Ritchie Blackmore‘s Rainbow – Memories In Rock 2018
20. 4. 2018, O2 arena, Praha

Když na podzim 2015 Ritchie Blackmore oznámil nostalgický návrat k bigbítu, tloukly se ve mně pocity smíšené jak nikdy předtím. A aby toho nebylo málo, ve stejném duchu se odvíjely i další reunionové kroky, ohlášenou sestavou počínaje, novými nahrávkami konče. Zpěvák, který zjevně má co nabídnout plus spolehlivej klávesák, ale nehardrocková rytmika. Jalová instrumentálka Land of Hope And Glory kontra plnotučný song Waiting For a Sign. Rozpačitý živák Memories In Rock – Live In Germany oproti zdařilejšímu pokračování Memories In Rock II.

Ale snad to ani jinak nemohlo být, vždyť sám černý rytíř byl doslova ztělesněním rozporuplnosti. Jeho schopnosti jsou nezpochybnitelné, jeho počínání pověstné. Mezi majstrštyky možno řadit rozprášení kompletní hráčské sestavy z debutu Rainbow, která pod neonovou duhou nestačila odehrát jediný koncert, stejně jako vyhazov ve zkušební době odůvodněný neschopností basáka Marka Clarkea, jenž předtím bez problémů obstál v Colloseum, Uriah Heep i Tempest. A připomenout možno i slavné momenty z posledního turné s Deep Purple z roku 1993, jimž vévodí zdokumentovaný pozdní nástup s kamerovým incidentem a opakovanými odchody v Birminghamu (viz video Come Hell or High Water), či podobně skandální výkon při druhém vystoupení v Česku z 30. října t. r., který se nedá zapomenout ani odpustit. Takhle znectít MkII?!

Přesně o čtyřiadvacet roků později byl ohlášen “jediný koncert Rainbow ve střední Evropě” a kvůli berlínské štaci by se dal rozpor hledat i tady, ale ať si každý tuhle část světa definuje po svém. Tak jako tak se Praha zbloudilého minstrela dočká! Tož dost předřečí a šupem do haly.

Až dvoje bubny na pódiu daly jasnou odpověď na otázku, co a jak vlastně s předkapelou. Tribuny ještě prořídlé jak vlasy nejednoho návštěvníka přivítaly čtvrt hodiny před osmou večerní kvartet zasloužilých německých muzikantů vystupujících pod názvem The Lords, bodujících už v šedesátých letech minulého století v domácí singlové hitparádě. Jejich třičtvrtěhodinový set však neměl nic společného s osobně velmi oblíbenou hard/space podobou krautrocku a po prvních třech – čtyřech odehraných kouscích se stal jen prodlužovanou marností.

Zlatá reprodukovaná hudba (Slade & spol.), která nás přenesla přes další čekací dobu až k neodmyslitelnému předkrmu Over the Rainbow.
Rozjezdový pár tvořila podle očekávání dvojice skladeb z alba Difficult to Cure. Při Spotlight Kid nemohl nezaujmout nesoulad s projekcí nad pódiem, kde se v plné kráse skvěl obal desky Straight Between the Eyes, ale uznávám – daleko větším nedorazem byl podivně zahuhlaný zvuk, s kterým se naštěstí odpovědná osoba během Ballardovy hitovky I Surrender zdárně popasovala, takže s ním v dalším průběhu večera nebyl problém.

A co víc, následovalo vítané překvapení v podobě zařazení čarokrásné balady The Temple of the King, která v předchozích třech letech zazněla na koncertě Rainbow jedinkrát, ve skotském Glasgow 2017. Tož jenom škoda, že si při ní sympatický chilský zpěvák Ronnie Romero neodpustil pokus rozezpívat halu, na odpočinek při třetím songu je ještě mladej. Zvlášť, když si o kolektivní refrénové halekání vzápětí sama řekla další Ballardova úspěšná skladba Since You Been Gone.
Dlužno dodat, že nejaktivněji na pódiové dění v celém průběhu večera reagovala početná polská družina, která šla s většinou domácích fanoušků příkladem ostatním přítomným etnikům.

Při druhém klasickém čísle z debutu Man on the Silver Mountain došlo vedle párplovské vsuvky Woman from Tokyo i na basistových 15 vteřin slávy za mikrofonem, což vypovědělo o rozpoložení Blackmoreovy party mnohé, stejně jako častá – za starých časů nepředstavitelná – kytaristova komunikace s předními řadami formou rozličných gest.
A s dobrým rozmarem paradoxně souvisel i jediný skutečně slabší moment koncertu, hluchá dvouminutová pasáž věnovaná domluvě, po níž byla exkluzivně uvedena Ritchieho oblíbenkyně Street of Dreams z předrozpadového alba Bent Out of Shape. Jejímu vyznění by nepochybně pomohla důkladnější příprava, či aspoň promítání původního klipu v režii slovutného anglického grafika Storma Thorgersona.

Kdyby bylo na mně, i dál bych se držel výhradně repertoáru Rainbow, ale nemožno se kapelníkovi divit. Vždyť těm proslulostem pomáhal na svět nejen jako kytarista, ale i neodmyslitelný článek autorského týmu.
Prvním párplovským kusem se symbolicky stala titulní skladba z vynikajícího reunionového díla Perfect Strangers, jíž v patách kráčela “nezbytná” singlovka Black Night. Tu se jen těžko bránit srovnání s loňským rokem, bo oba songy do svého setu tradičně zařadili i Deep Purple. I v tomhle směru Blackmore obstál se ctí. Pravdaže, čas nezastavil, přes plně soustředěný výkon se nevyvaroval několikerých zaváhání, ta však patří nejen ke hře, ale i k životu.
Stejně tak na výbornou se s rejstříkem hned pětice skvělých vokalistů (pro pořádek Dio, Bonnet, Turner, Gillan, Coverdale) vypořádal Ronnie Romero, jehož výkon v Mistreated atakoval originál a po svém si poradil i s dalším veledílem Child In Time. Jak pravil můj soused: “Vejš už se dostane jenom netopýr.”
A uznání za předvedený výkon zaslouží i bezchybně šlapající rytmická sekce Bob Nouveau, David Keith. “Pankáčský” úderník (se) navíc bavil nejen hrou, jejich švédský kolega Jens Johansson si za klávesami užil především “beethovenovu” Difficult to Cure, která oba výše zmíněné klenoty oddělovala.

Pravý vrchol večera ovšem přišel až s mystickým Stargazer_em, jediným zástupcem mimořádného alba Rising, jehož obal se sevřenou pěstí svírající duhu zdobil scénu nad pódiem. Už jenom kvůli těmhle devíti minutám by stálo za to přijít. Ale pravda, chyběl by mi i společně odzpívaný hymnus Long Live Rock’n’Roll ze stejnojmenné desky, kterou už budu mít od Rainbow vždycky nejradši, bo jak jsem se časem přesvědčil, faktor prvně slyšeného nepustí.
Závěr základního setu patřil notoricky známému hitu Smoke on the Water. I ten zněl svěže, stejně jako vytleskaný přídavek Burn, ač se chvílemi zdál být silným soustem. No a?

Údajně ze dvou třetin zaplněná hala odměnila hardrockovou legendu & spol. zaslouženým aplausem. A vsadil bych svoje nejlepší boty, že žádná další příležitost se již nenaskytne. Nejen proto jsem rád, že jsem si ji nenechal ujít.

PS: Na rozdíl od Ondřeje Bezra z Lidovek jsem neviděl ani nohu odcházející předčasně, ale pravda, z akreditovaného fleku měl určitě lepší přehled o dění v hale než byl z plochy. Pokud tedy zrovna nerozebíral s ještě fundovanějším kolegou Hnátkem z Idnes trudný úděl profesionálních publicistů vyslaných redakcí za muzikou, s kterou se absolutně míjí. A ještě k tomu v pátek. A zrovna, když je takovej hic…

SETLIST:
Over the Rainbow
Spotlight Kid (Difficult to Cure, 1981)
I Surrender (Difficult to Cure, 1981)
The Temple of the King (Ritchie Blackmore’s Rainbow, 1975)
Since You Been Gone (Down to Earth, 1979)
Man on the Silver Mountain (Ritchie Blackmore’s Rainbow, 1975)
Street of Dreams (Bent Out of Shape, 1983)
Perfect Strangers (Perfect Strangers, 1984)
Black Night (singl, 1970)
Mistreated (Burn, 1974)
Difficult to Cure (Difficult to Cure, 1981)
Child in Time (In Rock, 1970)
Stargazer (Rising, 1976)
Long Live Rock’n’Roll (Long Live Rock’n’Roll, 1978)
Smoke on the Water (Machine Head, 1972)
&
Burn (Burn, 1974)

SESTAVA:
Ritchie Blackmore – kytara
Ronnie Romero – zpěv
Bob Nouveau – baskytara
David Keith – bicí
Jens Johansson – klávesy
&
Candice Night – doprovodné vokály
Lady Lynn – doprovodné vokály