VAN DER GRAAF GENERATOR – H To He, Who Am The Only One (1970)

Ke třetímu albu se skupina dostává velmi brzy, neboť firma Charisma povzbuzena úspěchem předchozí desky se snaží vydat následovníka co nejrychleji. Současně kapelu všemožně propaguje, organizuje vystoupení, frekvence v rádiích i nahrávky pro TV. Také pracují na (nerealizované, údajně pro nadměrnou pochmurnost) hudbě k filmu Bondovského producenta Cubby Broccoliho “Eyewitness”. Album The Least We Can Do Is Wave To Each Other bylo přijato pozitivně britskou kritikou, souboru se daří získávat svoje posluchače vydatnou koncertní aktivitou. Hrají mimo jiné s AUDIENCE a EAST OF EDEN, účastní se festivalů v Anglii a Německu, podnikají turné po Evropě. Hammill vzpomíná, že z jejich části koncertu vždy tak půlka diváků odešla a vrátila se až na další kapelu. Ale ta druhá polovina, co zůstala, si produkci velmi intenzívně užívala, a oddaně je následovala i na dalších vystoupeních.

Soubor postupně vylaďuje svůj hudební styl, Hugh Banton zařazuje některé prvky jazzu a klasické hudby. Tedy nikoli ve smyslu symfonickém, ale spíše z hlediska struktur rozsáhlých skladeb. Hudebníci o tom období mluví jako o velmi uzavřeném tvůrčím procesu. „Vůbec jsme neposlouchali ostatní soudobé skupiny, všechno jsme hledali jen v sobě. Mohlo to vypadat egoisticky, ale jen tak jsme mohli vytvořit něco výlučně vlastního“. V této atmosféře vznikaly nové skladby. Pracovali na nich v Trident Studios pod dohledem osvědčeného Johna Anthonyho. Tento materiál se měl stát hlavními koncertními čísly a představoval výrazný tvůrčí pokrok v hudebním výrazu.

Paradoxně, právě v tomto vzepjatém tvůrčím období, oznámil basista Nic Potter svůj záměr, že chce ze skupiny odejít. Nevyhovovalo mu intenzívní zaneprázdnění hudbou, neustálé koncertování, kolotoč hraní, psaní a nahrávání. Chtěl žít jinak, ne tak hekticky. Protože skupina byla uprostřed nahrávacího procesu, nejprve hledala náhradu pro dokončení frekvencí. Basy se ale ve studiu nakonec ujal Hugh Banton a na koncertech začal používat bass pedals. Současně se pustil do dalšího experimentování se saxofony pomocí elektrických efektů. Fungovalo to velmi dobře a kapela tento vývoj vnímala jako způsob cesty vpřed. Ve výsledku se na části skladeb alba objevuje ještě Potter, ale ve dvou, co se nahrávaly jako poslední (House With No Door a Pioneers Over C) už basuje Banton.

Jo, abych nezapomněl, na desce hostuje Robert Fripp. Ve skladbě The Emperor In His War-Room provedl kytarové sólo. Je pravda, že po všech těch saxofonových a klávesových plochách, nelze kytaru v popředí přeslechnout, neboť je u této kapely neobvyklá. Hammill se s tímto nástrojem opravdu nepředvádí. Ke spolupráci skupina Frippa oslovila prostřednictvím Johna Anthonyho. Dali mu k poslechu desku The Least We Can Do Is Wave To Each Other. Ačkoli do té doby nikdy nehrál jako session muzikant, okamžitě přijal. Jackson vzpomíná: „Fripp přišel do studia, zapojil si svoje věci, nasadil sluchátka a hned začal hrát. Nikdy tu skladbu předtím neslyšel, ale rovnou nahrál dvě varianty svého partu. Použitá stopa je složena z obou částí. Fripp pak prohlásil, že by se skupinou spolupracoval i na příštím albu. Také mne od té doby uváděl jako člověka, který mu poprvé umožnil hrát na takové akci“.

Vlastní nahrávání celé desky probíhalo na několik etap, aby nakonec vyšla v prosinci 1970. Bylo přerušeno letní festivalovou přestávkou, kdy se účastnili různých evropských akcí po boku kapel jako PINK FLOYD, BLACK SABBATH, FAIRPORT CONVENTION, a po nahrání desky se kvůli propagaci spojili na turné s GENESIS a LINDISFARNE. Kontrolní otázka – proč byli headlineři právě VAN DER GRAAF GENERATOR, a ne GENESIS? Protože Gráfové podepsali smlouvu s Charisma jako první. Deska nebyla prodejně úspěšná, jako její předchůdce. Byl proto zájem, aby koncertně úspěšná skladba Killer vyšla na singlu, ale odmítli to. „Nechtěli jsme, aby si nás pletli s nějakými podělanými hard rockery“, uvádějí. Přes dobovou rezervovanost kritiky je dnes album zpětně hudebních recenzenty oceňováno. Ne, že by na tom záleželo, jen chci poukázat na relativitu jakéhokoli hodnocení.

(Malé recenzentské odbočení):
Hudbu osobně považuji především za vyjádření pocitů pomocí organizovaného zvuku. Jelikož se pocity nesnadno vyjadřují jakoukoli formou, slova jsou často příliš těžkopádná, je právě zvuk ideální médium, nepopisné ve své abstrakci. Nechá na každém, aby znovu v sobě vystavěl emocionální konstrukci, kterou v hudbě rozložil, rozptýlil, její autor. Každý posluchač si ji vystaví po svém, tedy jinak, než vypadala ta původní stavba. Proto tatáž muzika vyvolá v každém něco jiného. Je dobře, že dokážeme každý vystavět to svoje a nepodléháme komerčnímu diktátu, co a jak máme slyšet, co se nám má líbit. Už tento samotný fakt z nás činí jistým způsobem odlišnou (nechci rovnou napsat “privilegovanou”, ale stejně si to myslím) skupinu lidí, kteří si zachovali schopnost individuálního přístupu do hloubky uměleckého díla. Z výše uvedeného úhlu pohledu považuji právě ty pocity za hlavní a nosné. Pocity, které transformačním procesem “autor hudby je cítí – zakomponuje je do hudby – někdo nějak tu hudbu zahraje a nahraje – někdo jiný ji uslyší – sluchová informace v něm vyvolá opět nějaké pocity – tyto pocity přepíše do slov” dojdou až do literárního útvaru recenze, zůstávají autentické stejně jen a jedině v autorovi hudby, s ním žijí, rostou a mění se v čase, podléhají revizi pamětí, a ve stáří se jeden diví, co že to v mládí chtěl sdělit, neboť i vnitřní svět dospívá a vyzrává. Všechno je relativní a proměnlivé. Proto se ve svých recenzích věnuji pocitům, abstrakcím a impresím. A historickým okolnostem, dobovým reáliím. Proto nejsou pro mne instrumentální výkony vůbec zásadní, s mými pocity (téměř) nesouvisí, díky tomu mám rád třeba i tu muziku, co je mimózní, zhulená, muzikantsky debilní. Ale pocitově výstižná.
(Konec malého recenzentského odbočení)

Se znovu objevovacím poslechem VAN DER GRAAF GENERATOR mám jediný problém. Jde to pomalu. Intenzita prožitku je tak mimořádná, že se nelze věnovat jiné činnosti, než poslechu. Převádět pocity do slov, to prostě vyrušuje. Než něco napíšu, je konec desky, tak ji jedu zase od začátku. Po dvacáté, po třicáté. Znovu a znovu prožívám příběhy, co jsou v hudbě zapsány. Jak by taky ne, když mě hned prvním tónem magicky přiková veleskladba Killer (její kořeny sahají až do roku 1968, na autorství má podíl ex-člen Chris Judge Smith), další kompozice si mě pomalu požvýkají, a poslední scifárna Pioneers Over C zcela uhranutého vyplivne. Vlastní proces objevování je daleko obtížnější, než to probíhalo u předchozího díla. S opusem H To He Who Am the Only One se docela peru, dobývám si je. Dá to práci sklidit ovoce. Ale právě takové výzvy miluju!

Je zajímavé, jak je aktuální deska od té předchozí odlišná. Nejen ve smyslu hudebního vývoje, ale zejména ve smyslu konceptu, plánu a přístupu. Jednotlivé skladby skrývají různá poselství, jsou plny nespoutané symboliky. Jak je Hammillovi bytostně vlastní, zaobírá se tíživými lidskými i společenskými problémy. Jsem opravdu rád, že textu rozumím jen zčásti. I tak občas vyhřeznuvší spojení slovo&hudba má strašlivou sílu. Vnímavý duch si musí občas strkat prsty do uší, aby zachoval integritu a nerozpadnul se na prvočinitele. Kompozice jsou vskutku posluchačsky náročné, neboť plátno se podobá spíše barevné paletě a naslouchající v něm musí hledat. Jsou uzavřené do sebe, plné samomluvy a zpytování niterných pohnutí. Jsou rozevláté větrem, bloudivé a přemítavé. Krom první skladby, která to na nás vybalí v plné parádě ihned a lavinovitě, se ve všech ostatních ta krása skrývá. Motivy vyvstávají poznenáhlu, postupně a pomalu.

English progressive rock band Van Der Graaf Generator perform at the Plumpton Festival in East Sussex, UK, 24th May 1970. They are (left to right) Hugh Banton, David Jackson, Guy Evans, Peter Hammill and Nic Potter. (Photo by Michael Putland/Getty Images)

Celé album může být vychutnáváno mnoha různými způsoby. Pro mne nejúčinnější jsou tyto:
Saxofony. Na ploše desky jsou doslova orgie maniakální hry na tento nástroj, tedy spíše nástroje. Zcela originální a ojedinělý způsob práce se zvukem, pozoruhodná nebojácnost v jeho formování, využívání v neočekávaných kombinacích s jinými nástroji (třeba dlouhé sólo pro bicí a saxofony v Killer). Slyšíme zde zařazení saxofonu jako nosného pilíře hudební architektury, která v každé minutě překvapí svojí odvážnou konstrukcí. Tónové rejstříky a barvy zvuků se dokáží v hejnech rozlétat, vířit, kolotat, vzdalovat, a ve zlomku okamžiku přiblížit až na dotek. Ve chvíli, kdy vzteklí zobatci se zakrouceným kovovým tělem vedle mě přistanou, až mě to skoro povalí a úlekem se dech zastaví, začnou nečekaně chlácholit hladivým a klouzavým letem smírné melodie, kterou začíná House With No Door, jedna z nejkrásnějších skladeb, kterou kdy jakýkoli art rockeři napsali. Paralela s KING CRIMSON nepřeslechnutelná. Krimsnovný betelný kakofónie jdou ruku v ruce s uklidňujícím souzvukem, jenž nás však ponechává v napětí. Ve tvorbě VAN DER GRAAF GENERATOR, alespoň té rané, je cosi undergroundového. Vnímám to pozitivně. Rozervaná (i rozeřvaná) hra na saxofon nemusí každému sednout, ale já ji žeru
Bubny. Ohromně se mi líbí styl bubnování Guy Evanse, jak účelně podkresluje nálady jednotlivých nástrojů, zpěvů, sólových sekvencí. Tyto pasáže jsou umocněny ve své působivostí právě tou kadencí leckdy až brutálně sypaných úderů. I barva tónu se na tomto účinku hodně podepisuje. Jsou takové až pekelné. Bez zbytečných pumprdliků a ozdob rušících nepatřičnou překombinovaností se zde jedná doslova o war drums. Málokdy se zaměřuji na tento nástroj, ale tady se mě zmocnil takřka hypnoticky. Mám-li zůstat stále ve skladbě House With No Door pak právě tam, ale zdaleka nejenom tam, hřmotné a dunivé víření úderů pod zpívanými strofami jim dává mocný účinek, důraz a vyznění. Trefná hra na bicí je součástí motoru, který desku hrne kupředu, je jako válečné malování na štítu pravěkého lovce, je z něj cítit animální průbojnost, živočišnost, nezastavitelnost, a to i v těch nejpomalejších pasážích.
Basa. Jakoby tam někde vzadu stále byla, skrytá za v popředí nastrčenými bijci. Jenže, ti když se rozestoupí, vyleze basa-jak-swiňa. Nedá se před ní schovat, nelze jí uniknout. Kromě naprosto masakrózních výjezdů v Pioneers Over C, je to pronikavý prvek ve skladbě The Emperor In His War-Room, kde dodává švih všemu, co se v té skladbě děje. A že se tam toho děje. Hrůzostrážné věci ve zdánlivě poklidné skladbě vybublávají v erupcích žhavých hudebních výjevů. Když jede basa s bicími a saxofony současně, je to přímo makabrózní black metal.
Klávesy. Hugh Banton je taková šedá eminence skupiny. Není moc vystrčený dopředu, nepředvádí se. Ale jeho zcelující přítomnost je znát v atmosféře celého výsledného produktu. Sice se z bookletu dozvídám rejstřík jeho nástrojů, avšak jsou střídmé, většinou plní roli podkresu. A to je právě ono. Ve chvílích, kdy pátrám, odkud se berou různé vrstvy nálad, a zapátrám v hudebním podloží, objevuji vydatná ložiska materiálu z klapek všemožného druhu. Přímo odzbrojující schopnost být nenápadně tak nějak všude. Ještě zdůrazním, že asi nejzvukomalebněji vnímám občasné sekvence obyčejného klavíru. Ten tam vždy zabliká jako vesmírný pulsar a zase mizí…
Zpěv. Jeden z poznávacích znaků a navíc další z nekomforních prvků hudby VAN DER GRAAF GENERATOR. Jak ostatní nástroje znějí často zvláště, a na art rock přímo prazvláštně, je zpěv v úplně jiné vesmírné kategorii. Řezavé výčitky, lakonicky a sarkasticky pronášené verše, vypjaté sténání i místy teatrální strojenost se projevuje jako plnohodnotný hudební nástroj a mísí s dalšími inštrumenty. Jenže tenhle má i slova. A slovo, to je potvora. To tě trefí víc, než ostré kppí. Tuhle techniku má Hammill zvládnutou na výbornou, špikuje a rožní svými slovy a hlasem nebohé posluchače takovým způsobem, až se jim to musí líbit, i kdyby nechtěli. Imperátor Hammill na piedestalu úpí z hlubin i výšin současně.

Zleva: Tony Banks, Peter Gabriel, Peter Hammill

Ponor do muziky této kapely je velmi adrenalinová věc, může zapříčinit závislost. Čím méně načančané parády, tím více pořádného dynamitózního účinku. Rány z děla, trombóny vzteklých mamutů, a píseň skřivana kdesi vysoko, převysoko. Nevíš, co dřív. Ale buď bez starostí, ta vlna tě smete tak, jako tak. Nevzal sis dejchací přístroj? Smůla, budeš lapat po dechu.

Hodně vydřených pět hvězd. Víc práce u mě, jak u kapely. Těším se na další kupu hokny.

01. Killer – 08:24
02. House With No Door – 06:37
03. The Emperor In His War-Room – 08:16
– Part 1 – The Emperor
– Part 2 – The Room
04. Lost – 11:18
05. Pioneers Over C – 12:42
– Part 1 – The Dance In Sand And Sea
– Part 2 – The Dance In Frost

Total 47:17
Dynamic range – DR12

Bonusy (na CD edici 2005):
06. Squid 1 / Squid 2 / Octopus (Trident Studios, 1971) – 15:24
07. The Emperor In His War Room (First Version / Trident Studios, 1970) – 08:51

H To He, Who Am The Only One Book Cover H To He, Who Am The Only One
CASCD 1027 (Matrix - MASTERED BY NIMBUS)
Van Der Graaf Generator
Art Rock
UK Virgin (1989)
1970
CD
5

12 názorov na “VAN DER GRAAF GENERATOR – H To He, Who Am The Only One (1970)”

    1. Antony, sám jsem si kdysi jinde povzdechl, že je škoda, že tahle kniha nevyšla/nevyjde v češtině/slovenštině. Tuhle knihu nemám.
      O šílené ceně zmíněné knihy nemluvě. Je to škoda… Když člověk čte vtipný koment Guye Evanse o té knize: „Je fascinující zjistit toho tolik, co jsem nevěděl o kapele, ve které jsem.“ 🙂

      Kdysi jsem si z Anglie objednal, přečetl (i pár kapitol přeložil) skvělou knížku o Peteru Hammillovi The Lemming Chronicles od David Shaw-Parkera. Dnes bych na něco takového už neměl energii, ani čas.

  1. Náročnej text. Aspoň na mě. Tak nějak podvědomě jsem očekával, že podobně náročná bude aj samotná hudba, ale docela jsem se spletl. Album jsem poslouchal už včera a teď jsem si dal repete, v klidu, do sluchátek. Až na nějaké ty saxofonové výboje jsem byl v pohodě, horko těžko jsem zpracovával jen úplnej závěr desky v podobě Pioneers Over C. To už je teda pořádnej kalibr…
    Antony, výborná práce !

      1. Je to tak, album jsem si pustil po přečtení tvé vyčerpávající recenze a jsem zvědavej na další. Pokud tedy nějaké budou. Jo, nějak jsem zapomněl uvést skladbu, která se mi líbila nejvíc. Asi nepřekvapím, když napíšu House With No Door.

        1. Budou, Snake, budou. Už se na nich pracuje.
          Při poslechu této desky se nemohu ubránit dojmu, že A strana dává přece jenom víc zážitků, než B. Takže volba Domu bez dveří je jedna ze dvou možností, které bych čekal 🙂

  2. To si zaslúži propagáciu a nielen tento príspevok…
    Bohužiaľ, všetci sú zaneprázdnení svojimi rodinami, povinnosťami. Nikto nemá účet na Facebooku, nemá snahu podporiť ani svoju vlastnú prácu, nieto robotu niekoho iného, tým pádom trocha podporiť aj dianie na Rockovici atď. Snažím sa, ale na všetko nestačím.
    …Antony, ďakujem za recenziu!

    1. FB opravdu nemám, a pokud na něj někdy zabloudím, jsem zmaten. O muzice píšu fakt rád, ale kromě Rockovice to vlastně na veřejnost nedávám. Ještě plkám na Lopuchu..
      Veliké díky za všechnu tvoji práci kolem tohoto webu. Je to obdivuhodné.

      1. Antony, to bolo len také moje povzdychnutie, zamyslenie, konštatovanie. Samozrejme, nemyslel som to nijako útočne. A bez Tvojej roboty a práce ďalších stálych prispievateľov by Rockovica nefungovala, takže jedno veľké ĎAKUJEM!

  3. Dočetl jsem recenzi a říkal jsem si, to už je konec? 🙂 Skvěle napsané.
    „Jelikož se pocity nesnadno vyjadřují jakoukoli formou, slova jsou často příliš těžkopádná, je právě zvuk ideální médium, nepopisné ve své abstrakci.“ Tak tohle se dá tesat do kamene.

    „Jsem opravdu rád, že textu rozumím jen zčásti. I tak občas vyhřeznuvší spojení slovo&hudba má strašlivou sílu. Vnímavý duch si musí občas strkat prsty do uší, aby zachoval integritu a nerozpadnul se na prvočinitele.“ No a to si vem Antony, že já tohle album poslouchal poprvé někdy v roce 1993 s českým překladem celého alba. Jako mladický introvert plný pubertálních deziluzí 🙂 . Ale dostavilo se něco velice příjemného – ztotožnění – někdo dokáže lépe vyjádřit to, co třeba cítíte i vy…
    „Nosím své nálady jako kterékoli jiné části svého oděvu, ale ta pravá nikdy v mé blízkosti nebyla…“ – to je jen jeden úryvek z textů Petera Hammilla z tohoto alba, dalo by se jich uvést tolik… Pro mě je Peter Hammill na tomto a následujícím albu na vrcholu svého básnického umění; co věta, doslova co věta, tepe neuvěřitelně procítěným… čím vlastně? Tepe to symbolismem, ale cítíte v tom nekonečnou deziluzi… Když nepočítám čistě surrealisté výlevy v The emperor in his war-room.
    No a hudba samotná! Vždycky jsem měl moc rád zejména způsob, jakým hraje Hugh Banton na klávesy a Guy Evans na bicí. Hammill měl štěstí na takhle technicky schopný spoluhráče. I když to by se samozřejmě dalo říct i o spoustě jiných, tehdejších kapel.

  4. Se slovy, že se jedná o výbornou holandskou kapelu mi spolužák nahrál desku Pawn Hearts ( 9 rychlostí z pásku nahraném na 4). Fantastická reprodukce z B400 4 W reproduktor. H To He Who Am The Only One byla první deska, kterou jsem měl kvalitně nahranou z LP. Název popisuje termojadernou reakci při které vzniká mimo gama taky alfa záření (atomy helia). Měl jsem ji nahranou jako první a taky se zařadila u mě jako nejlepší. Co skladba to perla, miluji kytaru Roberta Frippa v Emperor, na House With No Door nemám slov, jedna z nejlepších písní v rocku. Už úvodní Killer je pecka, jaká nemá obdoby. Dokonalá recenze, díky za ní.

Pridaj komentár