VAN DER GRAAF GENERATOR – The Quiet Zone/The Pleasure Dome (1977)

V již tak pohnuté historii VAN DER GRAAF GENERATOR přibyly další mysli hnutí i jiné p/o/hnutosti. Jako by tomu nebylo dosti, odešli ze skupiny pánové Hugh Banton a David Jackson (ten se však zde ve dvou skladbách objeví) unaveni nuzným a klopotným životem hudebních dobrodruhů. Je to tvrdý chleba a po čase je potřeba oklepat drobky a usednouti k jinému stolu. Třeba rodinnému, klidnému, v přístavu zakotvenému. Je to zcela pochopitelné, a spíše je třeba se obdivovati tomu, jak dlouho všeobecný diskomfort tito mistři snášeli. Neboť pouhým talentem se nenajíš, partnerství neudržíš, i když se jeho výjimečností opájeti můžeš. Všechno si vybírá svoji daň a jest třeba zvažovati, kudy se ubírati dále.

Nově přišedší instrumentálisté nebyli nikterak zanedbatelní. Právě naopak. Na basu se totiž do souboru navrátil starý známý Nic Potter. Ten se po svém odchodu roku 1970 podílel na dvou znamenitých albech pozoruhodné art rockové kapely RARE BIRD. Tam se objevil po boku Steve Goulda (alternoval s ním na basu), co později dlouhodobě spolupracoval s Alvinem Lee. Protože Potter neobsluhoval klávesy, vymizel tím tento druh soundu z rejstříku nástrojů použitých na albu. Černobílé klapky zde zůstanou vyhrazeny pouze piánu, které obsluhuje Peter Hammill. Další nástrojová změna pochází od elektro houslisty Grahama Smithe, dříve člena STRING DRIVEN THING, také ze stáje Tony Stratton-Smithova vydavatelství Charisma.

Všechny tyto skutečnosti se projevily, jak jinak, na stylu i zvuku kompozic. Zpočátku, hlavně na prvních dvou skladbách, zní jejich proměněný styl až alternativně novovlnně, což v roce 1977 předznamenává vývoj rockové hudby o hezkých pár let vpřed. A také tam dost silně slyším ozvěny jistých nálad, které se objevovaly v barevné trilogii KING CRIMSON, nebo na sólovkách Adriana Belewa. Není opravdu jednoduché zareagovat na tuto přehozenou výhybku a než se nová hudební paleta v hlavě usadí, chce to pomalé zvykání, aby veškeré umělecké bohatství díla mohlo patřičně vyrůst, vyzrát a projevit se v posluchačském zážitku.

Při prvním poslechu jsem si opakovaně říkal – ajajajaj, a sakra, fíha, cožeto jako je? Jen málo hudebních vjemů mne zasahovalo tak, jak jsem očekával a potřeboval. Všechna muzika proplula jaksi lehce mimo, byla to něčím známá, ale cize znějící hudba. Album proneslo svoje sdělení, které se v poslechové místnosti zatočilo a vysvištělo oknem ven. No teda. Intenzivní pocit prázdnoty nedovolil desku týden pustit. Jako v pohodě, u jiné kapely není neutralita dojmů na překážku, člověk si užívá, že ho to aspoň neotravuje. Ale konkrétně od této kapely rozhodně musím dostat mnohokrát víc, jinak je něco špatně. Generátor silných emocí se přeladil na nějakou jinou frekvenci a já se ne a ne naladit.

Nahrávka udiví zejména křehkostí a průzračnou vystavěností. Působí skoro až bezbranně, což dříve nebývalo, tahle kapela představovala středověký obléhací stroj, beranidlo, co se dobývalo do srdcí posluchačů a dokázalo pobořit nejednu pevnou hradbu. Zde létají motýlci, no dobře, někdy i můry, vosy, pakobylky. Do sféry zájmů se dojmy a nálady dostávají jinak, místo rozbíjení spíše hledají skuliny, jak dovnitř. Neprodírají se ke mně bezohledně jako dříve, i to Hammillovo vzepjetí různých hlasů je jaksi komorní. Macatí Hammondi si vzali dovolenou, místo nich tu máme anorektické piáno. Místo sumo zápasů se nám tu producírují a natřásají baletky, ovšem jsou nádherné. Siren Song je defilé bolestné krásy.

Naštěstí od čtvrté skladby jsou tu zase monstrozity v Hammillových hudebních výpovědích. Zejména Last FrameCat’s Eye a hlavně The Sphinx In The Face (včetně její ozvěny) mají schopnost pěkně jednoho naslouchajícího prostoupit. Téměř jako dříve, ale bez kousavých saxofonů. Nutno přiznat, že housle se snaží ze všech sil, často mají hodně společného s těmi rezavými trombóny apokalypsy, až se divím, jak se z nich podařilo takové zvuky vyloudit. Ale stejně jsou ve srovnání se saxíky pořád takové vlídné a měkké. To jejich uzurpování mé posluchačské duše jim nevěřím, jsou to náznaky, co zůstávají za hradbami i branami. V souladu s tím vyměknul v přesvědčivosti i projev zpěváka, což je také nutno přiznat. K těmto atributům se přidává slabší direkt, který skladby dokáží uštědřit. Kultivovanost je tu jaksi na závadu.

Za zmínku stojí oba bonusy. V nich Hammill se zkreslenou kytarou úplně exceluje. Tady naznačil další svoje sféry, kam by se jeho Múza mohla ubírat, a bylo by to rozhodně pozornost zasluhující. Tady se projevuje to, čím vynikal na předchozích dílech. Nespoutaná a sžíravá vášnivost v uměleckém projevu. Všechno, jen ne zdrženlivost. Energie a dravost až punková. Tyto dva přílepky jsou na tom z hlediska průbojnosti lépe než celé předchozí album, je to pěkné adrenalinové nakopnutí na závěr. Radost v cílové pásce, kdy se tep zdvojnásobí.

Shrnutí dojmů z alba potřebuji rozepsat obšírněji. Housle dokáží být pěkně avantgardní nástroj, když se to umí. Tady netvrdím, že by se to neumělo, spíš se nezadařilo. Třeba ve skladbě Chemical World smyčce pěkně kvílejí, kroutí tam rozžhavené spirály svých tónů. Jop, to se dá užít a vychutnat. Je zajímavé, jak jim sluší aranže s kytarou, která na tomto albu výrazně určuje zvuk. Méně kláves, více houslí s vybrnkávanou kytarou, to je taková zjednodušená charakteristika. Kamarádsky naladěný Hammill, místo dlouhých, široširých a šerosvitných kompozic, zde máme takové sdělné písničky. A perfektní vycizelovaný zvuk, s průzračnou hudební scenérií, kde je slyšet spousta detailů, to je také nezbytné zmínit.

Krátce řečeno – na jednu stranu tady ten umělecký brutalizmus je, na druhou stranu se jeví umírněný a přikrášlený. Což by nevadilo, prostě vývoj, jenže chybí to podstatné, tedy vysoce kvalitní kompozice. Jsou tu občas, ale většina si nestojí tak vysoko, jak si nastavili standard na předchozích dílech. Mé vytříbené posluchačské ucho tuto skutečnost samozřejmě zachytí, mysl zpracuje, pisatelská ruka pravdivě vyjeví. Takže tu máme nahrávku, co se postupně ze slabší trojky vyvinula v lepší čtverku. Když nebudu mít zrovna chuť brodit se žhavými lávovými proudy, ale budu chtít natrhat něco ledových kvítků, sáhnu po této desce. Je fajn, že tu je, a že mi bylo dáno ji objevit.

 – The Quiet Zone
01.
Lizard Play – 04:30
02. The Habit Of The Broken Heart – 04:40
03. The Siren Song – 06:04
04. Last Frame – 06:17
– The Pleasure Dome
05.
The Wave – 03:14
06.
Cat’s Eye / Yellow Fever (Running) – 05:20
07.
The Sphinx In The Face – 05:57
08.
Chemical World – 06:10
09.
The Sphinx Returns – 01:26
– Bonus Tracks
10. Door – 03:28
11. Ship Of Fools – 03:51
12. The Wave (Demo Version) – 02:59

Total 53:56
Dynamic range – DR13

The Quiet Zone/The Pleasure Dome Book Cover The Quiet Zone/The Pleasure Dome
UICY-40140
Van Der Graaf Generator
Art rock
Virgin / Charisma (Platinum-SHM Japan 2015)
1977
CD
12

4 názory na “VAN DER GRAAF GENERATOR – The Quiet Zone/The Pleasure Dome (1977)”

  1. Měl jsem tuhle desku nahranou krátce po vydání a od prvního poslechu se mi líbila víc než World Record i Still Life. Ty housle tomu dávají něco, co na ostatních deskách není. Pěkná recenze díky.

  2. Album mám rád. Nepočujem nejaký mimoriadny “prepad” kvality. Pravda, moje poslucháčske ucho nie je tak “vytříbené”, aby som to vydával za samozrejmý fakt. 🙂

    Ono, je zaujímavé, že v tom istom roku (pár mesiacov predtým) vydal Hammill svoj najlepší sólový album Over, na ktorom sa vyrovnával s rozvodom. Preto ma neprekvapuje to zmieňované “vymäknutie”. A ešte aj huslistu na ňom použil, takže ma neprekvapil ani zostavou.

    Vďaka za príjemné čítanie.

    1. Sólo Hammill je velká výzva a snad jednou v budoucnu se jím podrobněji proberu. Zatím mám v oblibě jeho první dvě, tři, klasická alba.

      Každý máme svůj hudební příběh a z něj plynoucí individuální samořejmosti. Můžeme se jimi podněcovat k pohledům z jiných směrů. Já mám dnes například večer s Alvinem Lee. Čímpak to asi bude.. 🙂

      Děkuji za komentář k zamyšlení. S poslechem díla VAN DER GRAAF GENERATOR jsem po tomto albu dal pauzu, no, však oni taky. K těm zbylým se doufám dostanu v nějaké rozumné době.

Pridaj komentár