Lee Kerslake (*16. 4. 1947 – †19. 9. 2020)

ROZMLÁTÍ LEE KERSLAKE RAKA NA KUSY?

Psáno pro Spark 5/2019

Říká se, že kdo je omylem prohlášen za mrtvého, bude dlouho živ. Kéž by rčení platilo i v případě legendárního bicmena URIAH HEEP a Ozzyho. Když se 26. ledna 2019 začala internetem bleskem šířit zpráva: ‘Lee Kerlake is Dead’, nejednomu rockerovi se pozastavilo úlekem srdce. Vždyť jen týden předtím se Lee blaženě usmíval s dvěma platinovými alby v ruce a Ozzyho vlastnoručně (?) psaným vzkazem, v němž dávnému brachovi přál ať si poctu za Blizzard a Diary užije a je mu lépe. „Konečně jsme zakopali válečnou sekeru mezi Osbourneovými a mnou,“ podotkl Lee dojatě.

Fanoušci sice kvitují Ozzyho dárek a dopis, zároveň ale upozorňují na fakt, že se jednak zdaleka nejedná o plnohodnotné uznání Leeho zásluh, to by musel přijít současně šek na sedmimístnou částku v dolarech, a za druhé, Kerslake napsal Ozzymu před časem dopis, kde popsal své zdravotní trápení i přání držet v ruce platinové ocenění s jeho jménem, takže Ozzy nemohl dál hrát mrtvého brouka. „Bezvýznamná olivová ratolest,“ píší proto někteří. Buďme k netopýrovi a jeho sani shovívavější, Lee by to tak chtěl.


ZROD VELKÉHO BUBENÍKA

Lee Gary Kerslake se narodil 16. dubna 1947 v přímořském jihoanglickém letovisku Bornemouthu. Za bicí soupravu poprvé usedl ve dvanácti, o pouhé dva roky později už hrál s kamarády v THE PHANTOMS, z nichž se po čase stali TONY SATURN AND THE PLANETS, v sedmašedesátém bigbítoví TRACKMARKS a nakonec DAVE ANTHONY’S MOODS. Posledně jmenovaní fungovali na poloprofesionální bázi a Lee stále pracoval jako elektrotechnik. Až jednou v červnu roku sedmašedesát…

„Paul Newton senior mě viděl a slyšel hrát na jednom koncertu. Zjistil kde bydlím a přišel se mě zeptat, jestli nechci práci v kapele z Londýna s názvem THE GODS za 25 liber týdně. Šel jsem do kolen – 25 liber?! Jo! To byly tehdy velké peníze! Řekl mi, abych si vzal věci a odjel s ním do Andoveru, kde žili a cvičili. Tak jsem se setkal s Kenem, Paulem Newtonem juniorem a Joem Konasem. Začali jsme hned psát i hrát, a stali se celkem oblíbenou kapelou. Vyprodali jsme například dva dny po sobě Marquee. Mimochodem, všechny vokální harmonie, které později proslavily URIAH HEEP, mají původ v THE GODS,“ zavzpomínal nedávno Lee v jednom rozhovoru. Já jen dodám, že THE GODS je „ukradli“ VANILLA FUDGE, jak mi v roce 2002 přiznal Ken Hensley.

THE GODS nahráli v průběhu roku a půl dvě alba, Genesis a To Samuel A Son, v jednu chvíli s nimi hrál na basu Greg Lake. V únoru 1969 kapela končí, pro potřeby dokončení a vydání „třetího“ alba, vzniká „anonymní“ projekt HEAD MACHINE, což jsou de facto THE GODS, akorát ze smluvních důvodů s členy schovanými za uměleckými jmény typu Ken Leslie či Lee Poole. LP dostalo název Orgasm a vyšlo počátkem sedmdesátého.
Mezitím, v první polovině 1969, se Hensley a zakrátko i Kerslake připojují k TOE FAT Cliffa Bennetta. Doba byla rychlá, a tak už v listopadu bubnuje Lee ve folkrockovém NATIONAL HEAD BANDu a později i na jejich jediném albu Albert 1 (1971). „Něco jako hardrockoví LINDISFARNE,“ popisuje Lee svou epizodní štaci.

URIAH HEEP POPRVÉ

Stará láska nerezaví a tak se 23. listopadu 1971 Kerslake stává členem URIAH HEEP, kde se těsně o pár dnů mine s odcházejícím Paulem Newtonem a potká s nikým jiným než Hensleyem. Paradoxní je, že k Uriášům jej nepřivedl on, jeho dřívější nabídku dokonce Kerslake odmítnul, ale Mick Box, který po tříhodinovém společném session ve studiu Jubilee spokojeně odfrkl: „Dáme pivo?“

Lee se okamžitě zapojil do prací na čtvrtém albu Demons & Wizards, dodnes považovaném za nejklasičtější dílo Uriášů.
„Nikdo z nás netušil, že vzniká něco mimořádného. Je neuvěřitelné, jak rychle byly všechny písně napsány a nahrány. Ken byl génius, přišel s motivem a my jej rovnou ve studiu dotvořili a nahráli. Kolikrát jsme si při přehrávání v režii pomysleli: ,Wow to je docela dobré!’ Nikdy nás ale nenapadlo, že v USA dosáhneme na zlato a top dvacítku [#23].
Manažer DEEP PURPLE řekl Gerrymu Bronovi, že by chtěli URIAH HEEP jako support na americkém turné. Já tam nikdy nebyl, takže to byl pro mě skvělý zážitek. Začali jsme v lednu 1972, hráli v halách pro 10-15000 fanoušků, a do dvou měsíců jsme byli v žebříčcích a headlinery našich vlastních show! K tomu se ještě přiřadil úspěch Easy Livin’, každá stanice ji hrála.“
Následovalo zlaté období, kdy nejslavnější sestava Uriášů – Box, Byron, Hensley, Kerslake, Thain – vydávala co půl roku skvělé album, počínaje The Magician’s Birthday, kde si Lee v titulní desetiminutovce opravdu zařádil: „Chtěli jsme původně zahrát s Mickem a jeho kytarou krátkou mezihru, pak ale z toho vzniknul démonický šavlový tanec, zahraný na jeden zátah. Když jsme skončili, jen jsme se na sebe usmáli. Bylo to tam!“

Nebudeme zabíhat do detailů, o URIAH HEEP se psalo a bude psát vícekrát, podstatné pro náš příběh je to, že Lee Kerslake vydržel až do alba Fallen Angel ze září 1978 a následného turné. Mezitím stihnul přijít k přezdívce Medvěd, bubnovat na sólovkách Hensleyho i Byrona a účinkovat v reklamě na Jägermeistera. Proč odešel?
„Měl jsem dost Gerryho Brona i Kena. Musel jsem se odsud dostat, jinak bych se vzteky uchlastal. Začal jsem pracovat na svém vlastním projektu. Připojil se Colin Pattenden z MANFRED MANN’S EARTH BAND a Pete Cox, krátce před GO WEST. Dali jsme dohromady pár pěkných nápadů a zkoušeli získat nahráva|še ľcí kontrakt.“

OZZYHO NEBE A PEKLO

„Pak mi zavolal Ossie Hoppe, agent Black Sabbath v Německu. Řekl: ,Ozzy Osbourne chce, abyste se připojil k jeho kapele.’ Chvíli jsem o tom přemýšlel, v podstatě šlo o konkurenci, a zeptal se: ,No, a kdo je jejich manažer?’ ,Don Arden’ a já si jen pomyslel: ,Ó můj Bože, ten podvodník, darebák?!’ Nakonec jsem souhlasil se zkouškou. Boba Daisleyho jsem znal, Randyho ale nikdy neslyšel. Protože jsem neznal žádnou z jejich písní, dohodli jsme se, že se narychlo naučím Crazy Train’. Randy začal hrát riff a já jen: ,Whoaah! Jo!’ Bylo to ohromné. A on to samé, radostí vyskočil snad tři metry vysoko. Do dvou týdnů jsme nahrávali první album. Většinu materiálu měli napsaného, ale přidal jsem ve studiu pár nápadů a riffů.“

Kerslake nahrál s Ozzym jeho první LP Blizzard Of Ozz (1980) a Diary Of Madman (1981). Pak bohužel vážně onemocněla jeho matka a on odešel, aby se o ni mohl postarat. „Ale byly to skvělé časy a parádní nahrávky. Přispěl jsem výrazně do ,Flyin’High Again’ a ,Over The Mountain’. Vzpomínám si, že uprostřed studia byl velký klavír, hrál jsem na něm něco, Randy se přidal, a byla z toho píseň. Jindy Randy zahrál sólo a já se přidal s nápadem. Všichni jsme si pomáhali.
Ozzy byl divokej chlap, a to jsem s ním byl jen na anglickém turné. Do Ameriky jsem už neodjel, protože mě a Boba Sharon vyhodila. Nebylo to spravedlivé, ale stalo se. Nakonec můžu být rád, že jsem nebyl v tom letadle s Randym. Miloval jsem létání, takže mohlo být i po mě. Přál bych si, aby Randy nikdy do onoho letadle nenasedl, přál bych si, aby nezůstal u Ozzyho. Protože od něho chtěl odejít, studovat klasickou hudbu a pracovat se mnou a Bobem. A to by bylo něco! To se mi ale doneslo až později.“


ZPÁTKY U URIÁŠŮ

Když se Mick Box rozhodl po nějaké době obnovit značku URIAH HEEP, dostal sehranou hvězdnou rytmiku Lee Kerslake / Bob Daisley darem shůry. Novým zpěvákem se stal Peter Goalby a klávesákem John Sinclair. LP Abominog vyšlo na jaře 1982 a představovalo návrat kapely k tvrdému rocku, byť samozřejmě s osmdesátkovým soundem. Lee kvitoval, že desku neprodukoval Gerry Bron. Ve stejném duchu se neslo i Head First z třiaosmdesátého. I přes slušnou kvalitu obou a usilovné koncertování URIAH HEEP prakticky vyklidili dříve pracně vydobyté pozice v Americe. V Evropě téměř nehráli.
Bob Daisley se po čase vrátil k Ozzymu, a do sestavy přichází další pamětník dřívější slávy Trevor Bolder. Nakonec po turné načas končí i Goalby. „A pak se zase všechno rozpadlo, nafasovali jsme na americké turné Steffa Fontaina, ale hned se ho zbavili, byl to idiot, podvodník,“ naštvaně vzpomíná Lee. Neuspělo Equator, Goalby byl pryč definitivně, všechno na levačku. Pak ale Mick Box  zašel na čumendu do Marquee na koncert jakýchsi STRATUS s Berniem Shawem u mikrofonu. Tím byl položen základ nejstabilnější sestavy v dějinách URIAH HEEP: Box-Kerslake-Bolder-Lanzon-Shaw, jež vydržela pohromadě tři dekády, dokud Leemu zdraví dovolilo hrát naplno na koncertních šňůrách.
„Ano, musel jsem odejít. Obráželi jsme autobusem štace akustického turné v Německu a já byl strašně nevyspalý, protože ve stísněném prostoru prostě neusnu. A najednou se stalo, že jsem si nepamatoval, jestli jsem byl vůbec na pódiu. Uvědomil jsem si, že je čas to zabalit.“
A já si vybavuju, jak jsem na posledním zlínském koncertu URIAH HEEP s Kerslakem v sestavě nejdřív zdálky obdivoval jeho zpěv při odpolední zkoušce, kdy při bubnování střihnul levou zadní celou Easy Livin’ a pár dalších fragmentů, a pak se večer při pohledu ze zákulisí z pár metrů zděsil nad stavem jeho končetin, zalitých krvavou vodou jako konve.

NEKLIDNÝ DŮCHOD

Když v roce 1998 Lee Kerslake a Bob Daisley zažalovali Ozzyho a Sharon kvůli nevyplaceným tantiémám a kreditům z Blizzard Of Ozz a Diary Of Madman, vypadalo to na rutinní proces, na jehož konci bude poctivé finanční vyrovnání.
Namísto toho se stalo něco, co nemá v dějinách rocku obdoby. Když vyšla v roce 2002 nová CD reedice obou alb, nestačili se pozorní fanoušci divit. Rytmika neodpovídala originálu, na přebalu ticho po pěšině. Samozřejmě se brzy provalilo, že Ozzy/Sharon (svádějí to na sebe navzájem jako malí haranti) nechali basu a bicí dvojice Daisley/Kerslake přetočit Robertem Trujillem a Mikem Bordinem. Prasárna na entou!
Aby zaplatil právníky, musel Kerslake dokonce prodat dům a dát do aukcí své svršky z dob slávy. Hořké a potupné. Naštěstí se nenechal vnitřně pohltit spáchanou křivdou a dál muzicíroval, v roce 2003 nahrál s projektem LIVING LOAD, v němž se dala dohromady stará přeživší „Ozzyho“ parta: Daisley-Kerslake-Airey se zpěvákem Jimmym Barnesem a kytaristou Stevem Morsem, stejnojmenné album, kde se objevily v novém provedení staré skladby, kterým kdysi pomáhali na svět.

V posledních letech hraje Lee už jen příležitostně, jak mu svině rakovina dovolí. A jedno takové hraní nás, doufám, čeká na letošním Masters Of Rock, kde se na jednom pódiu sejde po boku dnešní sestavy URIAH HEEP i trojice Lee Kerslake, John Lawton a Paul Newton. Každý z nich zastupuje jinou etapu Uriášů. Paul Newton stál u jejich začátků, jeho baskytara řádí na prvních třech albech. Od čtvrtého nahoru, až do roku 2007, byl s malou pauzou v sestavě Lee Kerslake. John Lawton pak v šestasedmdesátém nahradil u mikrofonu Davida Byrona, zpíval na třech albech, na všech bubnoval Kerslake.
Půjde o naprosto jedinečné vystoupení, žádné jiné v této sestavě nebude! K absolutnímu štěstí tak bude Uriah fans chybět jenom přítomnost Kena Hensleyho, posledního mohykána.

Lee, sedni za svou soupravu, a vykopej raka až za horizont! Posíláme své motlitby a zatínáme pěsti. A těšíme se na tvé jedinečné vystoupení na letošním Masters Of Rock po boku starých parťáků z URIAH HEEP.

S LÁSKOU, TVÍ SPARKAŘI

»»»»»»

P. S. 2020: Před hodinou jsem se dověděl smutnou zprávu…

Ken Hensley, 19. září 2020: “S těžkým srdcem, jež s vámi sdílím, oznamuji, že Lee Kerslake, celých 55 let můj kamarád a nejlepší bubeník, se kterým jsem kdy hrál, prohrál dnes ráno ve 3:30 svou bitvu s rakovinou. Zemřel pokojně, chvála Pánu, ale bude nám strašně chybět.
Vím, že se mnozí z vás modlili, aby netrpěl, a já vám za to děkuji. A nyní, když je Lee v míru, by se naše myšlenky a modlitby měly obrátit na jeho ženu Sue, která bude potřebovat veškerou podporu, jakou v této těžké době může získat.”

Jaromír Merhaut

2 názory na “Lee Kerslake (*16. 4. 1947 – †19. 9. 2020)”

  1. Dobrý článok o dobrom bubeníkovi. Vždy je dobré vrátiť sa a zaspomínať. Samozrejme s Uriah Heep ho mám zapísaného najviac, ale pravdupovediac jeho hru som si nikdy zvlášť nevšímal. To však u mňa znamená, že bol dobrý a nevadil, ale bol tam Byron a Hensley. Tých som uprednosťoval a Lee iba dobre zapadol do skvele hrajúcej skupiny.
    Rád som si prečital, ale možno by to chcelo upgrade, díky.

Pridaj komentár