VAN DER GRAAF GENERATOR – The Least We Can Do Is Wave To Each Other (1970)

Hudební průzkumníci a objevitelé VAN DER GRAAF GENERATOR neměli svůj start úplně jednoduchý. To ale žádná z později legendárních art rockových skupin, sláva nikomu na hlavu nespadla sama od sebe. Každý z úspěšných souborů musel mít v sobě alespoň jednoho tahouna, osobnost bez zábran, co se dokázala prosadit navzdory všem protivenstvím. Kromě hudebního talentu musela tato persona oplývat průbojností, jinak to nešlo. Talentovaných, ale neprůbojných jsou plné hřbitovy historie, kde pokojně tlejí jedno až dvou albové kapely s potenciálem, ale bez síly k jeho prosazení. Tak už to chodí, a nedá se s tím nic dělat. Kdyby nebyl Hammill úporný blázen, nic tady od něj nemáme.

Vraťme se do minulosti, ke vzniku kapely, aby bylo jasno, jak je to s debutem a skladbami. Jméno si muzikanti našli ve článku v novinách, který v roce jejich vzniku (1967) informoval, že zemřel fyzik Robert Jemison Van de Graaff, vynálezce elektrostatického generátoru. Mimochodem, také objekt na obalu desky The Least We Can Do Is Wave To Each Other je tímto přístrojem inspirován. První dvě alba mají spletitou historii. Debut nebyl původně plánován, aby se stal řadovou deskou souboru, nahrával jej Hammill s kolegy jako svůj sólový počin. Na album měl smlouvu s firmou Mercury UK, která ji podepsala s původním triem v sestavě Peter Hammill, Chris Judge Smith (bicí, zpěv) a Nick Pearne (klávesy) v květnu 1968, na základě jejich demo kazety nahrané roku 1967. Kapela se po získání kontraktu kvůli profesionalizaci přesouvá z Manchesteru do Londýna, jenže Pearne chce pokračovat ve studiu medicíny na manchesterské univerzitě, tak si skupina našla nového, klasicky školeného, klávesistu Hugha Bantona. V Londýně se skupiny ujímá manager Tony Stratton-Smith (staral se tehdy také o The NICE, The BONZO DOG DOO DAH BAND, a od roku 1969 o GENESIS), který přivádí basistu Keitha Ellise ze souboru The KOOBAS. Krátce po tom se přidává ještě bubeník Guy Evans, na Smithe tak zbývají jen doprovodné vokály. V této sestavě nahrávají na podzim 1968 singl People You Were Going To / Firebrand (jediná píseň, kde je ke slyšení zpěv Judge Smithe) a vydávají jej v lednu 1969 na značce Polydor pro UK, a na značce Tetragrammaton v Americe. Singl je během několika dní stažen z prodeje kvůli porušení smlouvy s Mercury. Prodalo se ho jen malé množství, dnes se tato rarita nabízí v cenách přes 600 USD. Ze skupiny odchází hned po nahrávání singlu Chris Judge Smith, zůstávají však mezi nimi přátelské vztahy. Soubor dále nahrává v listopadu 1968 frekvenci pro pořad Top Gear BBC Radio One, pak podnikají pár vystoupení na různých akcích pro studenty, kde hrají jako support pro PINK FLOYD a The MOODY BLUES. Po vystoupení na Pop and Blues Festival v Nottinghamu 10.5.1969 se rozpadají.

Nic moc radostného, že? Legendy často vyrostly z temných časů, a je dobré na to pamatovat. Hammill vzpomíná, že důvodů pro konec bylo hodně. “Neměli jsme vůbec žádné peníze, aparaturu nám ukradli i s dodávkou (ne naposledy), uzavřená smlouva s Mercury Records byla tak nevýhodná, že ostatní členové ji odmítli podepsat. Mercury mě odmítli uvolnit z podepsané smlouvy, a tak jsme se rozpadli. Stali jsme se kapelou neschopnou plnit své závazky.” V červenci 1969 absolvoval Peter Hammill dva koncerty v Londýně jako sólový umělec. Potom naplánoval nahrávání své sólové desky v Trident Studios, za podpory bývalých členů VAN DER GRAAF GENERATOR. Tony Stratton-Smith uzavřel s Mercury Records dohodu, že pokud vydají tuto nahrávku pod jménem VAN DER GRAAF GENERATOR, uvolní pak Hammilla z jeho nevýhodné smlouvy, a to se nakonec uskutečnilo. Album vyšlo v říjnu 1969 doplněné dvěma skladbami (Afterwards a Necromancer respektive Giant Squid) z nahrávací frekvence z ledna 1969 v Marquee Studios, a z různých důvodů bylo vylisováno jen pro americký trh. Úplně první edice výlisků obsahovala instrumentální skladbu Giant Squid, ale všechny další mají místo ní track Necromancer. Ve Spojeném království byl sice proveden testovací výlisek LP s odlišným obalem, ale reálně došlo k prvnímu evropskému vydání až během roku 1974 na Vertigo Records v Itálii a Nizozemí, v roce 1975 na Fontana Records v Německu, do Anglie LP muselo být tedy importováno. Pokud to někoho zajímá, tak poprvé bylo The Aerosol Grey Machine vydáno v UK na vinylu až roku 2019 v rámci 2CD+LP+SP boxu Esoteric Recordings.

Na CD se titul dostal až v roce 1997, tedy 28 let po vydání, v provedení německé firmy Repertoire Records, kde jsou k albovým stopám přidány obě strany raritního singlu People You Were Going To/ / Firebrand. Na další CD reedici na vlastní Hammillově značce Fie! Records jsou skladby v jiném pořadí a jsou doplněny jinými bonusy. Toto řazení by mělo nejlépe odpovídat původně zamýšlené dramaturgii, ale je odlišné od LP, jak je známe. K tomu Hammill jen poznamenává, že do původního seřazení skladeb na vinylu, ani do výběru bonusů u Repertoire, nemohl vůbec zasahovat, ale že s ním nesouhlasí. Dnes je k dispozici i rozšířené 2CD od Esoteric Records, kde je CD1 shodné s Fie! Records. Zato na CD2 jsou obsaženy další mnohé rarity a bonusy z již uvedených nahrávacích frekvencí, demokazety z roku 1967 a další.

Konec výletu do historie, dostáváme se k testovanému albu. Tony Stratton-Smith se rozhodl po neblahých zkušenostech s Immediate Records, kteří mu vydávali The NICE, založit vlastní vydavatelskou společnost Charisma Records. První kapela, se kterou podepsal smlouvu, byli VAN DER GRAAF GENERATOR. Jednou z dalších skupin byli již zmínění GENESIS, kde jim vydává album Tresspass a další, a v budoucnu se stali komerčně nejúspěšnější akvizicí této značky. Což se nedalo říci o Gráfech, ti se nikdy velkou prodejností chlubit nemohli, a 47. příčka recenzovaného titulu v britském albovém žebříčku se stala tou nejvyšší, na jakou kdy dosáhli. To už VAN DER GRAAF GENERATOR ale hráli nějakou dobu v pozměněné sestavě. Krátce po podpisu s Charisma odchází basista Keith Ellis. Hammill o něm mluvil jako o pozitivním člověku, že jím byl velmi hudebně ovlivněn a díky němu se dostal k různým hudebním vzorům, jako je Dylan nebo Mingus. Ellis potom působil v JUICY LUCY, BOXER a později jako koncertní baskytarista v IRON BUTTERFLY. Zemřel v roce 1978, když byl s posledně jmenovanými na turné. Hammill mu věnoval skladbu Not For Keith na svém albu PH7 z roku 1979. Na The Least We Can Do Is Wave To Each Other hraje na basu někdo jiný. Touto osobou je Nic Potter, do skupiny ho doporučil bubeník Guy Evans. Potter se na nahrávání také podílel v několika skladbách na elektrickou kytaru. Další zajímavou personou, zásadně obohacující zvuk nahrávky je David Jackson, který hrál na tenor a alt saxofon, flétnu a podílel se na doprovodných vokálech. Do skupiny jej Hammillovi doporučil ex-člen Chris Judge Smith, jenž se s Jacksonem znal ze seskupení HEEBALOB.

Keith Ellis třetí zleva v černých brýlích, v Zurichu 1968 společně s Jimi Hendrixem, Roy Woodem, Ericem Burdonem, kapelou TRAFFIC, a dalšími.

Vlastní nahrávání probíhalo během čtyř hektických prosincových dní roku 1969. Od 11.12. do 14.12. se dříve Hammillem napsaný materiál přetvářel do kolektivní podoby. Na tom frontman trval, aby ve skladbách byl otisknut kolektivní tvůrčí duch a dosáhl tak odlišnosti od předchozího díla. Současně v rozhovorech Hammill sděluje, že teprve tuto desku považuje za opravdový debut souboru, a tu předchozí bere jako svoji vlastní. Další významnou souvislost se vznikem díla má geneze jeho zvukového mixu. První provedení, jehož autorem byl producent John Anthony se Stratton-Smithovi nelíbilo. Zajistil, aby před vydáním provedl novou mixáž Američan Sheldon Talmy, známý ze spolupráce s The WHO a The KINKS. S jeho zvukovým pojetím deska The Least We Can Do Is Wave To Each Other nakonec vychází v únoru 1970 jako první album VAN DER GRAAF GENERATOR pro UK, provedení pro USA má jiný obal, stejné skladby. Jenže tento mix se zase nelíbil kapele, a tak si prosadili, že všechna další vydání LP jsou v dalším re-mixu, tentokrát od Johna Anthonyho. Moc informací o rozdílu mezi oběma vydanými mixy se zjistit nedá, podle asi nejsolidnějšího fóra, co se těmito tématy zabývá – Steve Hoffman Forums – je Anthonyho mix světlejší, Talmyho zvuk má více basů. Dále 24. dubna vychází singl Refugees / The Boat of Millions of Years, kde áčková skladba je v jiné verzi, než na albu, béčko je nové. CD reedice vycházely od roku 1988, a od roku 2005 byly doplněny skladbami ze singlu. Zvukově se při porovnávání různé edice liší množstvím basů i výšek, ale zda je to způsobenu různým výchozím mixem, nebo jen různým remasteringem, mohu jen spekulovat. Samozřejmě, některá pozdější vydání mají přiškrcenou dynamiku.

Americký obal LP.

Spusta slov, o hudbě nevíme zatím nic… Tedy k Múze. Není cílem, ani smyslem recenze popisovat jednotlivé skladby. Osobně považuji otrocké vyjmenovávání každého vrznutí schematicky stopu po stopě jako projev tvůrčí bezradnosti pisatele. Neboť posluchač dychtivý nahlédnutí do díla zasluhuje o muzice znát něco jiného, než kostrbatý popis. Chce dostat jakési pocitové resumé, byť propasírované myslí jiného posluchače. Pocity jsou sice nepřenosné, mohou však inspirovat, či pobídnout. Nikoli přímo, ale tím, co lze vytušit mezi řádky, v náhodných prolnutích představ, v téměř transcendentálních rezonancích. Psaní o hudbě je téměř tak zábavné, jako její vlastní poslech.

Deska je hudebně jedno nesmírné drama. Šestidílné dramatické pásmo, jehož každé dějství hovoří o něčem jiném, avšak vždy naléhavém až existenčním. V kompozicích dostávají rozsáhlý prostor všechny instrumenty aby vytvářely někde tíživou, jinde tragickou a jinde třeba i chlácholivě smířlivou atmosféru. Jedním z nástrojů je Hammillův hlas, ovšem. Ten ve své proměnlivosti a syrové nesmlouvavosti si nezadá s rejstříky kláves ani se signifikantní hrou saxofonů. Dojmologicky je tato syntéza vrcholně účinná. Zcela pohlcující zážitek.

Jsou zde pasáže, které svojí ponurostí přímo vyvolávají temné obrazy mysli. O čem jsou texty, si může každý najít sám. Například Darkness 11/11 je napsána 11.11.1968. White Hammer je zase o Kladivu na čarodějnice, o té církevní příručce, kterak nehodné nevěřící dále vychovávati. A tak dále. Podstatnější, než-li reálná témata je, jaké obrazy vykresluje hudba. Zde je ryto do plátna opravdu hodně tvrdým štětcem, a hodně hustými barvami. Nemají kdovíjakou škálu tónů, o to jsou však sytější. Co na nich udivuje, je skutečnost, jak nenápadně může začít to, co končí v kataklyzmatu. Skoro až stydlivá melodicko vokální linka úvodní skladby se postupně vyšplhá do chraplavých disonancí saxofonů, valivé hradby kláves smetou každou naději, že by někde někdy ještě mohlo být světlo, když nečekaně přijde zhmotněná něha Refugees. Vzlety a pády, vlna za vlnou, kulminující destrukce všehomíra završená zdrceným výkřikem “clearly total annihilation!” (upravený Einsteinův výrok) těsně před závěrečnou slapovou vlnou skladby After The Flood. Tohle že udělali za čtyři dny? Neskutečné…

Poznávání VAN DER GRAAF GENERATOR je zážitek přímo konstituční. Pokud bych je musel k někomu připodobnit (jako že nemusím, ale chci) asi bych napověděl spojením raných KING CRIMSON a debutu SOFT MACHINE, při zachování vlastní Graafovské průkopnické originality. Vnímavý posluchač zde dostane vše, co si dokáže představit, a ještě něco navíc. Hudba Mistrů. Vykoupená ztrátou toho, co mohli získat, kdyby uhnuli, přizpůsobili se. Daň za věčné hledání. Nemohu dát jiné, než maximální hodnocení. Není to úplně čistých pět hvězd, ale září dosti krutě na to, aby byly oprávněné. A tuším, že přijdou ještě velkolepější věci. Vždyť tušit, to je v tomto případě více, než-li vědět.

01. Darkness (11/11) – 07:28
02. Refugees – 06:22
03. White Hammer – 08:18
04. Whatever Would Robert Have Said ? – 06:07
05. Out Of My Book – 04:08
06. After The Flood – 11:37

Total 43:49
Dynamic range – DR10

Bonusy z SP, duben 1970 (na CD edici 2005):
07. Boat Of Million Of Years – 03:55
08. Refugees (Single Version) – 05:27

 

The Least We Can Do Is Wave To Each Other Book Cover The Least We Can Do Is Wave To Each Other
CASCD 1007 (Matrix - MASTERED BY NIMBUS)
Van Der Graaf Generator
Art Rock
UK Virgin (1989)
1970
CD
6

10 názorov na “VAN DER GRAAF GENERATOR – The Least We Can Do Is Wave To Each Other (1970)”

  1. Antonymu děkuji za mravenčí práci v hledání nových informací a poutavě napsanou recenzi. Mnohé z nich mi pomáhají doplnit celkový obraz o kapele, ale i o Hammillovi samotném, které využiji při psaní dalších recenzí. Když tyto své práce porovnám s Antonyho díly, tak si někdy připadám jak žák z druhé třídy ZŠ 🙂

  2. Všetka česť tvorcovi recenzie!
    S chuťou si prečítam aj ďalšie pokračovania, ale bez akéhokoľvek hudobného doprovodu. Prečo? Pred rokmi som sa snažil prísť na koreň Hammillovi a jeho generátoru, ale… Nedávno tu jeden kolega napísal zhruba to, že už je dosť starý na to, aby vedel, čo je pre neho v hudbe dobré. Takže, pri všetkej úcte k pánovi Hammillovi – po vypočutí a akomsi oťukaní prvých dvoch albumov skupiny Van Der Graaf Generator som dospel k jednoznačnému záveru, že doteraz mi život uštedril toľko kopancov a podpásoviek, že trápiť sa, deptať a umelo si vytvárať zlú náladu ešte aj hudbou, už viac nemienim – teraz a ani do budúcnosti. Možno to znie čudne, ale nikdy som sa tak zle necítil po vypočutí kompletných albumov, ako to bolo pri Van Der Graaf Generator a prvých dvoch štúdiovkách.
    Ďakujem za pochopenie a všetkým priaznivcom Hammilla a Van Der Graaf Generator želám pohodu!

    1. Já osobně to mám s Hammillovou tvorbou (s Generátorem či té sólové) jinak. Ve chvíli splínu mě naopak jeho tvorba podpoří, neboť rezonuje navzájem s mými pocity, takže v konečné fázi se tyto sdílené emoce navzájem vyeliminují a dojde u mne ke zlepšení nálady.

  3. Provedl jsem takovou osobní rešerši dostupných edic na CD. Pro zajímavost dávám alespoň do komentářů.

    Zde je řadím chronologicky:

    1. (1988) Virgin Japan ‎– VJD-28072 – vydáno v rámci série “British Rock History On CD Vol.3”. Vydavatelství Charisma roku 1984 zaniklo, kompletní katalog převzal label Virgin. Tuto první CD edici neznám, rád bych ji slyšel, ale patří mezi těžko dostupné a drahé. Z této série jsem měl jiné tituly a patří mezi velmi zdařile digitalizované.

    2. (1989) Virgin CASCD 1007 – lisováno v UK, Nizozemí a Německu ze stejného masteru (NIMBUS UK), pod stejným katalogovým číslem a stejným grafickým provedením. Tato edice také exisuje v USA provedení, předpokládám, že je shodné, ale nemám ověřeno. Mám k dispozici UK a Nizozemí, jsou zvukově zcela totožné.

    3. (2005) Virgin UK CASCDR 1007 – skáču hned do roku 2005, kdy vychází první edice s bonusovým singlem. Charakter zvuku je podobný, dost nabasovaný, ale nastoupila výrazná dynamická komprese. Například úvodní skladba má DR6, na edici z roku 1989 měla DR11. Je to dost slyšet a vadí mi to ještě víc.

    4. (2013) Virgin Japan TYCP-80009 – SHM-CD edice, mini LP replika, použit je úplně stejný master jako 2005. Pro mne tedy neposlouchatelné. Podotýkám, že označení SHM je marketingový plk, nejde o nic jiného, než o jakože lepší materiál, více čirý polykarbonát, ze kterého má být CD vyrobeno. Má tedy při čtení laserem generovat méně chyb. Slyšet to není. Šlo jen o záminku vydání nových drahých CD edic pro sběratele, kde je stejný master, ale jen jiný plast.

    5. (2015) Virgin Japan UICY-40134, UICY-76998, UIGY-9677 – PTSHM-CD/SACD edice (hliníková nosná vrstva je zde nahrazena platinou – tedy alespoň to výrobce tvrdí). Zjevně byl proveden nový remaster. Aby ne, když se v této sérii musela vyrobit matrice pro SACD. Zvukový charakter je úplně jiný, než kterákoli z předchozích CD edic. Je tam podstatně více výšek, nahrávka úplně syčí. Basů znatelně ubylo. Celé je to jakési lehkonohé. Dynamika je vysoká, ale ten zvuk mě prudí, zvukový charakter nahrávky je postavený na hlavu. Po úvodním sběratelském nadšení se začali různí recenzenti shodovat na tom, že některé SHM edice jsou ochuzeny o basy. Dle mého názoru jde o sprostý zásah do EQ křivky, aby nahrávka zněla atraktivněji a mohlo se argumentovat, jaké se podařilo “vylepšení”.

    Po porovnání s vinyl ripy (First Mix od Talmyho jsem neslyšel) je zvuk nahrávky nejvěrnější na CD z roku 1989. To také pro poslech preferuji.

  4. Antony, klobouk dolů. Parádně sepsaná recenze, se spoustou informací, čtivá a i z literárního hlediska výborně napsaná, podobně jako u tvých recenzí King Crimson. To obdivuju i proto, že o VdGG nevyšla v češtině žádná kniha.
    David Jackson vzpomínal, že The least… opravdu nahráli, včetně mixu, za šest dní. To mně přijde jako neuvěřitelně krátká doba, na to, jak komplexně a propracovaně album zní. Je např. skvěle seřazené – prostřídávání temnějších a světlejších skladeb a velkolepě apokalyptický závěr, jak má být 😉 .
    A s tvým odstavcem o rozpitvávání jednotlivých skladeb, byť tohle má každý „hozené“ jinak, také souhlasím.
    Jednoduše řečeno – skvělá deska, skvělá recka. Díky.

    1. Ryback: Díky za komentář.
      Dalo celkem dost práce všechny informace z bookletů získat, protože je to velmi obsáhlé povídání v angličtině. V elektronické podobě neexistuje, tak jsem je ručně přeťukával do translatoru, abych se pojistil proti případným chybám v překladu, přece jen anglicky nevládnu úplně dokonale. Protože ty texty byly autentické, přímo od různých členů skupiny, považuji je za velmi důvěryhodné. Stejně jsem ale prováděl křížovou kontrolu z jiných zdrojů. Ale právě tohle objevování dávno zapadlých detailů mne baví. Dozvěděl jsem se hodně zajímavého, a to jsem do recenze dostal tak 10% všeho, jinak by se nedala přečíst…
      Ta věta o způsobu psaní recenzí je jen taková moje samomluva. Sám sobě říkám, jak recenzi chci napsat, jak ne, je to součást tvůrčího procesu. Cílem bylo čtenáři osvětlit můj přístup, současně se dostat ke klíčovému sdělení, jež tkví v sousloví “pocitové resumé”. Rozhodně tím nijak nekritizuji práce ostatních recenzentů zde na webu, naopak, velmi si jich vážím i proto, že věci popisují a vidí jinak než já.

  5. Skupina Van Der Graaf Generator patří k legendám (zaslouženě), ale detailněji jsem se jí nikdy nevěnoval a tak toho o ní zas tak moc nevím. Proto děkuji za podrobnej popis a informace. Ve sbírce od ní nemám vůbec nic ( a už se to asi těžko změní), ovšem taková Refugees je opravdu pěkná. Svou naléhavostí se mi líbí i následující White Hammer (opravdu tam slyším trubku ?), s naprosto zdrcující závěrečnou částí. I když to ukvílený ságo koušu docela těžko. Jako třetí kousek z kolekce bych vypíchnul ještě líbezně renesanční Out Of My Book

    Dík za obsáhlé povídání a pěknou recenzi.

    1. Refugees a Out Of My Book jsou nejmilejší skladby na desce. Do chronologického recenzování jsem se pustil hlavně proto, abych v souvislostech více objevil starou známou kapelu. Je to velmi zábavné a poučné. Překládám si povídání jednotlivých členů z bookletů různých CD a dozvídám se spoustu nového..
      Slyšíš dobře. Gerry Salisbury hraje jako host na kornet ve White Hammer
      Jinak, ty saxofony, zkreslené, disonančně kvílivé, je to oříšek. Ale současně pastva pro moje uši.. David Jackson je saxofonový mág.

      1. Někde jsem četl, že v Itálii byli Van Der Graaf Generator velmi populární a klidně bych tomu věřil. Třeba skupinu Osanna ovlivnili hodně okatě a Elio D’Anna to pak zkoušel se dvěma saxofony naráz, stejně jako David Jackson. Je docela paradox, že zrovna David u Osanny zakotvil a už řadu let u nich působí jako “special guest”. Furt nosí ty svoje legrační čapky a vypadá líp, jak za mlada. Mimochodem, Osanna před pár dny vydala nové album Piazza Forcella (ještě není ani na discogs, ani na progarchives) a zrovna ho poslouchám ze Spotify. Je to sice jen pouhá kompilace a neobsahuje žádnej novej materiál, ale je pěkná. Osannu já rád. Ale to už jsem trochu odbočil 😉

Pridaj komentár