VAN DER GRAAF GENERATOR – The Aerosol Grey Machine (1969)

Hammillova tvorba, ať už s jeho domovskou partou, nebo sólová, jsou pro mne poněkud obtížněji přístupné kousky. Je v nich cosi hrubě skřípavého, nevlídného a mrazivého. Poslech je vždy pokusem o prodrání se hustým hudebním houštím kamsi do neznáma. Přistupoval jsem k němu s obavami, neboť ostentativní nepřítulnost mi často připadá jako póza, kterou posílám k Neumětelům. Prvotinu Generátorů mám ve sbírce víc jak patnáct let, a neposlouchám ji nijak moc. Vlastně ty Graafy většinou nechám ležet a když se chci potrápit a nadřít, sáhnu po Krimsnech. Tedy současná série recenzí je vítanou výzvou, neboť já chci objevovat, je-li co.

Dobře, ne, že bych tohle album nikdy neslyšel. Jasně, že mi hrálo za tu dobu třeba desetkrát, a vždycky jsem si z poslechu odnesl dojem, že jsem si chtěl ohlodat hudební kost, a ona mrcha tak trochu ohlodala mě. Je to dobře? Třeba ano. Za posledních pár týdnů jsem těch deset poslechů znásobil, a rozhodně nelituji. Nedostavilo se to, z čeho mám největší strach, tedy skutečnost, kdy s narůstajícími poslechy roste otravnost muziky. Zde nastalo pohroužení do rozestoupivšího se klubka trnitých šlahounů, a bylo to poslech od poslechu žádostivější.

Poměrně velkou překážku k překonání tvoří bariéra z Hammillova krákoravého a místy velmi nepříjemně modulovaného hlasu, společně s agresivně drsným mixem, který v některých pasážích poslech dosti stěžuje. První se ale postupně proměnil v součást autorské výpovědi umělcova ega, druhé je prostě potřeba přijmout jako dobový fakt. Jde to. Pak už si jen užívám, a postupně zjišťuji, že je čeho. To, co bylo dříve spíše tušeno, tedy že by v té rezavé plechovce mohla být dobře kořeněná bašta, se potvrdilo, a tak si hladově dávám opakovaný nášup.

Nutno si uvědomit, že je teprve rok 1969. V době, kdy rocková muzika provedla každoročně trojité salto vpřed, je to období ve srovnání s počátkem sedmdesátých let vpravdě prehistorické. Art rock, jak ho známe, se teprve rodí na pár místech zeměkoule. U kapely VAN DER GRAAF GENERATOR kořeny vyrůstají z jakéhosi acidického folkového undergroundu (vzpomeňte si na COMUS) až provokativního anti popu s beatnickou sžíravostí, který je zcela prost anglické melodické zdobnosti. Tím se výrazně liší od svých souputníků, kteří vycházeli z melodické psychedelie, jíž krášlili vrstvami rafinovaných aranží, melodických fines a komplikovanými hudebními strukturami. Tady nic takového není. Jen punk rocková přímočarost, syrová výpověď surově chrstnutá posluchači až do mozku.

Začnu bonusovou skladbou Firebrand, z nealbového singlu z ledna 1969, která asi nejlépe dokumentuje to, co je mi stále více jasné. Že tato deska neobsahuje primárně hudbu, ale jde zejména o recitování vlastní “zatracené” poezie, s hudebním doprovodem pro umocnění nálad. Pokud se na desku podíváte takhle, funguje dokonale. Řekl bych, že originalitou tento debut se rovná prvotinám PINK FLOYD a KING CRIMSON, ostatní z art rockových dinosaurů však hravě překonává. Není to ještě dospělé dílo, ale ve své nekompromisní aroganci puberťácky nebezpečné. A to se mi líbí moc.

Z alba pro mne vyčnívají tři významné skladby. Hned úvodní je ustanovující, vtáhne mne do muziky a vždycky si říkám, jestli to takhle bude celé, tak to bude BOMBA. Jenže tato skladba je ojedinělá, jako jediná obsahuje prvky jistého porozumění až konejšivosti. Ukolébá mě a pak znenadání přijde ta třeskutá krása průletu trnitým hložím. Protože hned potom hudba škrábe a drásá, neboť tomu tak básník chtěl. Když jsem jednou osobně slyšel recitovat Allena Ginsberga jak ze sebe vyprskával svoje nakvašené verše, a do toho monotónně klinkal Philip Glass, vzbuzovalo to ve mě stejný dojem. Umění, které ti nedá nic zadarmo. Svedeš s ním bitvu a buď prohraješ, nemáš z něj nic, nebo zvítězíš, a ono tě za odměnu odnese do svého chrámu z rezavého plechu.

Skřípavý nářek zpěváka a břinkance klavíru mi připomínají svojí disonancí mé oblíbené PSÍ VOJÁKY, dalo by se zde nalézt mnoho paralel. S tím, že Topolovi rozumím úplně, a Hammillovi naštěstí jen tak z třetiny. I tak to stačí, aby mi běhal mráz po zádech. Druhý vrchol alba, a možná i nejpůsobivější skladba na albu je Running Back. Zde ten příběh, tu niternou výpověď, tu atmosféru, cítím tak, že by se dala krájet. Zpověď zatracencova, nad jehož hlavou v bloudivých tónech flétny a saxofonu (hostující Jeff Peach a Chris Judge Smith) vychází hvězda. Ta skladba má nepopsatelný žár i chlad současně.

Pominu titulní blbost, která mne vždy vyruší, i tu následující krátkou nevýraznou etudu, a skočím hned ke třetímu vrcholu. Tím je skladba Aquarian. Další emocionální masakr, další vypjatý zpěv, tentokrát umocněný masivním Farfisa synťákem Hugha Bantona. Opět je posluchač nemilosrdně vyvlečen na vysoké skalisko, až kamsi pod mračna, aby byl vzápětí svržen do propasti šílenství. Když padá a lapá po dechu, náhle je zachycen spásným melodickým refrénem, který ho opatrně postaví na nohy, ale to vše jen proto, aby ho ruka Osudu opět vlekla bouří směrem k oblakům. Blbý je, že pak přijde Necromancer, což je asi jediná opravdu otravná věc na desce.

O poslední skladbě by se dalo říct, že je čtvrtým vrcholem. Výborně tam opět kvílí varhany, drhne Keith Ellisova basa, dupou Guy Evansovy bicí, dalo by se říci, že je asi nejvíce art rocková díky dlouhým instrumentálním úsekům, kde se to všechno svíjí a kroutí, drtí a drásá až do krve. Výtečné zakončení desky, z níž se točí hlava. Ještě dodám, že dvě dosud nezmíněné skladby na albu nepovažuji za špatné, ba naopak, mají jen tu smůlu, že jsou trochu ve stínu těch vrcholů. Jde o rockovější kousky, kdy jejich struktura je často až překvapive proměnlivá. Orthenthian St (Parts I & II) má opravdu dva díly, ovšem Into a Game je také stejně rozčleněná, ale nic se tam o dvou dílech nepíše.

Pro pořádek ještě dodám, že album bylo původně zamýšleno jako Hammillovo sólové. Pod názvem skupiny je byl nucen vydat, aby se vyvázal ze smlouvy u vydavatele. Dlouho bylo kvůli tomu dostupné jen mimo UK, kde vyšlo o několik let později. O kolik přesně, v tom nemají jasno ani discogs, stejně tak je alternativní obal považován za fake. Nejsem odborník na LP, ale hodně napoví diskuze zde.

Verdikt? The Aerosol Grey Machine je těžko přístupný solitér, tvrdý ořech, nenechá se dobýt zadarmo, ale dovede nakonec odměnit každého, komu se podaří najít cestičku. Kdo dokáže vyvinout dostatek snahy, má se na co těšit. A proto taky kurňa poslouchám muziku.

01. Afterwards – 04:55
02. Orthenthian St., Pts. 1 & 2 – 06:18
03. Running Back – 06:35
04. Into a Game – 06:57
05. Aerosol Grey Machine – 00:47
06. Black Smoke Yen – 01:26
07. Aquarian – 08:22
08. Necromancer – 03:38
09. Octopush – 08:00
Bonusy z SP, leden 1969:
10. People You Were Going To – 02:44
11. Firebrand – 04:08

Total 54:06
Dynamic range – DR11

The Aerosol Grey Machine Book Cover The Aerosol Grey Machine
REP 4647-WY
Van Der Graaf Generator
Art Rock
Repertoire Records (1997)
1969
CD
11

5 názorov na “VAN DER GRAAF GENERATOR – The Aerosol Grey Machine (1969)”

  1. Před pár lety jsem se Graafům docela věnoval a pár desek slyšel, ovšem tuhle jsem určitě vynechal. Zavděk musel jsem vzít youtube a musím říct, že se mi to (celkem) líbilo. Proti v recenzi zmíněným King Crimson mi hudba VDGG připadá přece jenom o dost srozumitelnější a daleko méně náročná…
    Vím, že to lepší mělo teprve následovat, ale aj ten debut je fajn. Díky za výborné čtení a recenzi.

  2. Tuhle desku jsem si poslechl když už jsem znal její následovníky po Pawn Hearts. Nebyla tehdy u nás moc frekventovaná. Je pravda, že je jiná než Pawn Hearts , H To He Who Am Only One, ale mně se líbí, ty písničky jsou kouzelné. Má něco společné s první sólovou deskou Petera Hammilla Fools Mate, která se mi taky líbí. Dokonalá a výstižná recenze, díky za čtení.

Pridaj komentár