Hudební literatura převážně nerocková

Knihy s hudební tématikou kupuji občas, pokud mne něčím zaujmou. Když se teď podívám do své knihovny, mohu pozorovat poměrně zajímavý stav. Vidím hřbety vazeb s názvy z oblastí filmu, výtvarného umění, kulturních dějin, biografie a deníky osobností, vědecké a naučné knihy, i obrázkové katalogy. Beletrii mám jen okrajově. Ale hlavně, prakticky absentují tituly, které se vyznačují názvem nějaké hudební skupiny. Nic proti nim nemám, ovšem daleko více mne zajímají jiné druhy hudební literatury. Ty bývají v diskuzích o muzice málokdy zmiňovány, přitom jejich přínos považuji za nenahraditelný.

První skupinu tvoří publikace o hudební historii. Zdaleka se nevymezuji na 20. století, to představuje z hlediska dlouhověkosti hudebního umění jeho pouhé finále. Hudba je fenomén a je třeba jít od pradávných kořenů, pokud to s jejím poznáváním myslíme vážně. V tomto smyslu mi nejvíce slouží tato vynikající kniha: Miloš Navrátil – Dějiny hudby – Přehled evropských dějin hudby (vydavatelství Votobia s.r.o., 2003, ISBN 80-7220-143-3).

Kromě dějinného rozsahu popisu hudebního vývoje, který lze považovat za samozřejmou součást takové práce, si na ní cením ještě dalších atributů. Zejména vnímám důležitý jev – syntézu potřebných vlastností. Může například existovat vynikající a znalý historik, ale slabý literát, jeho kniha se pak čte jen obtížně. Kromě nezbytných spisovatelských vloh je třeba ještě disponovat schopností správně vybírat témata. Aby kniha nebyla nekonečným prefabrikátem, musí autor patřičně zvládat i náhled do čtenářovy psychologie, tedy aby byla, teď si vypůjčím termín z počítačové mluvy, „uživatelsky přítulná“. Navrátilovy dějiny hudby se krásně čtou, jsou velmi naučné, mistrně předkládají kvanta informací. Čtenář se vzdělává, aniž by si to téměř uvědomoval. Pro mne je tento způsob edukace zcela fascinující.

Kromě toho je to dílo povedené i z jazykového hlediska. Opravdu může jít příkladem ve způsobu použití jazyka jakožto vyjadřovacího prostředku, nástroje i nositele symboliky. Je znát, že Miloš Navrátil má za sebou dlouhodobou pedagogickou praxi (40 let přednášel dějiny hudby a estetiku na ostravské konzervatoři), a je schopen látku předložit výstižným způsobem. V neposlední řadě musím zdůraznit skutečnost, že jsem nikde neobjevil jinak častou vadu pedagogů, kteří se rozhodli publikovat. Nenajdeme zde vnucování jediných správných pravd v posuzování kvalit hudby. Lze vysledovat, že si pan Navrátil je vědom relativity vnímání uměleckých kvalit a vždy tuto problematiku popisuje obezřetně, se zdvořilostí k případným nositelům odlišného názoru. To je veliké umění a žádoucí charakterová vlastnost.

Z oblasti hudební historie mám knih samozřejmě daleko více a je zajímavé, že takřka výhradně se věnují jazzu a klasice. Čerpám z nich mnoho cenných podnětů k zamyšlení, způsobů nahlížení, estetických principů, společenských a kulturních souvislostí, posluchačských postojů a dalších skutečností, které se velice hodí i v tématech rockové hudby. Abych alespoň několik jazzových heslovitě jmenoval, tak zmíním: Lubomír Dorůžka – Panoráma paměti, Lubomír Dorůžka – Český jazz mezi tanky a klíči 1968-1989, Vladimír kouřil – Jazzová sekce v čase a nečase 1971-1987, Josef Kotek – Kronika české synkopy 1 (1903-1938), Josef Kotek, Jaromír Hořec – Kronika české synkopy 2 (1939-1961), přičemž obě kroniky mají podtitul „půlstoletí českého jazzu a moderní populární hudby v obrazech a svědectví současníků“. Mohl bych jmenovat ještě dlouho, ale dám prostor další oblasti. Nebo, ještě před tím rád zmíním tuto přitažlivě zaměřenou specialitku: Jan Blüml – Art rock: stylově žánrový typ a jeho české varianty (2009 – magisterská diplomová práce)

Následující oblastí jsou encyklopedie a muzikologické slovníky. Zde se může jednat o poněkud méně záživné záležitosti, zato  z faktografického hlediska jsou nedocenitelné. Jelikož by mne iritovalo psát o hudbě a být nevzdělancem, rád se do nich vždy pohroužím. Pokaždé se mi dostane nejenom množství informací, ale díky rozvětvenému šíření asociací se většinou dočtu ke spoustě myšlenek a skutečností, které bych jinak nepotkal. Zde zmíním jedno dílo, atraktivní v jeho populárně naučné formě. Jedná se o vcelku známou publikaci John Fordham (předmluva Sonny Rollins a Jiří Stivín, překlad Petr Dorůžka) – JAZZ – dějiny – nástroje – hudebníci – nahrávky (vydalo Nakladatelství Slovart, 2001, ISBN 80-7209-284-7).

Celkem často do Fordhama nahlížím, protože sice ve zkrácené až heslovité, avšak velmi čtivé formě představuje milníky jazzové hudby s nezbytným přesahem k blues, soulu, popu a rocku.

Velmi speciální druh literatury jsou knihy, které se zabývají poslechem hudby. Osobně vnímám posluchačství jako specifickou uměleckou disciplínu, neboť poslouchat se opravdu musí umět, a člověk se to učí celý život. Takové publikace jsou vzácné a jsem rád, že mohu jednu z nich představit: Alexander Waugh (překlad Helena Kozlová, Jitka Ryndová) – Vážná hudba – Nový přístup k poslechu (vydavatelství SLOVO Bratislava, 1995, ISBN 80-85711-20-6).

Dílo se věnuje teorii a praxi způsobu poslechu, jeho součástí je i CD se 70 minutami hudby (EMI Classics). Slovenská verze má název „Umenie počúvať hudbu – Kniha pre milovníkov vážnej hudby“, Anglický originál je Alexander Waugh – „Classical Music: A New Way of Listening“.

Kniha je k vidění např. na Amazonu a zde je více o autorovi. Osobně ji vnímám jako velice užitečný úvod do světa hudby a jejího poslechu. Jsou v ní základy muzikologie, hudební pojmy, povídání o nástrojích, osobnostech, atd. Především se ale v publikaci nacházejí zajímavé postřehy, podněty, úvahy. Také potvrzuje moji myšlenku, že vlastní posluchačství je dovednost, jež klade nároky na píli a aktivitu každého, kdo se o ni pokouší. Tedy stejně jako na každého umělce. Talent plus píle. Zkušenosti získané při poslechu klasické hudby se při poslechu jiných žánrů více než hodí, to mi věřte. Právě v dnešní době, kdy se styly promíchávají jeden s druhým, je tato skutečnost obzvláště aktuální.

Dovolím si citát z této knihy:
„Hudbu tedy není možné definovat ke spokojenosti všech, protože poslech hudby je velice subjektivní, a tak nemůžeme při poslechu ani hodnotit, jaké jsou správné nebo špatné emocionální reakce na konkrétní skladbu.“

Jako poslední chci zmínit další oblast, která mne zajímá snad nejvíce. Jde o práce dotýkající se psychologie. Vnímání hudby je velice abstraktní záležitost a tuto skutečnost lze nahlížet mnoha různými způsoby. Existují velice pověstné práce blízké této oblasti, určitě musím zmínit známý kousek: Václav Syrový – Hudební akustika, kde se mimo jiné otázce fyziologie a psychologie sluchového vjemu autor důkladně věnuje. Kniha je přes několik dotisků dlouhodobě rozebraná a je považována za základ vzdělání v oblasti hudební akustiky.

Pro mne nejzajímavější studijní materiály, které se zabývají problematikou psychologie poslechu hudby, a které mimo jiné z výše zmíněného Alexandera Waugha zhusta citují, se často nacházejí v různých diplomových a podobných pracích. Zde opět heslovitě představuji elektronické soubory, věnující se hudbě takovým způsobem, že rozhodně stojí za přečtení:
Klára Hušková – Vliv hudby na rozvoj mozkových funkcí (2015 – bakalářská práce).
Bc. Kateřina Jílková – Problematika poslechu a vnímání hudby na 2. stupni základních škol (2017 – diplomová práce).
Barbora Burdová – Vliv vizuálních představ na formování poslechových dovedností žáků v HV na 1. stupni ZŠ (2016 – diplomová práce).
Vojtěch Výravský – Kantova teorie estetiky / Vztah pravidel a svobody v hudbě (2016 – bakalářská práce).
Hana Vinklárková – Význam hudby v socializačním a enkulturačním procesu (2014 – bakalářská práce).
Lucie Martinková – Vědomé a nevědomé působení a vnímání hudby na člověka (2012 – diplomová práce).

Zcela jistě by se dalo najít mnoho dalších příkladů hodnotných knih ve výše zmíněných oblastech. Každého osloví něco jiného, smyslem mého článku je především poukázat na důležitost hudební literatury i mimo rockovou oblast. Úmyslně vynechávám jeden konkrétní a významný literární obor, který je s uměním, nejen hudebním, úzce spjatý. Mám samozřejmě na mysli teorii kritiky umění, což je natolik závažné a složité téma, že zaslouží samostatnou úvahu. Protože nejenom poslouchat a psát o hudbě, ale i kriticky uvažovat se musí umět. Čím více tuto problematiku studuji, tím mám silnější pocit, že nějaké shrnutí by mohlo přijít vhod. Nicméně, v tuto chvíli mne spíše zajímá, jaké hudební publikace mají v oblibě další členové fóra. S chutí si přečtu něco nového.

5 názorov na “Hudební literatura převážně nerocková”

  1. Tak “Džezáky – doba a scéna” jsou doma. Ještě jednou děkuji za inspiraci, výborné čtení, dokument jedné éry.
    K tomu jsem při sestavování objednávky přihodil:
    “Pavel Juráček – Situace vlka”
    Ojedinělá próza od režiséra české nové vlny, jehož literatura mne baví stejně jako jeho filmy. Škoda, že obojího mu bylo umožněno vytvořit pomálu. Doporučuji především jeho nově vydávané Deníky, které zachycují atmosféru doby i neklidného ducha samotného tvůrce.
    “John Berger – Způsoby vidění”
    Publikace z oblasti teorie vizuální kultury. Dnes již klasické dílo, které srozumitelnou formou eseje přednáší pohled na vizuální estetiku v souvislostech kultury, historie, filozofie, technologie…
    “Jan Rejžek – Jak tohle vůbec můžete otisknout! – Hudební publicistika 1974-1993”
    To nejlepší na konec. Devíti set stránková bichle se sebranými texty mého oblíbence. Vždy uměl psát k věci, výstižně, s nikým se zbytečně nebabral. Hlavně ne s přízemními burany, i když zastávali šéfovské, cenzorské a moderátorské pozice.

  2. Jako děcko jsem přečetl i bobkovej list, ale postupem času se ze mě stalo nekulturní hovado a dneska už moc nečtu. Pár knížek jsem si koupil, ale ty by se daly spočítat na prstech jedné ruky dlouholetého zaměstnance pily…

  3. U mňa predovšetkým biografie skupín a encyklopédie, takže neviem ničím prekvapiť…
    Momentálne čakám na jednu zásielku z USA, ktorá od januára ešte nestihla docestovať. Zaujímavé na tom je, že Amazon po mne chce recenziu, ako som s nemenovaným dielom spokojný. Raz možno, ak teda docestuje…

    Ďakujem autorovi za veľmi zaujímavý žurnál…

  4. Mám doma všeličo. Okrem biografií muzikantov a kapiel a hromady encyklopédií rocku a popu (napr. Croce a jeho Italian Prog) sú to knihy o blues. Napríklad antológia …A to je blues od Bezra a Šandu alebo Robert Palmer – Opravdové blues. Samozrejme, nesmú chýbať obe vydania knihy Blues na Slovensku Jána Liteckého-Švedu (Blues In Slovakia), ktoré vydalo v slovenčine i angličtine Hudobné centrum. A nie je to len preto, lebo je tam o mne pár zmienok. Podobne ako v knihe od Freša a Berku – Rocková Bratislava. 🙂

    Z kníh o našej hudbe je fajn aj Bratislavský nářez alebo hoci Džezáky doba a scéna. A z hudobnej teórie som dostal od kamaráta-autora Oskara Lehotského jeho dizertačku Slovenská populárna hudba v období 1977-1989. To je však notový a teoretický rozbor, nič pre laikov.

    Osobne zbieram aj knihy o bubnovaní, takže mi nechýba Schenzerova Beat Generation, Bubny a bubeníci od Alexa S., ale aj Profiles of International Drummers, Percussionists, Musicians Presented by Cymbals, Gongs. Úžasná knižka, ktorú otec okopíroval za ťažkého komunizmu. Netuším, odkiaľ sa k nemu dostal originál. Ešte, že pracoval v tlačiarni. Plus mám viacero škôl hry na bicie, ale to sú notové záležitosti, tak neviem, či to nejakému nehráčovi niečo dá. Šprunk a Šprunk – Bicí nástroje – všeobecný popis, notace, technika hry (škola) je (teda, v 90. rokoch bola) základná učebnica na našich ľudových konzervatóriách. Prihodil som aj Jakouša – Etudy pro soupravu bicích nástrojů, rovnako ako školy Miloše Veselého – Škola hry na bicí nástroje a Etudy pro soupravu bicích nástrojů. Boli aj ďalšie zaujímavé, napr. Bubeníkom za 3 hodiny (denne) a tak…

    V neposlednom rade, keď už spomínam na svoje časy na ľudovom konzervatóriu, som k teórii musel mať aj knihu Daniely Sliackej – Slávni svetoví hudobní skladatelia.

    A dalo by sa pokračovať, ale hádam stačilo.

    1. Betelný! Teda, fakžejo.

      Jako nemuzikantovi mi notové zápisy sice nic neřeknou, to musím přiznat v první řadě, ani teorie a školy hry na bicí by nepatřily mezi často otevírané knihy.. Ale. Poohlédnu se po nějaké publikaci o blues, které tak nějak dlouhodobě obcházím, a měl bych tuto mezeru konečně zalepit. To rozhodně. I ty Džezáky mne přitahují.

      Moc fajn, děkuji za obsáhlé doporučení.

Pridaj komentár