Hudební dění 20. století

Úvaha o hudbě 20. století, s časovým přesahem dopředu i dozadu, a o posluchačském přístupu k této hudbě

Obecná úvaha na téma, jak vnímám a chápu vývojový životaběh fenoménu hudby za posledních 150 let. Bez ambice na historický přehled a výklad, avšak hlavně s přihlédnutím k proměnlivým vlastnostem a určitým často nezmiňovaným aspektům, které považuji za podstatné. Současně se snažím poodkrýt svůj posluchačský pohled na věc, proč, co a jak, vidím a hodnotím.

Hudební dění od konce 19. století prodělalo velmi rozsáhlý vývoj, který byl ve srovnání s předchozími epochami bezprecedentně překotný a dramatický. Různé kultury, doposud vzájemně izolované, postupně začaly nacházet styčné body a možnosti vzájemného prolínání. Stejně tak začalo výrazněji docházet k průnikům různých vrstev vlastních tradičních kultur s novými podněty přicházejícími zevnitř. Dalším výrazným prvkem bylo uvědomování si vlastní kulturní tradice v hudbě samotné, tudíž vracení se ke kořenům a čerpání podnětů pro nově vytvářenou moderní hudbu z dříve opomíjených lidových etnických pramenů.

Multikulturní severoamerická populace byla účinnou živnou půdou pro odstartování této fúze, neboť nikde jinde ve světě se nesetkala taková masa lidí z naprosto rozdílných podmínek (ať už vlivem dobrovolného či nedobrovolného přistěhování, nebo zavlečení), kteří bytostně potřebují hudbu jakožto nositelku rodné kultury a připomínku vzdálené vlasti. V zemi, kde je de-facto každý přistěhovalcem, vznikly tedy ideální podmínky pro vytvoření nového druhu multiteritoriální hudby, kde (alespoň z počátku), hrála rozhodující roli spontánní touha po opravdovém zachycení životního údělu pomocí melodie, rytmu a slov. Toto míchání tradic, údělů a potřeb dalo za vznik mnoha novým hudebním výrazům a stylům a jejich odnožím, které se jasně profilují od konce 19. století až do dnešních dnů.

Na takovém obecném nahlížení na hudební dění více než sto let staré, mající na svém kontě v přímém důsledku prakticky veškerou současnou hudbu, není nic objevného. Za daleko zajímavější a pozoruhodnější však považuji srovnání tohoto dění s hudbou evropskou, jakým způsobem reagovala evropská scéna na tento vývoj, a co z toho vzešlo.

Evropské hudební dění vždy dokázalo vlivy z Nového světa vstřebat, po svém upravit, doplnit, pozměnit a poslat zpátky jako znásobenou ozvěnu. A právě v tomto mechanizmu přebírání, transformace a zpětného užití všech podnětů vidím zásadní obraz vývoje veškeré hudby za posledních více než sto let. Tedy ne v prvotním mísení kultur na americkém kontinentě, ale v přetvoření tohoto polotovaru na kontinentě starém. Tím chci říci, že čistě evropské pojetí amerických vynálezů jazzu, blues, rocku a jejich mnoha desítek odnoží, je dle mého názoru intelektuálštější, umělečtější a vývojově pokročilejší. Teprve evropská odpověď, která importované syrové hudbě dodala sofistikovanějšího ducha, dovolila této hudbě ovládnout nabízený prostor a poskytnout v plné bohatosti naplnění všech aspektů, které očekávám od hudby, jež je pro mě nejbližší nositelkou umění.

Přesto je zřejmé, že evropský vývoj byl na americké hudbě dosti závislý a odezvy, jakkoli byly kvalitnější, přicházely se zpožděním. Dalo by se hovořit o nutnosti a nezbytnosti tohoto kopírování, které plnilo roli záchranného kruhu pro zachování linie evropské hudební kultury, která v první polovině dvacátého století utrpěla vážné rány. Bylo to způsobeno světovými válkami, jež fatálně poškodily Evropu materiálně i duchovně, kdežto proces rozvíjení americké hudby mohl probíhat bez těchto rušivých vlivů. Proto výše zmíněnou návaznost a čerpání vlivů vidím jako zcela pochopitelný a nevyhnutelný děj, neboť obzvláště v době po druhé světové válce byla americká hudba i kultura obecně nejsilnějším a zcela nenahraditelným inspiračním zdrojem, z něhož bylo dlouhá desetiletí čerpáno a v mnohých oblastech je tomu tak i doposud. Možná z těchto skutečností pramení i jistá nekritičnost v přejímání a hodnocení i současných vlivů americké hudby, ovšem v obou bodech (mám na mysli mísení kultur a poválečný náskok) je nejpozději od konce šedesátých let Evropa plně na úrovni s Novým kontinentem. Znovu tedy opakuji, že nepovažuji převahu amerických vlivů na formování tváře současné hudby za doklad vyšších duchovních kvalit tohoto národa, ale za prostý důsledek ekonomicko politického vývoje v první polovině 20. století a z toho plynoucích sociálně kulturních podmínek v jednotlivých světových zeměpisných oblastech.

Vlastní hudební modely, vyplývající z bohaté historické tradice evropských národů, jsou natolik svébytné a zajímavé, že dokázaly v průběhu šedesátých let dokonale implikovat všechny vlivy a navrch se začínal jednoznačně prodírat osobitý vlastní výraz, dosti se lišící od importovaného polotovaru. Bohatost historie a kultury anglosaské, antické, germánské, francouzské, a mnoha dalších, které po mnohá staletí prodělávají paralelní vývoj na tak malém území, jakým v tomto kontextu Evropa je, nezůstává pochopitelně bez velmi výrazného vzájemného ovlivňování, a zejména umožňuje vzniknout novým plnohodnotným formám právě při zanášení z venku přicházejících vlivů. Tímto evropská hudba prokázala a obhájila, jakým je nezávislým a samostatným fenoménem, který je životaschopný a má všechny předpoklady pro další existenci a vývoj. Výrazněji se tyto vlastnosti začaly projevovat s nástupem hnutí hippies, které mělo v Evropě odezvu obecně spíše vlažnou a hudebně mizivou. Amerika si z tohoto hnutí, jak už je tamním zvykem, udělala generační ikonu, což se ukázalo být slepou uličkou, ze které bylo nutno zdlouhavě a pracně vycouvávat. Navíc se tu přidaly válečné konflikty pro změnu na straně Ameriky a ihned tam byl znát útlum na poli kreativního uměleckého vývoje. Podněty zvenčí sice nepřestaly do Evropy přicházet, ale nebyly zdaleka tak novátorské a objevné, a ani neměly už tu majoritní sílu, kterou jim dříve propůjčovala duchovní vyprahlost poválečné Evropy.

Právě tato fakta jsou hlavním a zásadním důvodem toho, co se v průběhu let 1965 – 1978 v evropské hudbě dělo. Právě to vymanění se ze závislosti na cizích zdrojích a dlouho očekávaná možnost projevit vlastní a původní schopnosti, tak dlouho nuceně skrývané. Navíc právě diferenciace kultur na evropském území dovolila vzniknout vzájemně odlišným hudebním školám, což způsobilo neobyčejnou tvůrčí a interpretační bohatost, která je v rámci tohoto období, s jakýmkoli jiným zcela nesrovnatelná. I dnes v odstupu třiceti let nedokážeme obsáhnout, pojmout, pochopit a v plné míře docenit, co se tehdy vlastně dělo. Jaký to byl gejzír ducha, nekomerční tvořivé snahy o umělecká díla, objevitelského úsilí o zušlechtění syrových forem a dobytí nepoznaných krajin v oblasti nové hudby. Mnohotvárné kontury, které celá tato dekáda měla, jsou dodnes udivující, což vyniklá obzvláště ve srovnání s osmdesátými léty, které jsou z hlediska ubohosti, zmatečnosti a povrchnosti hudební tvorby dodnes také nepřekonány.

Mnohovrstevnost průniků a ovlivňování všeho vším nedovoluje uvádět přesný průběh procesu, ani jeho hranice, ale přibližně se to pokusím alespoň nastínit takto: Zatížení poválečným traumatem trvalo mnoho let, během kterých docházelo k otevírání se vnějším vlivům, ale také ke kumulaci inspiračních zdrojů i potřeb jakkoli se projevit směrem ven. Během šedesátých let vyústil nastřádaný potenciál ve vznik dvou odlišných způsobů pojetí a tvorby moderní neartificiální hudby – americkou a evropskou. Tlak generace, která toto vše vstřebávala a nutně potřebovala vydat vlastní umělecké ztvárnění svých nálad a názorů, spolu s politicko společenským vývojem na obou kontinentech, vedl k naprosto nevídané explozi. První hřmění bylo slyšet již počátkem šedesátých let, vlna hippies, v Evropě, jak jsem již zmiňoval, celkem krotká a rozmělněná, byla transformována v méně živelnou, ale o to hodnotnější vlnu těžko spočitatelného množství různých hudebních projektů. Zdá se, že tehdy hudbu náhle začal dělat opravdu každý a právě tato neomezenost a umělecká nespoutanost dovolovala vytvářet díla do té doby neslýchaná. Jakoby konečně a náhle došlo ke zúročení vkladů střádaných po desetiletí. V tomto krátkém období vzniklo vše podstatné, dodnes nepřekonané. Ustanovil se a definoval nástrojový park, aranžérské postupy, byly určeny vývojové větve a oblasti. Jako kdyby se nově objevená technika rockové hudby mohla konečně realizovat, nahlížena autory ze všech možných úhlů a perspektiv, a tím se začala v plném rozsahu uplatňovat ve všech zvých možnostech a schopnostech.

Záměrně nejmenuji konkrétní interpety. Moje teorie je taková, že síla a hodnota výše zmíněného období byla především – a na tom trvám a to zdůrazňuji – v rozsáhlosti a množství subjektů, které do něho byly tvůrčím způsobem zapojeny. V pojetí a přístupu všech zúčastněných, opět v jakési mírné naivitě srovnatelných s hnutím hippies, ale – což je u evropské hudby příznačné – tato naivita je spojena s daleko, z uměleckého hlediska vyššími ambicemi, větší propracovaností a užší osobní spjatostí, než je tomu u základní “protest & free“ anti konvenčně společenské hippie image. Jmenovat jakkoli slavné vzory by znamenalo je opakovaně vyzdvihovat a posouvat do popředí na úkor jiných, což jednak za mě dělají dostatečně pilně už různým způsobem angažovaní autoři, a jednak to především nepovažuji za správné. Všichni interpreti, kteří se tehdy těšili obecné popularitě, byli na výsluní především díky tomu, že měli štěstí na dobré kontakty, a jen zřídka proto, že by byli nějak mimořádně přínosní. Zřídkakdy výjimeční. Daleko více kvalitních až špičkových zůstalo skryto, ale právě tito byli naprosto zásadní a důležití ve svém homogenním a rozprostraněném celku, protože jejich tvorba představovala to nejživotadárnější podhoubí, jaké si lze pro rozvoj umění představit.

Masy posluchačů často obracejí zraky k mediálním hvězdám, ale osobně prožitou, citově ovlivněnou a z nezbytnosti vlastní výpovědi vzniklou  (takhle charakterizuji umění) hudbu produkují spíše umělci skrytí před zraky médií a davu, a jsou tak připraveni pro objevitele a pátrače. Pro opravdové znalce, hledače a vychutnávače hudebních pokladů. Dalo by se říci, že to je ten správný underground, jenže toto slovo je dnes užíváno ve spojení s něčím úplně jiným, než mám na mysli. Tito umělci nejsou populární, tudíž svázáni smlouvami, ani snahou o udržení se za každou cenu na piedestalu slávy. Kolik z nás dovede v záři světového úspěchu zachovat vlastní tvář? To ale vede k tomu, že běžný posluchač si myslí, že kromě párplů, kvínů, flojdů, yesáků, dženálů a pár dalších, v té době nic jiného ani neexistovalo, a pokud ano, tak to byli chudáci, kteří vlastně ani ne(u)měli hrát. A všechna média je v tomto ještě nešťastně (nebo záměrně) podporují, čili vyzdvihují opět jen zavedená jména a staví ještě neproniknutelnější stěnu mezi běžným posluchačem a skrytými poklady.

Je nutno si uvědomit, že všichni slavní mohli vystoupat po žebříčcích nahoru, mimo jiné, právě také díky mnoha zapomenutým skupinám a interpretům, kteří nebyli o nic horší, naopak, ve své nezávislosti mohli nabídnout ještě více plnohodnotného a komerčními tlaky nepoznamenaného hudebního materiálu. Tito jejich souputníci, talentovaní a muzice oddaní, představují vrstvu, v níž má smysl dnes hledat a nacházet naprosto neslýchané solitérní artefakty. Tato archeologie hudební múzy je stále schopna přinášet nečekané objevy, srovnatelné s vykopávkami dávno zapomenutých civilizací a jejich sídel. Hudební scéna je komplexní propletenec, který tvoří množství zavedených a rutinních jmen, poměrně široké množství dobrých muzikantů, nemnoho špičkových instrumentalistů a tvůrců, a ojediněle se objeví i génius. Přitom míra jejich popularity a obecného uznání není vůbec úměrná oné genialitě.

Proto tvrdím, že bychom si měli velmi hmatatelně uvědomovat, jak naše ohraničené znalosti nám dovolují nalézt své oblíbence pouze z toho množství, které máme možnost poznat. A to, co známe, je z velké části získáno z obecnému názoru poplatných médií, které naše znalosti nerozšíří nikterak do šířky, a už vůbec ne do hloubky. Tímto je výběr pro běžného posluchače výrazně determinován a tím je nucen k tomu, aby si své oblíbence vybíral jen z oficiálně uznávaných vzorů, není tam příliš prostoru pro vlastní objevování. Není k tomu ani čas, ani energie, chuť, a už vůbec ne přesvědčení, že to k něčemu povede. Neboť posluchač je především konzument, a jen málokdy objevitel a labužník.

Až tehdy, pokud by se podařilo naše znalosti zvýšit sto až tisícinásobně, a pokud bychom měli možnost i schopnost toto vše projít, řádně proposlouchat, teprve pak by to mělo relevantní dopad pro plné poznání, pochopení a výběr toho nejlepšího. Jenže to v reálném světě není možné, na to je lidský život krátký. Jsme tedy v roli jedince ztraceného v nekonečném vesmíru hudby, z níž poznáme jen to, kam dosáhnou naše senzory. Tedy jen zlomek. Vzhledem k tomu, že běžný člověk má tendence podléhat různým preferencím, které ho posluchačsky ve vývojově určujících momentech ustanovily, jsou pak všechny žebříčky popularity sestavované na základě hodnocení právě těchto posluchačů, velmi relativní, neboť spíše představují výsledky marketingového mediálního působení na masu neobjektivně informovaných lidí. I proto tady v obecné rovině neuvádím žádná jména, proto se v této souvislosti vyhýbám jakémukoli nadšenému líčení toho či onoho interpreta nebo alba. To má místo jinde, například v jednotlivých recenzí a profilech, kde s oblibou mixuji lokální zapadlé bandy se světovými jmény. Neboť právě tím respektuji realitu. Uvést zde kohokoli, už tím dávám najevo, že ten někdo je zcela výjimečný, protože si zasloužil být vzorem a zástupcem všech ostatních. Ale takový nikdo prostě neexistuje.

Tak tedy, pro uzavření této obecné úvahy v oblasti hudby, kterou poslouchám a hodnotím, chci zdůraznit následující: Existovalo i existuje mnoho individualit, které stranou zájmu hudebního průmyslu i médií si žijí ve vlastních vnitřních bohatých rozsáhlých a nepochopitelných světech. Jejich hudba a ostatní tvorba je jen odrazem a vedlejším produktem toho, co v nich je. I to je definice pravého umění. Můžeme se jen dívat, naslouchat, vnímat, můžeme si o tom něco myslet a udělat si vlastní názor. Ale uchopit to a v plné šíři přijmout, to stejně nikdy nedokážeme.

Opravdové kulturní dějiny a hodnoty jsou tvořeny z velké části právě lidmi nepovšimnutými.

3 názory na “Hudební dění 20. století”

  1. Fíha…
    Veľmi ma baví to staré, na ostatné zväčša nemám chuť a ani čas, ale to je iba môj problém. Viem, že všetko sa stihnúť nedá, preto sa tým ani netrápim a venujem sa iba tomu, čo ma naozaj baví. A skutočne si nemyslím, že to, čo preferujem, je to najlepšie, čo vzniklo. Len to mám rád, toto je moja hudobná pohoda. A vďaka všetkým tým zabudnutým hudobníkom i kapelám, ktoré mi stále prinášajú radosť!!!
    …Antony, díky!

    1. Správně jsi, Piťo, přijal myšlenku článku, děkuji. Když jsem prováděl korekturu, říkal jsem si, že jsem se hodně rozepsal do široka. Tedy, že to nebude lehké k přečtení a pochopení.

      Celé to obšírné povídání směřovalo k připomenutí masy těch zapomenutých jmen, která nikdo nemá čas vyhrabávat z minulosti. Je prostě dobré vědět, že jich bylo hodně, a že měli tito interpreti svůj význam. Jsem rád, že tady jsou tato jména porůznu připomínána, ať tebou, Hejkalem, Borkem, Snakem, či kýmkoli jiným, je to nevděčná, ale důležitá práce.

      1. Aj ja ďakujem…
        Pre to “staré” a zabudnuté som sa začal venovať muzike. To ma spojilo s ľuďmi, ktorí sú na rovnakej vlne. Som tomu nesmierne rád. Preto sme išli aj do projektu ROCKOVICA. Veľmi ma teší, že sa pridávajú aj ďalší, nedávno Jarda Merhaut. Ale nielen starinkami je ROCKOVICA živá. Toto je nám zväčša vyčítané. Ja v tom však nevidím problém. Kto chce písať o nových albumoch, kapelách, má možnosť. Ja to za nikoho robiť nebudem. A veľké poďakovanie aj Tebe – za ten hudobný miš-maš, ktorý tu prinášaš…
        Vlastne, díky všetkým!!!

Pridaj komentár