CHCEŠ BONY? LAJFKY? NE, DĚKUJI!

Živá hudební produkce patří k důležité součásti existence muzikantů. Sice ne všech, jsou i studioví instrumentalisté, co o veřejné producírování moc nestojí, ale u většiny se tato tendence vysledovat dá. Koncert, jako hudební performance, kde dojde do jisté míry k bezprostřednímu setkání interpreta a diváka, je také logicky potřebná záležitost. Pro posluchače je účast na koncertu osobní setkání s oblíbeným interpretem, zážitek speciálního druhu. Ostatně, do doby vynálezu hudebního záznamu, to byl jediný způsob, jak si muziku poslechnout. Takže živé hraní můžeme vnímat i jako jistý návrat k původní roli hudební produkce, která byla nepřenosně vázána na konkrétní čas, místo, osoby. Což však neplatí tak zcela pro hudbu rockovou.

Rock nemá tu prvopočáteční tradici nezbytných živých vystoupení, neboť vzniknul až v době, kdy nahrávání bylo běžné. Narozdíl od blues, jazzu, klasiky, coutry, folku, hudby lidové a etnické, je rock od počátku výrazně studiová záležitost. Naprostá většina pro vývoj stylu zásadních nahrávek byla zaznamenána ve studiu, předložena posluchačům, a až potom prezentována na koncertech. Pokud nějaký interpret pokusně předváděl nové dílo nejprve veřejně, tak nikoli pro účely oficiální nahrávky. Ta vzniknula až ve studiu. A pokud se rozhodnul provést koncertní album místo studiového, bylo to z určité nouze.

Těch nouzí bylo několik druhů. První – nepustí nás z nějakého důvodu do studia, vydáme tedy živou nahrávku. Druhá – nemáme na studio prostředky, tak nahrajeme koncert. Třetí – ukončili jsme činnost, nahrávku jsme nestihli udělat, ale v archivu je pár živých vystoupení, lepší něco než nic. Čtvrtá – smluvní závazky nás nutí vydat album, my ale chceme rychle k jinému vydavateli, tak to zaplácneme živákem. Pátá – potřebujeme prachy, ale nápady, čas, ani peníze na studiovku nejsou, tak hodíme na trh live album, věrní posluchači to zblajznou, od toho tady jsou. Daly by se najít i další důvody, jako třeba, že vydávat koncertní alba je prostě zvykem, a tak je uděláme, ať chceme, nebo ne.

Trh je zaplaven koncertními nahrávkami všemožného provedení. Od oficiálních a legendárních, co mají maximální možnou marketingovou podporu, až po bootlegy, o nichž samotný interpret ani netuší, a občas ani nebyl přítomen. Ovšem posluchač, který je studiovou tvorbou nasycen, vlastní všechno, co potřebuje, občas po takové nahrávce sáhne. Chodí na koncerty, má je rád, chce si připomenout jejich atmosféru, případně čeká rozšíření hudebních zážitků o nějaké další. Co ale ve skutečnosti dostává?

Doma si takový posluchač pustí pouze neživý záznam koncertního vystoupení, což samo o sobě je dost popření principu živé muziky. Navíc, ve srovnání se studiem, je koncertní záznam téže skladby prakticky vždy horší v těchto aspektech:

Zpěv – prakticky nikdo nedokáže živě zpívat bez kolísání tónu, ujíždění do falešných poloh, zadýchávání, polykání částí slov, výpadků, rušení, zkreslení. Něco je způsobeno technikou, holt koncertní mikrofon není studiový, něco tím, že zpěvák není ve fixní poloze vůči mikrofonu, není v klidu. Každý jeho pohyb vůči mikrofonu – ztráta zvukové informace, nebo její deformace. Z poskakování je zpěvák udýchaný, roztřesený, netrefuje se do nástupů. Zpěv je asi nejvíce poškozená součást hudby v koncertním provedení.
Ostatní instrumenty – živá nahrávka nedovolí korigovat výpadky, nepřesnosti. Jsou tam slyšet. Nedrží rytmus, rozjedou se každý jinam, znějí falešně, nejistě, tápavě. Zakrývají to větší agresivitou, improvizacemi, zmateným sólováním. Často znějí instrumenty garážově amatérsky. Právě tohle bývá často dodatečně opraveno v postprodukci, takže se k posluchači nedostává čistá koncertní nahrávka, ale kočkopes, co se snaží zalíbit.
Zvuk – nazvučení je horší, většinou je to zašuměné, zahalované, ozývají se různá echa, vazbení, brumy. Se ztrátou zvukové a prostorové informace utrpí detaily, plasticita a barevnost hudby. Často taková nahrávka zní, jako by ji pořídil někdo na mobil strčený v kapse, a stál u toho zvenku pod oknem koncertního sálu. Vlastní zvuková kvalita je poškozena podmínkami, v nichž se nahrává. Prostor, vykreslení nástrojů, čistota jejich prezentace, všechno je v háji. Většinou jde u zahuhlanost plnou parazitních zvuků, v nichž se každý nástroj ztrácí.
Lidi – řvou do toho lidi. To je otravný a rušivý prvek, do muziky nepatří. Ničí hudbu.

Ve světle výše zmíněných výhrad je bonus v podobě nějakého kytarového sóla, co se na studiovce nevyskytuje, poněkud chabá náplast na množství velikých problémů. Pak ještě musím zmínit oblíbené bubenické koncertní číslo, a to sólo v rozsahu mnoha minut. To je úplně za hranicí mého chápání. Jeden nástroj vytržený z kontextu, utržený ze řetězu, předvádí cirkusové číslo. Pro mne jako pro posluchače, strašná pruda. Jiný muzikant na tom třeba může nerušeně studovat techniku hry, schopnost hráče se živě předvést, může se vyžívat ve sledování různých fines, hmatů a chvatů, ale s uměleckým zážitkem z poslechu hudby to společného nemá nic.

V podstatě každá koncertní snaha o předvedení studiového vzoru, je jen přirozený projev nedokonalosti interpreta. Jeho schopnosti, či neschopnosti provést stejně kvalitně totéž. Může se však přiblížit, pokud je dostatečně dobrý. Ale ani to není zdaleka důvod, proč koncertní nahrávky kupovat. Pokud se náhodou někomu podaří na koncertě nahrávku interpretačně a zvukově natolik vyžehlit, že tam nejsou vady patrné, připodobní ji jen studiové nahrávce. Ale tu tady již máme. Takže opět – zbytečná práce.

Vidím velký rozdíl mezi koncertem a jeho návštěvou, a mezi poslechem koncertní nahrávky. To jsou dvě zcela odlišné estetické a zážitkové disciplíny. První jistý smysl má, ačkoli na ně již téměř nechodím, nic mi to nedává. U té druhé věci smysl postrádám zcela. Co je to vlastně koncertní nahrávka? Jen kombinuje negativa, tedy horší zvuk i horší způsob prezentace skladeb, co jsou ze studia v daleko lepší kvalitě, a nemá ta pozitiva, tedy ten osobní kontakt. Koncertní nahrávky jsou až na výjimky zbytečné. Pro kapelu do archivu, budiž. Ale vydávat je a prodávat? Mlácení prázdné slámy.

V dobách poznávání muziky, tedy v období mínus 30-40 let, jsem si pln nadšení koncertní alba pořizoval. Velice rychle jsem ale došel k poznání, že jsou mi k ničemu. Že je neposlouchám, že mne nebaví, jsou pro mne nudná a otravná. Pokud vlastním vydání, které kombinuje live a studio, poslouchám jen studiovou část, bez výjimky. Koncertní bonusy, které se vyskytují na některých CD edicích přeskakuji, nebo rovnou mažu. Na nich je vždycky znát ten skokový propad kvality a tím si nehodlám kazit dojem.

Je to jako moci si vybrat mezi precizně provedenou nahrávkou a zcela pokaženým pokusem. Proč bych si vybíral ten horší? Výjimky existují. Takové koncerty jsou tak dokonalé, že znějí jako studiová nahrávka. Ale tu už mám, tak proč si pořizovat takový koncert? Kdykoli se mi něco na koncertní nahrávce líbilo, vždy jsem se těšil, až si poslechnu studiovou verzi, až to bude plnohodnotně zahrané i nahrané. Nevzpomínám si, že bych kdy zažil situaci, kdy bych si pak řekl, že na to koncertu to bylo lepší. Nikdy.

Ačkoli se tedy živým nahrávkám vyhýbám, víceméně z donucení nějaké výjimky občas poslechnu. Jediným důvodem je, že dotyčné skladby v jiné variantě neexistují. A tak se sebezapřením do nich jdu, neboť nemám jinou možnost. Jinak koncertní alba ignoruji, nepovažuji je za plnohodnotná.

KATAPULT – Katapult (1978)

Rudí kostlivci nedovolili kapele udělat studiovou desku, tak muzikanti zákaz obešli nahraným koncertem. Nahráno bylo 30. září a 1. října 1977 během vystoupení v Obvodním domě kultury v Praze 4. Toto stříbrné album poslouchám často a rád, je tam několik perfektních songů, které jinde nenajdu. Říha Boys byli natolik specifičtí, že si myslím, že ze studia by vzešla podobně hrubosrstá produkce. Zamrzí ty ruchy, ale zvyknul jsem si.

FLIED EGG – Good Bye (1972)

Japonská, trochu potrhlá, bigbítová krátkodechá kapela. Původně se jmenovali STRAWBERRY PATH. Pokud má někdo rád japonské blues rockové borce FLOWER TRAVELLIN’ BAND, tak doporučuji. V roce 1972 vydali FLIED EGG jedno studiové album s nezapomenutelným názvem Dr. Siegel’s Fried Egg Shooting Machine, a pak tento koncert (jen na A straně, B je naštěstí ze studia), který obsahuje nové skladby. Ano, i tuto koncertní nahrávku celkem často poslouchám, je to skvělá heavy blues/post-psych/fuzz-prog/hard rocková muzika. Jedna z nejlepších z Japonska vůbec. Zůstala z ní sice jen skica, která mohla být velkolepě ve studiu doplněna, ale k tomu nedošlo. Takže s pocitem částečného zmaru přijímám alespoň tuto half-live verzi. Bubenické sólo tam bohužel je, asi tříminutové, vložené do skladby Five More Pennies. Dá se vydržet.

TWELFTH NIGHT – Live At The Target (1981)

Desku s vystoupením z ledna 1981 si skupina z nedostatku jiných možností vydala vlastním nákladem. Tehdejší progresivní rock, dnes neo prog, to neměl vůbec jednoduché. Ve studiové verzi se ze čtyř rozsáhlých kompozic objevila jen jedna, pokud vím. Album je skvělý dokument doby, trpí samozřejmě výše zmíněnými nectnostmi. Jelikož jsou TWELFTH NIGHT jednou z mých nejoblíbenějších skupin, pustím si občas i tento titul. Že u toho sním, jak by skladby zněly v čisté formě, asi netřeba dodávat.

SAGA – In Transit (1982)

Tuto nahrávku už dneska neposlouchám, ale kdysi dávno velmi intenzívně ano. V roce vydání alba jsem ji získal jako LP desku. Ohromná věc, hrál jsem ji pořád dokola. Jedno z alb, která mne hudebně formovala. Jak to šlo, sehnal jsem si na CD první 4 desky skupiny. Jakmile jsem poznal studiovou podobu svých oblíbených živých skladeb, okamžitě jsem přestal In Transit poslouchat. Protože mi ale chybělo původní pořadí písní, na které jsem byl zvyklý, udělal jsem si vlastní In Trance ze studiovek. Bubenické sólo jsem samozřejmě s ulehčením vyhodil. Pak to bylo dokonalé Best Of album.

Na závěr malý příklad. Během nedávného poslechového kolečka s GENTLE GIANT jsem pojal poněkud pošetilý nápad, poslechnout si jejich jediné oficiální koncertní album Playing The Fool (1976), vydané během jejich aktivní činnosti. Čistě ze zvědavosti, neboť se na něm nachází jedna skladba, co jinde nevyšla. Dal jsem si skautský závazek, že si nahrávku poslechnu celou. No, nevydržel jsem, to utrpení bylo příšerné. Na konci třetí skladby jsem s pocitem, že si zachraňuji zbytky duševního zdraví, přeskočil na dotyčnou skladbu. Po jejím poslechu jsem nahrávku vymazal, neboť, i kdyby ta jedna píseň byla (stejně nebyla, jednominutový popěvek) zlatá a posázená diamanty, nevyvážila by tu trýzeň, kterou bych kvůli ní musel absolvovat.

Kdepak, koncertní alba pro mne nejsou. V tom mám už dlouho jasno.

16 názorov na “CHCEŠ BONY? LAJFKY? NE, DĚKUJI!”

  1. Rešpektujem…
    Milo ma prekvapila zmienka o debute KATAPULT. Je to fantastická nahrávka. Osobne si myslím, že urobili pre československý rock oveľa viac, ako každodenne vychvaľované a “nedotknuteľné” ikony.
    Antony, díky!

  2. OK, beriem na vedomie.

    Predsa len doplním do prípadnej diskusie zo dva postrehy. Nakoľko hudba je tu od praveku a je vyslovene prejavom kolektívneho stretu ľudí, izolovať ju do akademického sterilného štúdia podľa mňa nikdy nebude cesta vpred. A to ani v rocku. Bez koncertovania by rocková hudba nikdy nevyšla na výslnie. Aj keby bola umelecky akokoľvek geniálna.

    V snahe analyzovať, ako vznikajú nahrávky a že koncertne vraj nie sú skladby určené pre nahrávanie, by som doplnil úplne bežnú prax. Drvivá väčšina skladieb je najprv hraná na koncertoch, tam sa prezentuje, dopiluje, a aj na základe odozvy sa z nich potom vyberá, čo sa dá na štúdiový album. Opačne, že sa davy nepoškvrnených kapiel zavrú v štúdiu a vydavatelia ich nadšene vrhnú na trh z ničoho nič, to nie je ani časté a ani normálne. Napokon, na základe odozvy na koncertoch si drvivú väčšinu kapiel všimli skauti. Posielanie demáčov je omnoho horšia prax s malým úspechom.

    A jasné, sú aj čisto štúdioví hudobníci, nič proti nim, aj tak si myslím, že bez koncertujúcej majority by mali rýchlo po práci. Rovnako poznám pár introvertov, ktorí sa na pódium nepostavia nikdy. Chápem to. Ale masový trend to nikdy nebude.

    Súhlasím s tým, že je rozdiel medzi koncertom a jeho záznamom. Beriem aj to, že rôzne ruchy a rôzne nepresnosti, tak prirodzené pre človeka a jeho snahu o čokoľvek, niektorým ľuďom prekážajú. Ale horšia je podľa mňa strojová hudba. Zdanlivo dokonalá, ale často prázdna. Našťastie, aj na albumoch tých najskúsenejších hudobníkov sa nájdu ľudské chyby, len si ich často poslucháč ani neuvedomuje. Skrátka, nestaviam formálne nasnímanie nad muziku. Aj keď, samozrejme, opäť je to každého osobná vec.

    A to najpodstatnejšie, koncert je miesto pre spätnú väzbu. Aj dnes, niektoré veci sú neprenosné.

    Vďaka za tvoj pohľad na vec.

    1. V první řadě musím zdůraznit, že si jsem velmi dobře vědom toho, jak je můj postoj ojedinělý, divný, pro mnohé nepřijatelný. Prostě, takhle to mám nastavené, nic s tím neudělám, nezměním se. To za ta léta vím. Jediné, co mohu udělat, je analyzovat, proč to tak mám, čím je způsobena moje averze k živým nahrávkám. A právě o to jsem se pokusil ve svém Žurnálu.

      Jinak souhlasím téměř se vším, co jsi napsal. Je to tak, ale ani to nezpůsobí, aby se mi koncertní alba začala líbit.

      Jedna věc, spíš dotaz. Nejsem nijak zkušený, jak probíhá příprava k nahrávání nového materiálu. Ale nejsem si jistý, že platí “Drvivá väčšina skladieb je najprv hraná na koncertoch, tam sa prezentuje, dopiluje, a aj na základe odozvy sa z nich potom vyberá, čo sa dá na štúdiový album.” Jsi si jistý, že to tak skutečně je?

      Píšu biografie skupin a čtu hodně autentických materiálů. Právě z nich vyplývá, že prakticky každá skupina se zavře do studia s předpřipravenými náměty a dodělává je až tam. Aniž by je kdykoli hrála před lidmi. Možná si je zkoušeli spolu, ale nikdy ne naostro. Naopak, mnoho písní vzniká až ve studiu, to je celkem běžně zmiňováno. Jen občas, opravdu výjimečně, nějaká skupina napíše – “udělali jsme tentokrát něco velice neobvyklého, zahráli jsme pár skladeb z nového alba, než bylo na pultech.” Z toho vyplývá, že ani nečekali na odezvu, co zařadit, ale spíš dali lidem malý bonus v předstihu, aby se mohli těšit. Že by nějaká kapela programově svoji novou tvorbu hrála nejdříve na koncertech a podle odezvy vybírala, co dá na příští album, to jsem nezaznamenal ani jednou. Natož většinou. Existují dílčí výjimky, například vím, že KING CRIMSON hráli živě 21st Century Schizoid Man ještě před natočením desky. Ale to je spíše unikát.

      Jinak, děkuji za přijetí existence mého odlišného názoru.

      1. Tiež chcem zdôrazniť, že tvoj postoj rešpektujem a nemám v úmysle ťa presviedčať. Skôr je to odrazový mostík k diskusii.

        K otázke – je to bežná prax. Iste, dajú sa nájsť desiatky prípadov, kedy sa album tvoril až v štúdiu (často preto, lebo kapela na turné – hnusné koncertovanie – nemala čas nič nové vytvoriť), rovnako sa však dajú nájsť stovky prípadov, kedy kapela priebežne skladá skladby a rovno ich hrá naživo. Dávno pred albumom. Je to, a to hovorím ako muzikant, prirodzené, málokto chce tvoriť do zásuvky, naopak, hneď sa chce pochváliť.
        Ako príklad uvediem napríklad Jethro Tull a ich prvý album This Was, materiál bol pekne vyhraný na koncertoch a bolo to práve kvôli tomu, že často koncertovali, že sa dostali ku kontraktu.
        Ako iný príklad možno uviesť drvivú väčšinu albumov Led Zeppelin. Napríklad debut bol výberom z repertoáru New Yardbirds/Led Zeppelin, skladby hrali naživo už na prvom turné v roku 1968.
        Do tretice, The Doors a ich debut slovami Johna Densmorea:
        Prvý album sme urobili veľmi rýchlo, za dva týždne, lebo sme všetko vyhrali v kluboch. Takže sme len vošli do štúdia a nahrali to. (kniha Doors ich vlastnými slovami).

        A k tomuto tvrdeniu ma doviedla aj vlastná empirická skúsenosť. Nakoľko počúvam kvantum koncertov, pozerám ich a aj ich navštevujem, je ľahké nájsť príklady toho, ako kapely hrajú množstvo skladieb pred ich nahratím v štúdiu. Napokon, aj ako hudobník v styku s inými hudobníkmi tento trend badám často. Ale to je len naša lokálna úroveň, tak sa vyhnem zovšeobcneniu.
        A taký Zappa z koncertného materiálu žil ďalších dvadsať rokov. 🙂

        V neposlednej rade existuje zástup vyjadrení muzikantov, ktorí svorne tvrdia, že v štúdiu sa im nepodarilo zachytiť energiu z koncertov. A to je aj moja poslucháčska skúsenosť, takmer univerzálna. Štúdio obmedzuje hráčov, pretože ich často viaže čas, peniaze a nervozita, aby všetko dali tip-top. Je veľmi ťažké podať neskreslený a uvoľnený výkon.

        Ešte by som dodal, že nevnímam túto tému ako boj – štúdiové vs. koncertné albumy, vôbec nie. Len sa snažím vyjadriť, prečo mám rád koncertné albumy. Oboje mám rád rovnako, každé má svoje plusy.

        1. Žádný boj, v žádném směru. Rozhodně to vnímám jako podněty pro diskuzi, abych se něco nového dozvěděl.

          Jmenoval jsi několi debutů známých kapel. Z logiky věci se právě na debutech kapel nejpravděpodobněji vyskytují věci, které tyto skupiny nejprve představily na koncertech. Něco před debutem hrát musely. To není ani tak otázka zvoleného způsobu komponování, jako spíše nezbytnosti, které se nedalo vyhnout. Naopak později, v průběhu aktivní dráhy tělesa, se vlastní skládání dostává na okraj a dohání se až ve studiích. Leckdy dost narychlo a pod tlakem. To je právě pro The DOORS i GENTLE GIANT, které jsem nedávno psal a studoval jejich bio, velice příznačné. Všechno pak už vznikalo ve studiu, autoři to ve vzpomínkách dost nepřehlédnutelně zmiňují.

          A dnes? Kapely víc jak rok živě nehrají. I přesto vzniká spousta nové muziky, stovky titulů denně. Z loňské produkce, kterou sleduji, je naopak znát, že ta absence koncertů mnohdy vedla k tomu, že se konečně realizovalo to, na co nebyl kvůli koncertování čas. Vycházejí velice zajímavá díla, roky hibernovaná.

          Nechci vnímat vlastní vznik nových skladeb jako čistě akademický proces. Určitě na něj mají zkušenosti z pódia vliv. Ale ten vlastní proces na živém provedení není závislý. Asi to mají kapely různě, jsou vyloženě koncertní seskupení, u kterých bych očekával, že si nové nápady na posluchačích otestují. Většina kapel, o kterých píšu, to ale nedělá.

          1. Nemám teraz kapacitu dohľadávať príklady, o ktorých viem, že tak vznikajú, ale áno, je to rôznorodé.

            Súčasná situácia s covidom má svoje malé pozitíva, ale úprimne, nerád by som, aby sa z toho stal štandard. Osobne si myslím, nakoľko do tejto brandže troška fušujem, že negatíva dlhodobého zatvorenia hudobníkov a ich odkázanie len na online kontakt s divákmi, prevažujú a budú mať ďalekosiahle (a nie dobré) následky.

            1. @Hejkal: Samozřejmě, že koncertní obehrávání nového, ještě nevydaného, materiálu bylo běžnou praxí u většiny zavedených kapel a to nejen v případě skladeb pro debutová alba. Příkladem za všechny budiž Pink Floyd a jejich známá trilogie ze sedmdesátých let (The Dark Side of the Moon, Wish You Were Here, Animals) – drtivou většinu skladeb kapela hrála naživo i dva roky před vydáním jednotlivých titulů.

              1. To jsou pořád jenom jednotlivosti, které nijak nezpochybňuji.

                Ale pod pojmy jako “běžná praxe u většiny zavedených kapel” nebo “Drvivá väčšina skladieb je najprv hraná na koncertoch”, si představím tak 80% všech skladeb.

                Prošel jsem si teď podrobně diskografie GENTLE GIANT, VAN DER GRAAF GENERATOR a WHITESNAKE. Až na nepatrné výjimky, třeba Killer za zahraný na BBC session ještě před vydáním alba (ale již složený a vybraný na desku), se téměř nic na koncertech nezkoušelo.

                Drtivou většinu stále nevidím.

                1. Nemyslím si, že ju uvidíš, aj keby som uviedol tisíc príkladov. Všetky sa dajú prehlásiť za jednotlivosti, keď sa chce. Vyselektovať pár desiatok velikánov, ktorí mali v minulom storočí (dnes je vďaka PC situácia iná) dostatok prostriedkov na prenájom štúdií a vinou koncertných šnúr často nemali čas skladať, tak to hasili priamo v štúdiu, je síce možné, ale existujú masy kapiel, ktoré fungovali a fungujú aj inak. Ja to vidím dennodenne, je to úplne bežná prax zástupov kapiel, ktoré hrajú po kluboch, krčmách, festivaloch. Dá sa to, samozrejme, selektívne ignorovať, ale z môjho pôsobenia v hudobnej brandži by som sa hocikedy pokojne stavil, že takto tvorí a realizuje sa väčšina kapiel.

            2. Vedete zajímavou polemiku a nechci se vám do toho příliš montovat. Jenom bych podotknul, že Antonymu rozumím, vnímám to podobně a nosím to v sobě už od mládí. Tehdá jsem poslouchal jenom metály a většina živejch nahrávek, ke kterým jsem se dostal, mě svou kvalitou zvuku (a intonačními nepřesnostmi) zklamala. Vybavuji si například Slayer, Tankard, Anthrax, nebo King Diamond.
              Dodnes koncerty v audiu moc nemusím, ale dokážu si vychutnat záznam na DVD. Vím, že zrovna tenhle formát moc nefrčí, ale mě vyhovuje. Třeba záběry ELP z roku 1971 (Pop Shop) nejsou po zvukové stránce nic extra, ale vidět Emersona krotícího Hammond organ, nebo Palmera třískajícího do bicích, je pro mě k nezaplacení. Nebo blbiny dělajícího Thijs Van Leera s Focus. Bohužel, moc kvalitního obrazového materiálu v té době (sedmdesátky) nevzniklo a tak se musím spokojit s reuniony a comebacky z let nedávných. Rád pozoruju muzikanty při práci a bez obrázků to není nějak ono.

              1. Snake:
                Koncerty společně s obrazem, to je jiná. Na to se občas rád podívám, jako na show. Audiovizuální zážitek vnímání posouvá do úplně jiné dimenze. Pozorovat muzikanty při práci, jak trefně píšeš, je zábavné.

                Nechci, aby to vyznělo blbě, ale jsem rád, že existují i další lidé, co mají ke koncertům vztah podobný, jako já.

            3. Také se celkem v biografiích kapely shodovaly na tom, že hrát živě nové skladby, nevydané dosud na deskách, bylo dost riziko. Návštěvník koncertu chtěl známé songy, a ne nějaké pokusy. I proto se do toho kapely v naprosté většině nepopouštěly.

              Stačí se podívat na setlisty zavedených kapel. Tam nebyl prostor hrát neznámé věci na vyzkoušení. Dovolily si to opravdu je výjimečně, když už měly desku v lisovně a chtěly posluchače navnadit. Ale ne, aby z nich dělaly subjekty pro odfiltrování toho, co se na desku hodí nebo nehodí. To by se ty koncerty musely sestávat z takového množství nového a pro návštěvníka neznámého materiálu, že by je musel brzy vypískat.

                1. Zaznamenaná koncerty si naopak rád poslechnu. Všechny ty nedokonalosti a chyby mi pomohou dotvořit si celkový obrázek o kapele. Ať je záznam sebelépe upravován, vždy nějakou podstatnou informaci přinese, neboť i při postprodukci tam technici nějaké chyby ponechají. A pokud je na tom nějaký zpěvák či jiný hudebník technicky opravdu špatně, težko se to opravuje, aby nikdo nic nepoznal.

Pridaj komentár