VAN DER GRAAF GENERATOR – Still Life (1976)

Děti, náš pan hrabě podřimuje, tak Jeho Velkodušnost nevyrušte. Dlouho trvalo, než zabral, snad se již zklidňuje, pro jednou. Zdá se mu něco o kolotočích a koních, soudě dle neklidného dechu, však toho má dosti za sebou. Nyní zaslouženě odpočívá, aniž by musel bojovat a bít se s přízraky, jako dlouhá léta předtím. Nechť mu sen pranic nepřeruší a nabere ve spánku sil. U hlavy mu bzučí a srší taková divná věc, kéž mu to dělá dobře.

V rychlém sledu vydaná deska Still Life (Zátiší), šlape z chronologického hlediska těsně v patách svému předchůdci. Však některé frekvence byly nahrávány současně, jen byl posléze proveden výběr, která skladba kam bude zařazena. Neboť takový byl tvůrčí záměr, které barvy palety nanést na různá plátna. A vskutku, tady je naplněn smysl názvu díla až hmatatelně pečlivě. Rozjímavý duch se prolíná jednotlivými písněmi jako pohádkový dech, o to více kouzelný, jak se nám ho dříve nedostávalo. Album je jinak poskládané, zahrané, nahrané, i působivé. Charakteristické atributy si ponechává, má je však zahaleny v oparu leckdy až něžné vlídnosti. Umím si docela dobře představit, že pokud k němu někdo přilne, obzvláště, uslyší-li je jako první od této skupiny, může mít pak s dřívější tvorbou poněkud obtíž. A naopak, kdo přivyknul na předchozí drásání a sebezáchovně okoral, zde nemusí nacházet to, co trochu sebetrýznivě žádá. Proniknout do krásy této jemné desky může být tak paradoxně složitější, než u předchozích kakofonicky řeřavých opusů.

Na ploše pěti skladeb se nám zde rozvíjí hudební podobenství příběhů v různých tématech. Hned první Pilgrims je veledílo. Klidné a tklivé, téměř bez hořkých podtónů, spíše zádumčivé. Ony nebezpečné ocelové nože se změnily v jemný řezbářský nástroj, co filigránské výšivky do podkladu ornamentózně zaznamenává a po kapkách jim žahavé kyseliny přidává, aby získaly místy temnější odstín. Hammillovi jsou tato toulavá témata blízká, ať dobrovolných hledačů, tak vyděděnců z donucení. A pak je tu duo Hammill & Hammond! To je syntéza, splynutí a prolnutí, jehož výsledkem je kromobyčejná splývavost a mihotavost motivů. Asi se nad tím budu rozplývat v tomto textu vícekrát. Still Life přináší nejedno překvapení, nejedno udivující prozření, až zajíknutí. Vypráví o vážných tématech, ale nedělá z nich tragédii, která svým hořem strhává do hlubokých jam se špičatými kůly na dně. Prostě jen vypráví, občas zdůrazní dramatický akcent, ale většinou nechá plynout, a jen krášlí prostor výšivkami jednotlivých nástrojů.

Still Life je dialog naslouchající mysli a Hammillova hlasu, jenž se nese odkudsi z nitra. Hammond Organ dokresluje zamyšlenému toku zamlžené melodie za sporého přispění rytmiky. Opiátová relaxační zadumanost. Neobyčejný song, jako ozvěna z druhého břehu. Takovou uvolněnost a prostor neslýchám v hudbě často. Současně musím vyzdvihnout, a to platí pro celé album, tu oblažující průzračnost, čitelnost a nezkreslenost zvuku. Do nahrávky bylo zasahováno tak málo efekty, že je mi zde vše bezprostředně blízké a přirozené. Opravdovost a nelíčená upřímnost z celé desky doslova dýchá. Tento teplý van ještě rozdmýchne následující La Rossa, kde se objeví trošku žhavých uhlíků, aby zahořely v pozadí a nechaly nás v jejich rudém přísvitu, a v konejšivém houpání melodických saxofonů. Zde Jackson ukazuje, jak dokáže hrát čisté nosné melodie, nebo jen sporadicky přizvukovat, a přitom se umí vyhýbat všem saxofonovým rockovým klišé. Mistrem saxofonů vždycky byl, ale zde to zpečeťuje doslova karmínově. Až by se jeden bál, že růže s ulámanými trny přestává býti růží, neb něco očekávaného jí chybí, avšak i ty ostny vystrčí, když se na ni naroubují zase ty Hammondy. Pak tu máme hlavně pěknou pohádku o Šípkové Růžence, k níž je nutno bodláčím se prosekat. Pozvolný růst až ve dlouhou gradaci v závěru kompozice je další ukázkou skladatelské vyspělosti.

Co jsem psal o romantických saxofonech posune na další úroveň skladba My Room (Waiting For Wonderland). Nikdy nebyli VAN DER GRAAF GENERATOR láskyplnější. Hammill zpívá zase jinak, jeho hlas má polohu tisící prvou, a zase nesmírně přesvědčivou, omamnou, každá slabika přináší nápěvy a záchvěvy, které v rockové muzice jinak neuslyšíš. Opět čarují Bantonovy Hammondy, jako divotvorné meče. Keře pohádkové zahrady se rozestupují a dají vyniknout čisté nádheře, svěží kráse, modrým nebesům bez kazu. Hudba pro potěchu i zušlechtění ducha. Tohle bych ještě před pár měsíci do kapely neřekl. Až se člověk obává, jestli do toho pro kontrast neskočí nějaká tortúra, nebo alespoň malá tortúrka, ale mistři hrají jako očarovaní dobrou vílou. Až je to znepokojivé, neboť v každém melodickém oblouku, v každém motivu a záchvěvu tónu je až pohltivé množství brilatního uměleckého opojení. Proplétání nástrojů dává každou chvilku vykouknout tu jednomu, tam druhému, třetímu i onomu, nikdo nehraje prim, a všechny jsou tu přítomny, jak je architekt precizně navrhnul. Basa se na závěr také pěkně rozdrnká a rozbublá, a vlastně skladbu vyprovodí k jejímu závěru.

Poslední píseň je nejnáročnější. Nejen Hammill, ale všichni se tu zapojují jinak. To, co na předchozích deskách jen v některých okamžicích naznačili, zde zdokonalili a překonali. Na tomhle albu není nikde ta stará acidická sžíravost, která by tě nemilosrdně rafla, ono jen zdvořile zve ducha otevřeného, připraveného, lačného po skrytých zážitcích, kterých se mu jinde nemůže dostat. Dostává je po kapkách, zato bez přerušení. Tak jsou nejúčinnější. Poslední skladba dá nejvíc práce, ano stále se posluchač nadře, ale taky tě nejvíc dostane do kolen, aniž by sis toho byl vědom. Deska má tu vlastnost, že přivede posluchače v úžas každou svojí částí, až se vyčerpán domnívá, že to nejlepší právě uslyšel, aby se hned vzápětí přesvědčil, že nejlepší je vlastně ta, která zrovna hraje. Zde opravdu není myslitelné nějaké přečkávání pasáže, vzpomínání na předchozí, dožadování se budoucího. Neúhybná síla probíhajícího okamžiku je tak veliká, že se tě hravě zmocní a provádí tě ve svém území, drží, dokud nedojdeš až na jeho samotný kraj. Až pak se můžeš divit, vzpomínat a těšit zároveň, abys běžel zpět na začátek. To album je jako zaříkávání nemocného, aby se uzdravil. V něm se VAN DER GRAAF GENERATOR dokázali dotknout absolutní Hudby. Jsem jim nesmírně vděčen za to.

Still Life je ve srovnání s minulými prazvláštní deska. Hudba je tu tak přítulná a decentní, až to bolí. Méně živočišnosti, méně atavismů, rozervanosti a syrovosti. Radost, smířlivost, občasný posmutnělý sten. Zkrotlá a delikátní hudební krása ve své přitlumenosti brnká na úplně jiné struny v lidské duši, než-li dříve. Dává odpočinout vzteku, naštvanosti i strachům, a dává procitnout lyrickým tónům, dříve téměř neslýchaným. Po svém, samozřejmě. Nějak takhle si představuji kolébavky ve stylu VAN DER GRAAF GENERATOR. Téměř hladivou rukou ztěžkle a hebce konejší kdysi zuřivé noční můry. Ty se dnes jen mžouravě na denním světle potácejí a motají, přičemž jejich trhavé pohyby lze prohlásiti za tanec. Elegance skomírajících děsů. Gute Nacht, Herr Graaf.

01. Pilgrims – 07:13
02. Still Life – 07:24
03. La Rossa – 09:52
04. My Room (Waiting For Wonderland) – 08:02
05. Childlike Faith In Childhood’s End – 12:25

Total 44:56
Dynamic range – DR12

Bonus na CD od roku 2005:
06. Gog (Live / Ex-Bootleg) – 10:30
Skladba je z live bootlegu “Theatr Gwynedd, Bangor, Wales, May 10th 1975

Still Life Book Cover Still Life
CAROL 1641-2
Van Der Graaf Generator
Art rock
Caroline Blue Plate (US 1992)
1976
CD
5

6 názorov na “VAN DER GRAAF GENERATOR – Still Life (1976)”

  1. Tiež som pred cca desiatimi rokmi napísal niečo, na čom nemám čo meniť:

    Skupina Van Der Graaf Generator bola u vrstovníkov môjho otca (vrátane) umiestnená kamsi ďaleko za hranice bezbrehej oddanosti, takže vyhnúť sa jej nedalo. Pravda je, že ma oslovila až potom, čo som sa o hudbu začal zaujímať aj „profesijne“. Koncom 90. rokov som mal na CD napálené obidva albumy po sebe na jednom nosiči a tento stav sa stopercentne podpísal pod mojim vnímaním obidvoch diel. Godbluff ma zakaždým totálne odrovnal a Still life bol následne „iba“ dobrý. Tento mlynský kameň cítim aj dnes, keď už počúvam albumy oddelene.

    Čo sa týka repertoáru, dve skladby boli nahraté v lete 1975 v rámci príprav albumu Godbluff a je to cítiť! Krásne pokojné polohy Pilgrims plné jemných melódií a typického Petrovho prejavu postupne gradujú do nevtieravého záveru, sú jednoducho skvelé a ako úvod albumu sa hádam nič iné zvoliť ani nedalo. Druhou skladbou je La Rossa, ale tej predchádza klasická Hammillova skladba Still life. V úvode akoby vypadla zo Silent corner and the empty stage (introvertný prejav sa nezaprie), v takmer hard rockovom rozbehu sa vracia temnota a to mi reže. Van Der Graaf Generator dáva s prehľadom na frak všetkým tým black-death-doom-gothic a ďalším metalom a nepotrebuje k tomu ani chrochtáka za mikrofónom a ani bubeníka s neovládateľným trasením oboch dolných končatín fixovaným na dvojšľapku. A je tu druhá zo starších nahrávok, vrcholná skladba La Rossa. Tá by sa veru na Godbluff nestratila! Len, čo poslucháč prenikne do hudby Van Der Graaf Generator, tak nemá šancu, vnútorná sila jej prejavu je neopísateľná, a preto je potrebné si La Rossu vypočuť, tak do toho! Harmónia, pohoda, odpočívanie v pokoji, tak by som charakterizoval krehkú fresku My room. Jeden z najvydarenejších názvov skladieb, aké poznám je Childlike faith in childhood’s end. Je v tom nádej, túžba, progres, ale aj strach, neurčitosť, fatalizmus… Päť slov, o ktorých sa dá dumať hodiny a stále je možné objavovať ďalšie a ďalšie významové vrstvy, nie, že by to bolo o hudbe, ale stojí mi za to sa o tom zmieniť. Skladba samotná je klasická „graafovina“, výrazná melodika a pokojná nálada sa mieša z naliehavými pasážami, budem sa opakovať, hajde počúvať!

    Zmes filozoficko-mýtických textov sa od art rocku akosi prirodzene očakáva, takže ich neprítomnosť by síce mohla byť originálna, ale pravdepodobne aj nežiaduca. Našťastie, Hammill má básnenie v krvi, takže zvláda predostrieť pomerne zaujímavé slová pre každého, kto rád medituje nad nesmrteľnosťou chrústa. A to vnímam ako plus.

    Bonusová skladba Gog naživo z Walesu z roku 1975 je surová a aj keď sama o sebe obstojí, opäť by som bol radšej, keby nebola prilepená k pôvodnému dielu. Chápem, že kšeft s opakovanými vydaniami by súborné vydanie rarít poškodilo, ale aj tak…

    Výborný album.

    P.S. Teraz som si všimol, že skladby na cédéčkach oboch zmieňovaných albumov (od Virgin z roku 2005 – CASCDR 1109 a CASCDR 1116) majú zhodné časovanie. Sranda. Chyba je v bookletoch Godbluff…

    1. Hejkal:
      Hezká recenze, taky si myslím, že by se dala dát rovnou do ostrých recenzí. Jestli doplněná a upravená, nebo ne, není podstatné. Ale vždy záleží na autorovi, samozřejmě.
      Přílepky ve formě bonusů mne u původních desek taktéž ruší. Jen velmi zřídka jsou přínosem.
      Časy ke skladbám zapisuji změřené z přehrávače, takže případných omylů v bookletech si nevšímám. Ale po nahlédnutí na Discogs to vidím taky.
      Díky za obsáhlý příspěvek.

Pridaj komentár