastal při násobném poslechu To The Bone, kdy jsem se fakt poctivě snažil objevit, co v něm jako je dobrého. Udělalo se mi nakonec tak intenzívně šoufl, že Wilsona od těch dob nemůžu ani cítit. Prostě “ananas efekt”… Nedělám si srandu, muziku prožívám fyzicky. Není podstatné, co bylo dřív.

~~~ ~~~

“ŠAVLE EFEKT”
(kterak nevadí to, co by vadit mělo)

Bylo to ještě za hlubokého totáče, jel jsem nočním rozjezdem šalinó na poslední autobus. Vracel jsem se tehdá z nějakého koncertu, už si nepamatuju, o jaký šlo. Šalina byla plná různě přiožralých dlouhovlasých borců v džískách, ti šťastnější seděli, jedno místo u dveří zelo prázdnotou. Tím pádem tam vždycky někdo přivrávoral, že si jako sedne, ale zarazil se a nesednul. V té sedačce bylo velmi vydatně nablito, celá ta umělohmotná vanička určená k usednutí (tehdy bez polstrování) byla naplněná kvalitním hustým biologickým materiálem.

Za pár zastávek jsem se probral z klimbání a vidím, že na tom místě někdo spokojeně sedí. Dívám se, jestli mě nemate zrak, a fakt tam seděl celkem normálně vypadající borec. Nad ním zavěšený týpek v ten moment taky otevřel oko, pak zvedl obočí, a říká:
„Ty volé, sedí se ti dobřé?”
Sedící boriš se nechápavě dívá nahoru a praví:
„Jo, v pohodě. Proč jako?”
„Jo? Tak nic, dobrý, seď dál”, říká ten nad ním, usměje se a pokračuje v pospávání.
Na další zastávce se ten na sedačce zvednul a vystupuje. Šavli měl rozmázlou a nalepenou na celé riflové prdeli…

Když jsem asi o tři zastávky dál vystupoval já, seděl na tom místě zase další exot, taky spokojeně, jako by vše bylo v naprostém pořádku. A vlastně bylo, alespoň pro ty dva, co si v šavli hověli.

Od těch dob jsem si na tu historku mockrát vzpomenul. Kdyby mi ji někdo vyprávěl, řeknu, že si ji vymyslel. Ale je 100% pravdivá. Taky od těch dob vím, že osobní pohoda je věc naprosto individuálně odlišná, nezávislá na vnějších okolnostech, nepřenosná. Ničemu se nedivím.

Pokud mi někdo tedy tvrdí, že muzika s DR6 a nižším, je v pohodě, a nechápe, co je špatně, taky se nedivím. Ozvěna „Jo, v pohodě. Proč jako?” doznívá do současnosti. Prostě “šavle efekt”… Nevím, jak bylo těm dvěma pak doma po vystřízlivění, když si šáhli do té zkázy na gatích. Ale téměř jistě vím, že ze “šavle efektu” způsobeného zpraseným DR se vystřízlivět nedá. Tam jde o pohovění si navěky.

~~~ ~~~ ~~~

“POLDA EFEKT”
(kterak vadí to, co by vadit nemuselo)

Vyrůstajíce mezi dělnickou mládeží pod dohledem dělnické třídy jednoho velkého strojírenského podniku, jsem zažil mnohé. Všudypřítomný totalitní tlak dusil každý projev svobody a individuality. Třeba poslouchat muziku jinou, než poskytovaly státní rozhlasové stanice, vyvolávalo podezření. Shánět si tuto muziku na burzách, to bylo přímo ideologicky zvrácené. Však také dohližitelé nad správným kulturním směřováním obyvatelstva proti takové svévoli činili všechno možné. Co jim rudé pěsti stačily.

Dost se nás mládežníků utíkalo k západní zakázané muzice. Tvrdé muzice, jak jinak. Byla v tom úleva, vzdor proti všem nositelům jediného správného názoru. Únik z šedivé bezcílnosti života v diktatuře. Pochopitelně jsme se mezi sebou setkávali, vyměňovali informace, poznatky, a hlavně tu muziku. Každý úlovek byl vzácný a společný zájem spojoval i jinak rozdílné typy lidí.

Jedním z takových týpků byl borec, co jsme mu říkali Polda. Neslyšel to rád, ale měl podobné příjmení, tak bylo hotovo. Měl ve zvyku vždycky dotáhnout na kazetě nějakou nahrávku a všem ji cpal do palice.

„Poď, dem poslóchat Žára.”
„Co?”
„Žára, von je špica.”
„Ukaž. Aha, Jean-Michel Jarré. Dobrý, mám.”
„Poď, pudem…”

Byla s ním prostě sranda.

V té době začal pomalu nastupovat formát CD, který měl poslat elpíčko na smetiště dějin. Kdo měl CD přehrávač, nahrával ostatním na kazety, a šířil je, jak se dalo. Éra přepisu vinylů na kotouče byla historií. V tu samou dobu vstoupil do českých domácností další elektronický fenomén, populárnější než CD. Video u většiny populace získalo větší atraktivitu, než nějaký muziky. Tak se na burzách a mezi veksláky objevila jedna z nejžádanějších komodit, videorekordéry, videopřehrávače, VHS kazety. Kdo měl video, to byl úplně největší borec. Protože, představte si to, mohl si pouštět všechny ty filmy. Ty filmy! No, třeba i ty zápaďácký krváky, horory, no teda, to teda. Sen české rodiny.

Prodával jsem tehdy svůj první CD přehrávač, abych si koupil nějaký další. Polda projevil zájem. Tak jsem ho navštívil doma, abych přístroj předvedl. Stáli jsme v nějaké předsíni a já vybaloval player. Přišel postarší chlápek v teplákách s pupkem a začal zblízka zevlovat. „To je tata”, dí Polda. „Dobrý den.” „Nazdar.” A čuměl dál, jak si předvádíme CD player. Polda byl borec o něco mladší, než já, ale tatík vypadal spíš jako jeho děda. Obtloustle se kolíbal kolem a pořád cosi s tichým pochechtáváním zkoumal. Bylo mi to divné, netipoval jsem ho na bigbíťáka. Spíš na papučo pivaře.

Pak vyzývavě prohodil:
„Debes nehotrácel..”
(Kdybys neutrácel, pozn. překladatele)
Synek nijak nereagoval, zaobíral se dál přístrojem.
„Ha kadema se do teho te filme strkajó?” Nedal se tata.
(A kudy se do toho ty filmy dávají, pozn. překladatele)
„Tato, to néni videjo. To je cédéčko.”

Nechápavý pohled.
„No, na muziku.”
Pohled pořád nechápavý, ale poznání, že tímhle se před chlapama v hospodě nepochlubí, tam přece jen zadoutnalo.
Chvilku pauza a funění.

„Te seš tak blbé!”
A šel pryč.

Co z naší bajky vyplývá? Že není dobré mít přehnaná a nesprávná očekávání. Mohou být krutým způsobem zklamána, a my jsme potom zbytečně rozladění. Prostě “polda efekt”… Což je, milé děti, veliké ponaučení, obzvláště u muziky.

4 názory na “TŘI EFEKTY”

  1. Mne sa v umení osvedčilo jediné poznanie – každý si je strojcom svojho šťastia a určuje si mantinely. Už necítim potrebu povyšovať svoje obmedzenia za široko uznávanú pravdu a vymýšľať prirovnania, ktoré zosmiešňujú iných. Nie je to bájka, ale vystačím si.
    Vďaka za príbehy zo života i za opísané spôsoby, akými pristupuješ k muzike.

    1. Zcela souhlasím, dobře činíš.
      Největším mantinelem a bariérou je každý člověk sám sobě. Pokud se tyto hranice snaží rozpoznat a překonávat, dostává se dál. Jak v muzice, tak v životě.

      1. Niekedy je nevyhnutné ich aj stavať, aby sa človek nezbláznil, prípadne nespreneveril sám sebe. Osobný rast má priveľa premenných a je natoľko individuálny, že mám niekedy pocit, že to nie je lineárna postupnosť, že prekonám toto a som bližšie k cieľu, niekedy je zdravšie niečo neprekonať. Napríklad si nemyslím, že prekonať zábrany a vraždiť ľudí je niečo, čo by som ocenil. Naopak, dostanem sa ďalej, keď si túto zábranu ponechám. Preto som čoraz opatrnejší vo vynášaní súdov, nič nie je tak jednoduché, ako by sa zdalo.

        1. Přesně tak. Duševní vývoj osobnosti není ani jednoduchý, ani lineární. Spíše přískoky vpřed. Někdy i krok vzad, aby se dalo rozeběhnout.
          Ruku v ruce s mravním zákonem. Bez něj je snaha marná.
          Každý po svém, schopnosti a zkušenosti se liší, i záměry.

Pridaj komentár