VAN DER GRAAF GENERATOR – Godbluff (1975)

Vlny popularity hudebních žánrů přicházejí a odcházejí s pravidelností mořského příboje. Na každém vzdutém vrcholu takové vlny jsou k vidění různí interpreti, jako blyštivá pěna stylového vzedmutí. Stejně jako ta pěna, mají i tyto na výsluní vyvržené soubory tendenci rychle mizet. Doslova vyšumí, hned jak dozní starý šplouch v nástupu dalšího nového hudebního vlnobití. Celému tomuto koloběhu živlů však odolávají pevná skaliska, s příslovečnou netečností velikánů se nad nimi tyčí. Vlny se o ně rozbíjejí, čnějící solitéry se hrdě vypínají, nemarní čas novostmi, ani starostmi. Pojďme si povykládat o jedné z těchto nadčasových a mimotrendových stálic.

Veden spletitým a strastiplným osudem rozpustil Hammill 09.09.1972 skupinu hned po dokončení turné k albu Pawn Hearts. Tato turné se konala mimo jiné i třikrát v Itálii, kde soubor dosáhnul nejsilnější popularity v rámci Evropy. Avšak přetrvávající finanční problémy v kombinaci s mizivou podporou Charisma Records neskýtaly příliš velkou naději do budoucna. Takové skutečnosti stály často za koncem činnosti různých fungujících a kvalitních kapel, jak se lze v historických záznamech dočíst. Hammill nový materiál přetransformoval do své druhé sólové desky Chameleon In The Shadow Of The Night (1973), kterou nahrál společně se svými kolegy ze souboru. Hammill nikdy nepřerušil koncertování a plynule navázal na vystoupení souboru v prakticky nezměněné sestavě. Například ještě v prosinci 1972 absolvoval pod svým jménem v Itálii víc jak deset vystoupení na tour společně s Le ORME. Pro změnu zase osiřelí hudebníci natočili bez Hammilla album Long Hello (1974).

Spolupráce Hammilla se zbytkem kapely pokračovala i na dalších sólových deskách. To vedlo k tomu, že na přelomu 74/75 (údaje se z různých zdrojů rozcházejí, od listopadu 1974, až po únor 1975) byli VAN DER GRAAF GENERATOR reformováni a začali natáčet novou muziku. Tvůrčí přetlak byl tak silný, že během jednoho roku vyprodukovali tři plnohodnotná alba. Současně začali jako skupina intenzívně koncertovat. V UK 11.10.1975 absolvovali koncert organizovaný University of East Anglia, který považují za jeden z nejzdařilejších toho roku. Také opakovaně koncertovali v Itálii, kde měli návštěvnost až 40 tisíc lidí. Současně vinou neklidné politické situace se v této apeninské zemi dostali do politických manipulací a jejich koncerty byly poškozovány demonstracemi, výtržnostmi, požáry, snahami o politické proklamace různých totalitních spolků. V Římě 01.12.1975 kapele zase vykradli přepravní dodávku a hudebníci přišli o většinu nástrojů i vybavení. Turné bylo tak ukončeno a skupina se i přes výhrůžky promotérů vrátila zpět do UK.

První deska obnovené skupiny vychází v říjnu 1975. Má čtyři skladby v zážitek slibujících délkách sedm a půl až deset a půl minuty, po dvou na každé straně. Co se dalo toho roku čekat? Mnoho zavedených souborů začíná být pod tlakem popularity a ze strany vydavatelství je jim diktován směr i styl. Rok 1975 je prvním rokem obecně znatelného odklonu od artificiálního pojetí rockové hudby směrem k jednodušší a posluchačsky lépe vstřebatelné formě. Zkráceně řečeno, blíže k masám, aneb v jednoduchosti jest síla i kšeft. Nebylo toho roku ještě tak úplně zle, ale první doteky zla lze právě zde vysledovat. V důsledku do konce sedmdesátek 99% art rockových souborů zaniklo, nebo začalo hrát pop/disko/rock. Existovaly výjimky, v první řadě zmíním PINK FLOYD a v nulté řadě nade všemi figurují VAN DER GRAAF GENERATOR. V duchu hesla “Přežili jste Plague, panáčci? Tak tady máte čtyři další!”, to valí do posluchačů nemilosrdně dál, zcela mimo trendy, vlny a napěněné hitůvky.

Čtyřdílný deník sofistikované depresivní pouti od beznaděje ke rmutným polím ztemnělých pohřbenými dušemi ztracenců. Krajiny po bitvě z obrazů Hieronyma Bosche. Tohle není hudba k deptajícímu post apokalyptickému filmu, tohle je hudba, podle které by takový film mohl (a měl) být natočen. Či napsána kniha, namalováno plátno, sepsána truchlivá divadelní hra. Tolik abstraktních výjevů je během poslechu v mé mysli vykreslováno, že se s tím těžko může jiné album měřit. A pokud se ti nejlepší rovnají měrou a intenzitou, rozhodně nedosahují stupně palčivosti. VAN DER GRAAF GENERATOR jsou jedineční. Na tom se nic nezměnilo ani na této desce po zmrtvýchvstání, spíše jde o ještě rafinovanější a pekelněji vykonstruované kompozice. Další útok na lidskou Psýché.

Z každé skladby mám pocit výpravně vystavěného eposu, co buduje příběhovou linku od poklidného uvedení do děje až do dramaticky vypjatých výšin. Schopnost Hammillova hlasu podávat nepřeberné množství nálad a dávkovat je v přiměřeném objemu, se zvyšující, či snižující kadencí, důrazem a zabarvením. Hned první skladba na této desce je toho zářným příkladem. Příběh se doslova vynořuje před očima do krásy antické sochy. V hlavní roli jsou tu opět saxofony a vokál, trefné a dynamické bicí zdůrazňují to co mají, basa dívá správně hutný a neklidný fundament. Tok hudby nemá hluchá místa, je stále hustý, naléhavý, prostupuje posluchače do hloubi duše. Je přímo fantastické, jak dovede saxofon současně nebesky zpívat i pekelně žhnout.

Druhá skladba je oproti první řezavější, a dramatičtější v celé ploše. Skutečně je tu rozervaná země popsaná naturalisticky přesně, přesvědčivě a dostatečně působivě. Až s ní toužím prchnout, ženou mě z ní zubaté saxofony, jejichž hladové tlamy naprázdno cvakají těsně za mojí vyděšenou hlavou. Jenže, kam chceš ve světě VAN DER GRAAF GENERATOR uniknout? Jedině do jejich další noční můry. Gradace Scorched Earth je famózní. K nástrojům přidává i významně slyšitelný podíl kláves, jen aby zahustil již tak řádsky tuhou hudební hmotu. Naprosté žraso do finálního zakvílení.

Zde si uvědomuji, jak anti rockovou až anti hudební strukturu skladby mají. Prakticky nulový podíl kytary, nejednotné rytmy, při kterých se dá těžko pokyvovat hlavou. Všechno to zní jako dlouhá improvizace sloužící k vykreslení okamžitých hnutí mysli. Ta neočekávatelnost je jedna z nejvíce uchvacujících vlastností hudby VAN DER GRAAF GENERATOR, to ji velice přibližuje ke konceptu moderní vážné hudby, jak ji mám naposlouchanou. Ano, zřejmě proto neměli Hammillovci takový všeobecný úspěch. Pro art rockera jsou málo rockoví a málo uchopitelní. On i art rock měl svoje pravidla, která Gráfové absolutně nerespektovali. Pro vyznavače moderny byli zase příliš suroví, ovšem dovedu si VAN DER GRAAF GENERATOR představit v řádně schizoidní úpravě pro komorní orchestr. Musel by se toho ovšem chopit někdo invenční, né klasický šmidli přislazovač, jak tomu téměř ve stu procentech symfo úprav bývá. No a pro avantgardistu, co jede v Zeuhl, RIO a další specialitách byli sice naši hoši zajímaví, ale tato posluchačská obec nemá tak významný hlas, aby se projevil v tržním úspěchu. Je pravda, že pokud bych měl VAN DER GRAAF GENERATOR někam šoupnout, pak místo art rockové škatule budou stát někde mezi GONG a UNIVERSE ZERO.

Druhá strana začíná eklekticky rozbíhavým intrem skladby Arrow, aby se až po více jak třech minutách ozval Hammillův hlas. Je zde trochu více vzduchu i světla, než v první polovině desky. Ale až uvidíš, na co to světlo dopadá, raději bys temnotu. Hudba zase navozuje každým tónem, každou jemnou modulací a změnou, takovou hru pocitů, že se vnímavý posluchač může zbláznit přemírou zážitků. Je to jako hra s ocelovými noži, nebo pokoušení pasti, kdy ještě nesklapne. Saháš poslepu do labyrintu, jako v Duně, a nevíš, jestli něco vytáhneš, nebo tě něco uštkne. Něco vytáhnout, jako je běžné u jiné muziky? Nuda! Toužíš po dávce jedu, a bojíš se, že ji dostaneš. Hravá nevinnost s krví na rukou, jako dravé dračí mládě, roztomilé a s obrovským apetitem někoho sežrat. Obě poslední skladby jsou nejdecentněji a nejvíce mistrovsky vystavěné, jako bludiště v katakombách, do nichž spoře pronikají paprsky světla, aby bloudící člověk balancoval na hraně šílenství. Nikdy neví, co jej za nejbližším rohem vyděsí, jestli mu vletí netopýr do obličeje, či se na něj vysype klubko pavouků, nebo jen tmou švihne ostří nabroušeného katovského meče. Paralyzující hrátky vznešeného strachu, ochromujících výjevů, pohodlných a vlídných asi jako středověké mučící nástroje. Zde Hammill předvádí, že v nich lze ujít daleko. Sedmimílové španělské boty.

Třicet sedm minut uteče strašně rychle, zároveň se v nich zastavuje čas, dech i srdce tep. Hammill je čaroděj, jakých je v muzice vzácně. Máme tu jeho další velikolepý opus, který nemohl být v lidské hudební kultuře ničím nahrazen. Je to další úhelný kámen tvorby napříč věky, a je dobře, že vzniknul a podařilo se jej uchovat. Jak lehce se mohlo stát, že by byl přehlížen. Další, asi už čtvrté nejlepší dílo souboru v řadě, které neumím poslechnout jen jednou. Propadám jim, a to tak, že zcela.

Tak, a teď bude ticho a klid, dílo si pouštím opět, aby všechno jeho bohatství mohlo i v mikrodetailech vyniknout, a já k jizvám na duši přidal další, čerstvé.

01. The Undercover Man – 07:25
02. Scorched Earth – 09:49
03. Arrow – 09:46
04. The Sleepwalkers – 10:32

Total 37:32
Dynamic range – DR10

Bonusy na CD VJCP-68761 (2005) a pozdějších edicích:
05. Forsaken Gardens (Live / Ex-Bootleg) – 07:28
06. A Louse Is Not A Home (Live / Ex-Bootleg) – 12:48
Obě skladby jsou z live bootlegu “Live At L’Altro Mondo, Rimini, Italy, 9th August 1975

Godbluff Book Cover Godbluff
CASCD 1109
Van Der Graaf Generator
Art rock
UK Virgin (1988)
1975
CD
4

3 názory na “VAN DER GRAAF GENERATOR – Godbluff (1975)”

  1. Godbluff je deska, kterou jsem měl nahranou bezprostředně po vydání. Ta deska je pro mě nejvíce rocková a taky je nejkratší, mám ji rád, jako všechno co skupina vydala. Pěkná recenze na oblíbené album i kapelu. Díky.

  2. Toto je spolu s H To He Who Am The Only One môj najobľúbenejší album od Van Der Graaf Generator. Prvýkrát som ho počul niekedy na prelome milénia a od prvého vypočutia ma uhranul. Budem možno čudný, ale považujem ho za najmelodickejší album kapely. Taká Arrow má doslova kúzelnú melódiu. Undercover Man je spolu s Killer môj favorit z celej tvorby súboru. Ale všetky štyri skladby sú akoby jeden dokonalý monolit. Trvácny dôkaz o historickej výnimočnosti. Už nikdy viac sa kapele nepodarilo dosiahnuť na takéto majstrovské dielo.

    V puberte som bol pomerne radikálny človek a neuznával som reuniony, pretože okrem vidiny peňazí nemali podľa mňa iné opodstatnenie. Van Der Graaf Generator ma presvedčili o opaku (v tesnom závese s Allman Brothers Band a Lynyrd Skynyrd).

    Hneď som si album pustil, pre slastné nedeľné ráno je ako stvorený.

    A dúfam, že tento rok na jeseň konečne odohrajú odložený koncert v Prahe, veľmi by som ich chcel zažiť naživo.

Pridaj komentár