Vo vnútri Eloy

Spomedzi bohatého množstva nemeckých rockových kapiel, ktoré sa súhrnne označujú termínom krautrock, vyčnieva niekoľko veličín. Eloy je jedna z nich. Kým sa stala variáciou na Pink Floyd, stihla vydať tri experimentálne albumy. Inside (1973) je druhým z nich.

Eloy som si hľadal cestu dlhšie. Poznal som niekoľko skladieb, ale albumom som sa vyhýbal, nakoľko nie som veľkým fanúšikom Floydov. Páčil sa mi akurát hardrockový debut a od kamaráta som mal napálený tretí album Floating, ktorý predstavuje vrchol ich hard-space-psychedelického obdobia. Kým debut sa mi na cédečku nepodarilo zohnať dodnes (aspoň, že sú z neho dve skladby na kompilácii Krautrock: Music For Your Brain, vol. 2), InsideFloating som si zadovážil už dávno. A po čase som vzal na milosť aj pár ďalších albumov z „pinkfloyďáckeho“ obdobia, pričom najviac sa mi páčia diela Power And The PassionDawn.

Samotný album Inside bol nahrávaný v septembri 1972 v hamburskom štúdiu Windrose (vyšiel až v roku 1973) a predstavuje typický príklad tranzitného diela. Kapela hľadala svoju tvár a nakoľko naokolo zúrila space a elektronická revolúcia mixovaná avantgardnými psychedelickými formáciami typu Can, Guru Guru, Faust, Amon Düül II, Nektar a pod., neváhala. Svoj tvrdý rock okorenila podobnými ingredienciami. Na platni boli iba štyri skladby, pričom tá úvodná, Land Of No Body, okupovala celú jednu stranu. Priznávam sa bez mučenia, mám slabosť pre tvrdú muziku, ktorá sa tvári ako soundtrack k hororu a prezentovaných sedemnásť a pol minúty bezuzdného koktejlu hard-psych-space rockového jašenia ma napĺňa mierou prekypujúcou z parného hrnca. Aj keď klávesov je tu ako maku, sú len jednou z prirodzene znejúcich zložiek muziky. Napokon, pod palcom ich mal borec Manfred Wieczorke, ktorý Eloy o pár rokov neskôr opustil, aby pomohol v kariére inej nemeckej veličine, a síce Jane. A tú mám rád viac ako veľmi! Inak, v polovici skladby príde samozrejme aj na takú tú zvukovo-hlukovú mätež, z ktorej odporcovia melódií pokojne vyrobia novú modlu, dá sa to však pretrpieť.

Druhá strana platne núka skvelú pomalú hardrockovú baladu Inside, v ktorej sa počas sóla gitarista pozabudne a prinúti rytmiku zvýšiť tempo niekam na úroveň pretekov formuly jedna. Zvláštny, ale funkčný, mix temnej atmosféry s karnevalovou veselicou Future City obsahuje šťavnaté gitarové sólo, no a záverečná meditácia Up And Down prevetrá vesmírne hlbiny space rocku.

Na CD z roka 2000 sa nachádza aj bonusový singel Daybreak/On The Road. Nahrali ho v auguste 1973 v hamburskom štúdiu Maschen a v tom istom roku aj vyšiel. Hardrockovo uháňa a nekompromisne gniavi každý pokus o vymäknutie. Skrátka, ide o dve chutné skladby.

Album som už dobrých pár rokov nepočul a aj som zabudol, aký je skvelý! Tento typ drsnej a pritom melodickej muziky môžem v akomkoľvek množstve. Inside je bomba, ktorá mi vždy, keď ju spustím, vybuchne do ksichtu. Áno, čo sa týka muziky, som masochista… A čo vy? Nemáte chuť na poriadnu rockovú apokalypsu?

 Skladby:

  1. Land Of No Body 17:20
  2. Inside 6:35
  3. Future City 5:35
  4. Up And Down 8:25

Zostava:
Frank Bornemann: gitara, spev, perkusie
Fritz Randow: bicie, ak. gitara, vokály, perkusie
Wolfgang Stöcker: basa
Manfred Wieczorke: organ, gitara, vokály, perkusie

Inside Book Cover Inside
Eloy
hard rock, psychedelic rock, space rock
Harvest
1973
LP, CD
4

10 názorov na “Vo vnútri Eloy”

  1. Bohužel právě Eloy patří k těm, jejichž remastery na cd nejsou příliš povedené. Alespoň ne ty od čtvrté desky. Úvodní trojice zní ještě dobře. Některé pozdější vzorky dostali kompresí řádně zahulit. Proto doporučuji cd Eloy kupovat origo staré vydání prostřednictvím Discogs. Sám jsem takto postupoval a stran zvuku jsem max spokojen. Booklety jsou pravým opakem. Dvojstránka prosta informací (to remastery mají knížečky jako z partesu), ale neposloucháme očima, že.

    1. Tak určitě. Jedince odkojenýho metalem, kterej poslouchá muziku v mp3 při jízdě na kole nebudu podezírat, že by poslouchal desky i očima. Ale… každej kdo kdy Eloy sledoval, poslouchal, kupoval ví, že jejich debut vyšel ještě před uzavřením smlouvy s EMI a táhne se to s ním celou dobu, takže nikdy nebyl součástí žádné částečné ani ucelené reediční řady. Zasvěcené tvrzení, že “úvodní trojice zní ještě dobře” tak může být jen výsledkem těžko uvěřitelné souhry náhod nebo faktu, že si z nás zase jednou děláš srandu.

    2. Mám remastre a necítim potrebu na tom nič meniť. Ale je fakt, že debut mi chýba a ten, až sa naskytne možnosť, vezmem všetkými desiatimi. Aktívne po nete ho však nevyhľadávam, som typ, čo rád nakupuje v kamenných obchodoch a už dlho zastávam filozofiu – čo je, to je, čo nie je, nie je. Až bude, bude. 🙂

  2. K Eloy som sa dostal až cez album Ocean 2: The Answer (1998), ktorý mi učaroval a dodnes sa na tom nič nezmenilo. Keď som však ochutnal prvé 3 štúdiovky – bolo vymaľované…
    Hejkal, díky za recenziu na Inside! Spolu s debutom Eloy a trojkou Floating mne najčastejšie hrajúce diela obľúbenej nemeckej skupiny, hoci mám v zbierke aj ďalšie…

      1. Inside jsem teď poslouchal nahusto a pravda, je to povedená deska. A Eloy ne že byli, ale pořád jsou fajnovou kapelou – k loňským padesátinám vydaná druhá část The Vision, The Sword And The Pyre určitě stojí za slyš, Bornemann je i v pětasedmdesáti zarputilej, věřím, že po virismu dotáhne do zdárnýho konce i pódiovou prezentaci díla… K výročí vyšel i fajnovej limitovanej box The Classic Years Trilogy (https://www.universal-music.de/eloy).

  3. Dva tři roky mám tuhle desku nachystanou na hromadě – jednou budu kupovat. Vím že jde o 4-5* -kovou záležitost, testoval jsem ji a moc mi chutila. Stejně jako trojka Floating. Díky za povzbuzení už se konečně rozhoupat 🙂

  4. “Inside” už jsem poslouchal, ale s chutí jsem si to zopáknul a oprášil pár poznámek :

    Sedmnáct a půl minuty na úvod už je pořádná nálož, nicméně kapela se s ní vypořádala se ctí. Titulka Inside mi přijde nejlepší, líbí se mi pěkné instrumentální vsuvky s hammondy a relativně divoce sólující kytarou. Future City mi připomíná (především na začátku skladby) něco od Jethro Tull, protože Bornemann tady zpívá podobně jak Anderson. Není to zlé, ale k těm první dvěma kouskům mi to moc nepasuje. U poslední Up And Down bych vypíchnul instrumentální část, ovšem první dvě kompozice jsou lepší.

    U mě dobrý.

Pridaj komentár