Stará vs. nová

Ne, téma není o manželkách, jakkoli by se tak mohlo zdát. Pořád píšu o hudbě, napříč časem a žánry. Neustále se zamýšlím nad podněty, které mi dění v muzice a okolo ní, přináší. Co je lepší, rock 60. a 70. let, nebo stylově pomíchaná a opajcovaná moderna po roce 2000? To je ale blbě položená otázka.

Dost často se setkávám s postojem, který proti sobě staví starou rockovou muziku, a tu novou. Moc tomu nerozumím. V průběhu desetiletí vývoje rockové hudby se mi každá dekáda jeví jako svébytná, hodnotná, přínosná a potřebná. Stavět jedno období proti druhému, tvrdit, že všechno dobré už bylo, a teď vzniká jen slabý odvar, to je spíš projev neznalosti, než vystižení reality. Stejně tak z pohledu vyznavače současných žánrů, je podceňování starých dinosaurů dost velký nonsens, svědčící o nedostatečných kulturních obzorech dotyčného. Každá hudba je v podstatě nová, kdykoli ji slyšíme poprvé. Každá je už stará, když si ji chystáme k padesátému poslechu. Jediné, co rozhoduje o její kvalitě, je osobní zážitek, přijímaný bez předpojatosti.

Průběh zážitku z poznávání nové hudby je nevyzpytatelný. Tou neodhadnutelností se stává velikým objevitelským dobrodružstvím. Čím dál více si uvědomuji, jak je to pro mne jedna z nejpřitažlivějších stránek poslechu. Způsob, kterým jsem prožíval před více jak čtyřiceti léty doslova inaugurační setkávání s hudební rockovou klasikou, tak dodnes přetrvává i u té nejnověji vytvořené muziky. Síla zážitků se vůbec nesnižuje, moje posluchačská zvědavost ani v nejmenším nevyprchává.

Mám chuť tohle psát při každém představení nějaké novinky. Protože, než jsem ji zveřejnil, než jsem se vůbec rozhodl, že by zasloužila recenzi, musel proběhnout onen zmíněný proces poznávání. Ten je vždy velikou neznámou, ale právě na něm záleží, jak všechno dopadne. Doslova se jedná o otevírání černé skříňky, v níž se může ukrývat cokoli. Hlavně, nejde o statický zážitek. Právě vlastní charakter průběhu působivosti nahrávky a jeho vývoje, vnímám jako rozhodující. Myslím, že tohle spousta posluchačů podceňuje. Rychlovka, hrk, frk, nezaujme do půl minuty, zív, a dost. Vždyť muziky je tolik, tak proč ji zkoušet poslechnout vícekrát. Takže u nich zůstanou jen ty výtvory, co se zachytí na první rychlý náslech. Jak povrchní, jak nespravedlivé, vůči skutečným uměleckým dílům.

Oldies a současné kapely poslouchám v poměru 50/50. Je to nejen nesmírně zábavné, ale díky tomu mohu také dobře posoudit souměřitelnost všech časových údobí. Lze konstatovat, že v obou etapách se vyskytovaly známé špičkové soubory, pak méně známé, ale stejně špičkové, zástupy průměrných a podprůměrných, geniální jednoalbovky vedle úporných snaživců, a samozřejmě skryté perly. Každé časové období mělo co nabídnout, a bylo by názorově zpuchřelé, kdybych tvrdil, že něco je lepší a něco horší. To už je jen a jedině o vlastní ochotě do něčeho se pustit. Ani pečení holubi, ani dobrá muzika, sami nepřiletí.

Po svých zkušenostech si troufám tvrdit, že mám velmi dobře vytvořenou intuici na tu správnou muziku. Řekl bych, že tato schopnost se nevyhne nikomu vnímavému, kdo se zabývá svým oborem léta. Je to lidská vlastnost, která se aktivně rozvíjí postupem času a nabytým poznáním. Zejména intuice, posluchačský instinkt, mi dovolí po prvním neutrálním poslechu, ponechat si na dozrání ty správné kousky. Rozhodně dokola netočím odpad, ten spolehlivě vyčlením již na začátku. Způsobů, jak jej poznat, je dost. Daleko více mne však přitahují věci, v nichž “něco” jen tuším. To těžko definovatelné “něco” je důvod, proč takovým nahrávkám dám možnost. Což je ostatně nejvíc, co jim dát mohu. Možnost, aby se projevily. Aby ukázaly, co v nich je. Tady přichází ke slovu vývoj poslechových zážitků, průběh pocitové intenzity.

Na první dobrou zabere pravý hudební šperk již jen vzácně. Posluchačská otrlost a nabytá skepse, dělají svoje. Hlad po nových objevech mám stále, ale zážitkové rezervoáry jsou příliš protřelé, než aby mezi sebe hned tak někoho pustily. Nedůvěřivost je vždy na místě. Vysoké nároky a obezřetné zkoušení materiálu chtějí svůj čas. Ani příslušnost k, řekněme, favorizovaným (pochopitelně, každý takové máme), tedy upřednostňovaným hudebním žánrům, tomu moc nepomáhá. Avšak nejpozději na třetí poslech se vše začne ukazovat a vybarvovat. Jestli má cenu pokračovat v poznávání, nebo nemá smysl ztrácet čas a energii. V ten moment začíná to nejzajímavější. Tedy projevení schopnosti testované muziky, kam dokáže dojít. Jsou to někdy neuvěřitelné oškolobrty a kotrmelce. To prostě miluju nejvíc.

Pár příkladů. Album, od kterého nic nečekám, na první poslech příliš nereaguji, takže dávám druhý, abych je následně vymazal. Jenže něco pořád vrtá hlavou. Dám je potřetí další den ráno, a chytí se. Nejprve trochu, třeba jen dvěma skladbami, ale to stačí, aby zůstalo v playlistu. Postupně objevím další dvě skladby, co mne berou, zbytek průměr, takže vím, že po zhruba deseti proběhnutích poslechového kolečka dosáhla svého maxima. Jiná nahrávka zase chytne napoprvé, napodruhé i napotřetí, ale vůbec nikam neroste, setrvává na stejné úrovni. Další album mne zase od počátku štve spoustou věcí, zároveň v něm cítím dráždivý potenciál, a chci ho objevit naplno. Roste pomalu, ale stabilně a neustále. Postupně dosáhne svého stropu až někde převysoko na TOP10 daného roku. Jiná nahrávka třeba od počátku v sobě nese ducha dávno ztracených pocitů, a já jen čekám, jestli skončí jako dobré retro za 3*, nebo naprosto výjimečná bomba za 5*. Stovky dalších variant, to se neomrzí. Ano, každý hudební záznam má svoji historii a příběh vzniku, ale i svůj příběh posluchačského poznávání. Než jej začnu psát, musím si jej prožít. Pak, při vlastním sepisování dojmů a pojmů, propadám pochybám, zda ty svoje zážitky dokážu uvěřitelně předat tak, aby zaujaly. Nu což, třeba aspoň něco se mi daří zachytit.

Přemíra současné hudební produkce a její snadná dostupnost jsou pravým opakem toho, čemu jsme museli čelit dříve. Velmi dobře si pamatuji, jak byla každá deska, každý kompaktní disk, vnímán jako vzácnost. K jako takové se také přistupovalo, zkoumalo, vážili jsme si jich. Věnovali jsme jim patřičnou pozornost. Dnes je snadné nechat se zahltit a skákat z jednoho alba na druhé, aniž bychom cokoli poznali do hloubky. Nebo, druhý extrém, rezignujeme. Řekneme si, že to lepší už tady bylo, a že dnes se v lepším případě může zadařit tak leda nějakým plagiátem. Zaujmeme zapouzdřený postoj, že to stejně jsou všechno slátaniny, maximálně tak vyslechneme nová alba starých bardů, spíš z nostalgie, než pro požitek. Je to škoda, oba přístupy nás izolují vrstvy té opravdu kvalitní muziky, co i dnes vzniká. Vlastní vinou se o ni připravujeme, ochuzujeme. Nezměnila se kvalita hudební produkce. Změnila se doba, změnili jsme se my.

Je mi skoro líto, že nepotkávám více posluchačů, kteří podléhají archeologii hudby současného věku, jako já. Neboť právě nyní vznikající hudební perly jsou stejně skryté, jako ty dávno zapadlé v čase. Ty staré to aspoň mají jednoduché tím, že vznikly někdy v protežovaných šedesátých a sedmdesátých létech, tedy od nich něco dobrého očekáváme a dáváme jim určitá privilegia. Novinky naopak automaticky házíme do jednoho pytle společně s odpadem. Vlastně ani nedostanou šanci. Přitom, a tomu pevně věřím, právě hudební fajnšmekr odchovaný klasickým art/hard rockem, by je leckdy uměl docenit daleko více, než novic neznalý souvislostí a nemající návyky z tisícovek poslechů základního hudebního dědictví.

V podstatě denně je možné nalézat poklady. Úplně mě dojímá, že i teď se tvůrčí osobnosti zabývají ztvárňováním svých představ formou hudební produkce, které je předurčeno zapadnout. Nebo přinejlepším vejít ve známost leda u pošuků, jako jsem já. Její autoři vědí moc dobře, že to není a nikdy nebude o slávě a zisku, že to budou ztráty na všech frontách. Je zde vše jen z touhy a potřeby tvořit. Tím však je výsledný útvar čistší, tím je potřebnější. Fakt, že taková díla z podstaty čisté tvůrčí potřeby stále vznikají, mne činí šťastným. Nalézání nových hudebních děl, ze kterých cítím onu hloubku a nenahraditelnost, mi dává jistotou, že úsilí má smysl. Ačkoli o nich nestíhám psát tolik, kolik by zasluhovaly.

Tohle krátké povzdechnutí píšu hlavně proto, abych je nemusel cpát do úvodu nějaké recenze, a tím ji znepřístupnil. Jde o to, že zhruba taková úvaha mi letí hlavou pokaždé, když udělám nový objev nějaké aktuální kapely, co hraje excelentní muziku. Jedinou hypotetickou vadou a chybou té muziky, je prostá skutečnost, že vzniknula až teď. Přičemž ji nezachrání ani fakt, že vznikla zcela upřímně a od srdce, dlouho vyzrávala, je za ní, a v ní, skrytý příběh, osud mnoha lidí. Tak jako u té naší milované staré hudby, kterou máme tendenci si idealizovat. A tu současnou zanedbávat. Hudba je stroj času, který nás může ve zlomku vteřiny přemístit do jakékoli doby. Je jedno, která to bude.

6 názorov na “Stará vs. nová”

  1. Na řečnickou otázku v názvu článku odpovídám jednoznačně – stará. Sem tam si něco nového koupím a současnou rockovou scénu určitě nezatracuji, ale na její sledování nemám čas, ani chuť. Poslech a sbíraní hudby je moc pěknej koníček, ale časově náročnej a na práci z domova jsem se měl líp učit 😉

    1. Snake: Díky za příspěvek.

      Na odpověď mohu zkopírovat kompletně první odstavec odpovědi pro Hejkala. Dokonce se shoduješ i ve formulaci “čas, ani chuť”. Tak to prostě je, málokdo může být s muzikou celý den.

  2. Nedávno tu Hejkal zhodnotil 5 rokov života ROCKOVICE…
    Áno, dali sme to dokopy, aby fanúšikovia hudby mohli vyjadriť svoj vzťah k danej skupine, interpretovi, dielu. Osobne sa budem venovať tomu, čo ma zaujíma a prináša mi radosť, takže tej starej muzike. Píšte, nikto Vám nebráni. Samozrejme, tie „nešťastné“ mantinely, ale bez toho to jednoducho nie je možné.

    P. S.: Priznám sa, že som veľmi sklamaný z toho, že Hejkalova rekapitulácia päťročnice spoločného fungovania zakladateľov, prispievateľov i čitateľov tejto stránky tu prebehla prakticky bez povšimnutia. Všetko však vychádzať nemôže, to by som chcel príliš veľa.

    1. Piťo, ujišťuji tě, že jsem v úvaze reagoval na obecné trendy. Čtu recenze a fóra na spoustě serverů z celého světa. Zamýšlím se nad nimi a nad muzikou neustále. Pokud bych měl na mysli někoho/něco z Rockovica.com, zmínil bych to konkrétně, a nemlžil. Tedy není z mé strany žádná spojitost s článkem k 5 letému výročí, ani žádným jiným.

      Ale když už ten článek zmiňuješ, mohu se vyjádřit, proč jsem na něj nereagoval. Vlastně mě napadlo napsat něco ve smyslu, “Děkuji, gratuluji, jen tak dál”, jenže to se mi zdálo poněkud bezobsažné. No, nic víc mě nenapadlo, tak jsem to nechal být..

  3. Rozumiem všetkým vzneseným argumentom a v princípe aj súhlasím. Akurát ma to neovplyvňuje, viem, čo sa mi páči a som ako ten vedec, čo sa celý život špecializuje na konkrétny problém, jedinú oblasť záujmu. A tou je pre mňa rocková muzika prelomu 60. a 70. rokov.
    Nepochybujem, že je aj dnes kvantum kvalitnej muziky. Akurát nenastoľuje trendy, pretože, čo si budeme hovoriť, bandcamp a pod. nie je priestor pre masovú popularitu. Brodiť sa tým zástupom muziky nemám čas a vlastne ani chuť. Čo, samozrejme, neupieram iným. Verím, že nejakí archeológovia súčasnosti vždy budú, ja férovo uznávam, že ním asi nebudem. Kiežby si svoje limity uvedomili niektorí spotrební vševedkovia, ktorí z povrchnej muziky vyvodzujú povrchné závery. Ale vlastne, aj to je zovšeobecňujúci osobný útok, tak sa ospravedlňujem. Skôr si myslím, že tých archeológov bude čoraz menej, pretože hudba je dnes dominantne kulisou v pestrom živote uprostred záplavy vnemov, sústredenie sa na umenie sa z ľudí vytráca. Uvidíme, kedy sa to zasa zlomí v prospech umenia, história nás učí, že tieto cykly sú prirodzené.

    Mne napríklad behá hlavou iný paradox. Poznám viacero webových reakcionárov, ktorí spochybňujú škatuľky, že vo všetkom vedia nájsť kvalitu, ale nejakou záhadou to predsa len neplatí na napríklad country, blues, pop atď. To ma prekvapuje, že si dokážu v jednej vete tak krásne odporovať. Ale aj to rešpektujem, univerzálny poslucháč všetkého “dobrého” neexistuje.

    1. Hejkal: V první řadě děkuji za podnětnou reakci.

      Moje hledačská vášeň je ojedinělá, jsem si toho vědom. Tvoje prohlášení “Brodiť sa tým zástupom muziky nemám čas a vlastne ani chuť.” je zcela legitimní postoj posluchače, vyplývá ze životní reality. Nemám ani půl slova proti. Právě proto sem nahazuji svoje objevy, aby lidi, co se o stylově podobně zaměřenou muzku zajímají, nemuseli ztrácet čas hledáním. S tím, že si velmi dobře uvědomuji, jako je můj posluchačský zážitek nepřenosný.

      Velmi výstižně jsi se zmínil o rozdílu mezi starou a novou hudbou. “Akurát nenastoľuje trendy”, tři pravdivá slova. Je to tak, a nic s tím nelze udělat. Tedy, ony nové styly vznikají, různé post- djent- atd, ale pro mne je to jen newspeak napasovaný na zrecyklovanou a rozmělněnou muziku.

      Ve prospěch umění se to láme, neokázale a ve skrytu, právě díky možnostem, jaké jim dává třeba zmíněný Bandcamp, kdy se umělci nemusejí doprošovat vydavatelů, a podbízet se jim komercí. Kdo chce, může nezávisle tvořit, a je jen na něm, kam se stylově vydá. Jasně, jen můj naivní pohled. Důkaz mám jediný. Množství objevů současné umělecky vysoce kvalitní hudby.

      Paradox vnímám také, ale nedivím se mu. Nikdo není žánrově univerzální. Soudím podle sebe. Kromě mnou preferovaných stylů, a že jich je, existují i okrajové, ale stále poslouchané. Ovšem množina těch neposlouchaných je také převeliká, a nelze jinak. Nenajdu si svoje ve stylech, jako jsou noise, atonal, cajun, fado, a spoustě dalších. Nebudu je ale soudit, jako špatné. Jen říkám, že v nich to svoje necházím. Což jsou zcela zásadně odlišná prohlášení.

Pridaj komentár