“Hudba je součástí kultury a moje písně musí být takové, aby nikdo nemohl pochybovat o tom, že jim toto označení náleží. Nemám nic proti těm, kteří zpívají nebo poslouchají věci bez jakéhokoliv obsahu. Jen se divím. Je mi jich líto. Je mi dokonce líto i papíru, který trpí pod nanicovatým tlacháním o ničem. Jako by na světě a mezi lidmi bylo všechno v pořádku.” Johnny Cash
V sobotu večer odvysílala ČT art k umělcovým nedožitým 85. narozeninám vynikající kanadský dokument Jmenuji se Johnny Cash (2015), který během necelé půldruhé hodiny umně přiblížil dlouhou kariéru amerického zpěváka, kytaristy a skladatele. A co víc, připomněl mi jeden nevšední hudební klip a vyvolal prastarou vzpomínku na pražský koncert proslulé imperialistické hvězdy, kterou jsem měl takřka na dosah. Scházelo mi tehdy jen půl (k)roku.
“Proč chodím pořád v černém? Kvůli chudým a utlačovaným, živořícím v beznadějné části města, i kvůli vězňům…” Johnny Cash
Bilance oddaného křesťana a charismatického muže v černém se sametovým hlasem, jenž se angažoval v kampaních za práva Indiánů a vězňů a nikdy nezapomněl na své kořeny, jednoduše bere dech:
Nahrál přes 1500 písní, které lze najít na více než 500 albech, prodal přes 50 milionů desek, stal se nejmladším hudebníkem uvedeným do prestižní Country Music Hall of Fame (1980), byl prvním umělcem, který zároveň figuroval i v Rock and Roll Hall of Fame (1992), v žebříčku časopisu Rolling Stone 100 Greatest Artists of All Time se umístil na 31. místě, dvě jeho písně (I Walk the Line # 30 a Ring of Fire # 87) se dostaly do první stovky 500 Greatest Songs of All Time, je několikanásobným držitelem Grammy (mj. za celoživotní dílo), má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy a miliony fanoušků po celém světě.
“Jasná jednička mezi americkými zpěváky kovbojských písniček!” Willie Nelson
Během krátkého evropského turné v roce 1978 vystoupil Johnny Cash ve dnech 10. – 11. dubna hned čtyřikrát v tehdejším totalitním Československu, v zaplněné pražské Sportovní hale v holešovickém Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Oba dny přinesly odpolední a večerní dvouhodinové koncerty, při nichž ho doprovázela jeho kapela The Tennessee Three i rodina v čele s druhou manželkou June Carter Cash.
Z vystoupení druhého dne byl pořízen záznam odvysílaný v televizi pod názvem Johnny Cash v Praze, vybranou část vydal s pětiletým zpožděním Supraphon na LP Koncert v Praze (v rámci vinylového podniku Record Store Day 2015 vyšlo v limitované reedici na červeném vinylu).
Přestože jsme nikdo podobný hudební styl nevyznávali, do Prahy si tenkrát přála vyrazit většina z nás.
Moji účast zhatilo rodičovstvo, resp. nedostatečná věková způsobilost, kterou mělo na svědomí šest měsíců dělících mě od 15. narozenin. Nutno přiznat, že při znalosti tehdejších reálií se tomu rozhodnutí dalo rozumět. A jedním dechem třeba dodat, že zprostředkované dojmy těch šťastnějších byly nakonec veskrze vlažné a dávaly za pravdu ojedinělým předkoncertním hlasům, varujícím před výraznou žánrovou jinakostí, která byla v rozporu s naším hudebním zaměřením.
A po shlédnutí TV záznamu s komentářem Pavla Bobka jsem se k nim “musel” přidat. Ani sebeslavnější americká persona, ojedinělý závan svobody a s ní spojená atmosféra v hale nebyly pro bandu hardrockových mládežníků dostatečným argumentem pro povýšení zážitku na úroveň nezapomenutelný.
Tu desku jsem si ale stejně sehnal.
“Na začátku naší spolupráce jsem vůbec netušil, co po mně chce. Ale pak jsem pochopil, že chce, abych si dělal, co chci.” Johnny Cash
Časem si ke mně našlo cestu i poznání, že nejen rockem živ je člověk, přesto jsem z řady různých důvodů nevyužil ojedinělé porevoluční možnosti slyšet Johnnyho Cashe při jeho návratu do Prahy v dubnu 1997, kdy už měl za sebou i opakovanou zkušenost s vyhazovem od nahrávací společnosti.
Klíčovou roli při jeho posledním comebacku sehrál producent Rick Rubin, jenž mu dal novou šanci u vlastní firmy American Recordings. Jejich vzájemná spolupráce přinesla mimořádně úspěšnou sérii alb, na nichž se vedle countryových písní a osvědčených tradicionálů objevily i skladby převzaté od U2, Nicka Cavea, Depeche Mode či Nine Inch Nails, jejichž frontman Trent Reznor byl autorem songu Hurt, jehož cover verzi nahrál Cash na desku American IV: The Man Comes Around (2002).
V únoru 2003, kdy už měl vážné zdravotní problémy, vznikl v režii Marka Romaneka videoklip, který bývá označován za Cashův epitaf. Nevybavím si jiný, který by mě dokázal oslovit podobným způsobem.
“Měl jsem tátu rád. I když jsem ho úplně nechápal, a nejspíš na to už nepřijdu.” John Carter Cash
Johnny Cash zemřel v časných ranních hodinách 12. září 2003 na komplikace s cukrovkou v důsledku selhání respiračního přístroje. Svou manželku June přežil jen o čtyři měsíce.
Videoklip k písni Hurt sbíral ocenění na MTV Video Music Awards (2003) i Grammy Awards (2004), v červenci 2011 byl v anketě amerického týdeníku Time vybrán mezi The 30 All-Time Best Music Videos ve společnosti Petera Gabriela (Sledgehammer), či Toma Pettyho (Don’t Come Around Here No More) a anglickým hudebním časopisem New Musical Express byl zvolen jako The Greatest Music Video of All Time před Radiohead (Just).
Osudy Johnnyho Cashe od konce 30. let až do roku 1968 mapuje skvělý životopisný film Walk the Line z roku 2005, v němž ho bravurně ztvárnil Joaquin Phoenix.
“Muž v černém se převlékl do bílého, aby se v andělské kapele připojil ke své ženě June. Ať jim šlape i tam nahoře stejně dobře jako tady na Zemi.” Merle Kilgore, spoluautor Ring of Fire
