TIME MACHINE – Biografie

Každá kapela má svůj příběh. Jeho děj ani tak nezávisí na hudebním stylu, ani na kvalitě tvorby, jako spíš na místu a době. Spleť náhod jednoho zavede na výsluní, jiný se jen tak někde mihne, a další se léta snaží bez toho, že by se o něm výrazněji vědělo. Být ve správný čas na správném místě, to je největší umění. Akorát mu žádná Múza nedává požehnání.

Italská skupina TIME MACHINE představuje jednu z nejpozoruhodnějších progresivních kapel na evropském kontinentu. Do značné míry je vzácně solitérní a z jistého úhlu pohledu nemá sobě rovnou. Itálie vůbec je líhní podivností, ať už z uměleckého hlediska, tak i v rámci přístupu a pojetí. Současně je, kromě estrádního popu, opomíjená obecnějším zájmem. Jak mohou lidé znalí hudby z této oblasti potvrdit, je opomíjená neprávem, a ke škodě každého. Neboť zrovna tam se nalézá masivní ložisko skvělé a osobité muziky všech možných žánrů, od 70. let až dodnes.

TIME MACHINE byli ve své rodné zemi známí dostatečně, ale proniknout za hranice se jim téměř nepodařilo, i když se o to celou dobu snažili. Představte si to. Existovali víc jak 10 let, co rok to nový titul, vynikající zpěv v angličtině, neustávající snaha prosadit se přes různá nakladatelství, a v neposlední řadě – naprosto špičková muzika v mistrovském provedení. A nic. Kromě hrstky zasvěcenců specializovaných na Apeninský poloostrov je zná málokdo. Tento osud potkal samozřejmě spoustu kapel, špičkových, novátorských, snaživých. Nepolíbila je ta Múza času a místa, nedá se nic dělat.

Vlastně dá. Připomínat je. Zaslouží si to. A zaslouží si to i posluchači, neboť zde jsou skryty zážitky, po nichž prahneme. Pokud nám je někdo z této nedávné hudební historie nevyhrabe, neukáže, nestrčí pod nos, mohly by nám uniknout. To by byla škoda. Takových špeků, jakými jsou TIME MACHINE, se zas tolik na nalezištích nepovaluje.

Soubor vznikl roku 1992 ve městě Milano, kdy se o něj postaral hlavní tahoun baskytarista Lorenzo Deho´ a jeho kamarád, kytarista Ivan Oggioni. Rozhodli se tehdy pro studiovou realizaci projektu s názvem Time Scanning. Za tímto účelem se spojili se zpěvákem Andreem Ruggerim, na druhou kytaru hrál Joe Taccone, oba přišli ze skupiny MOON OF STEEL. Na bicí je doplnil Roberto Besana a na klávesy Roberto Cramegna, plus další hosté. Nahrávání probíhalo od října 1992 a na albu se pracovalo až do srpna 1993, než bylo připraveno k vydání. Výsledek s názvem TIME MACHINE – Project: Time Scanning vydala firma Limited Records a zaznamenal velmi pozitivní reakce u fanoušků i příznivé kritiky v tisku. Původně jednorázová akce tak dala vzniknout trvalému hudebnímu tělesu.

Aby dali příznivcům další hudební materiál začalo jádro skupiny pracovat na EP Dungeons Of The Vatican. Toto jádro tvořili Lorenzo, Ivan a Joe, na novince se nový člen Jonathan Lavino postavil za mikrofon, za bicí se usadil Fabio Brigliadoro a Mirko Criscione obsluhoval klávesy. EP obsahovalo pouhé tři skladby, z toho dvě byly převzaté a znovu nahrané z debutu, ovšem byl to důležitý projev životaschopnosti bandu.

Pro další plnohodnotné album se sestava opět významně obměňuje. Důležitou roli plní talentovaný zpěvák Folco Orlandini (později MESMERIZE a SKYLARK), přichází také bubeník Nick Rossetti a další hosté. Rossetti se dá považovat za trvalejšího člena skupiny, protože vydržel déle, než jedno album. To byl na jejich poměry úspěch. Zato doba životnost zpěváka byla opět jednoalbová, a tuto tradici TIME MACHINE drželi téměř celou svoji kariéru. Celkově skupinou za 12 let existence prošlo 8 hlavních vokalistů a 4 hostující. To je skutečný unikát.

Koncepční album Act II: Galileo vychází roku 1995 a je to nejen milník v historii skupiny, nýbrž se jedná o jeden z nejvýraznějších počinů na poli světové progresivní hudby. Skupina zde přivádí na vrchol vše, co na předchozích dílech silně naznačovala. Výpravné a promyšlené metalové skladby s tajuplnou atmosférou, propracovanou basovou linkou, náladovými klávesami, kde nedominují jen tvrdé prvky, ale sází se na pocit, prostor, strukturu. Na metal jsou příliš odlehčení a přemýšliví, na rock zase příliš hutní a temní. Není to však ani gothic rock, ani symfo prog metal, ačkoli by se daly jisté náznaky nalézt. Možná právě vymykání se jednoznačnému zařazení nedovolilo hlubší zářez do hudební historie, která si libuje v jasných profilech. Posluchač se tak nachází v méně komfortní zóně a musí nad hudbou přemýšlet. Další kapitolou jsou volená témata, nábožensko filozofická, a ne zrovna jednoduché texty.

Epická progresivní hudba TIME MACHINE se setkala s úspěchem a přinesla jim dlouhé koncertní turné po Itálii, přičemž v dubnu 1996 vystupují společně s brazilskými ANGRA. Jejich zpěvák André Matos později podílel na EP Secret Oceans – Part 2. V roce 1996 také přichází do skupiny nový zpěvák Morby (vlastním jménem Adolfo Morviducci), dále nastupuje na stálo klávesista/saxofonista Stefano Della Giustina, který se objevil i na jedné skladbě Act II: Galileo. S těmito členy skupina vydává roku 1997 půlhodinové EP Shades Of Time. Deska obsahuje mimo jiné cover BLACK SABBATH Heaven & Hell. Na albu také nastává zřetelný posun k údernějšímu a hutnějšímu soundu, více do typických progmetalových vod.

Andrè Matos, Lorenzo Dehò, Gianluca Galli

Následuje intenzívní koncertování, mimo jiné opět s ANGRA, a také například s MANOWAR. Ještě téhož roku odchází Morby a jeho místo zaplňuje mladý talent Nick Fortarezza, aby v kapele vydržel neuvěřitelné tři roky. S ním skupina tvoří opět prokomponovanou až komplikovanou progresivní hudbu, vydávají dvoudílný EP set Secret Oceans – Part 1, Part 2 (1998), výběrový dvojdisk s raritami a live nahrávkami Hidden Secrets (2000) a také plnohodnotné album Eternity Ends (1998).

Mezitím také jádro TIME MACHINE společně s bývalým zpěvákem Folco Orlandinim nahrává roku 1999 desku s titulem Khali. Tento boční projekt má název KHALI, ale jedná se de-facto o regulérní autorské dílo TIME MACHINE, a dnes je do své diskografie skupina řadí. Za zmínku stojí obal, který se jednak liší na dobovém vydání a na reedici, a jednak nápadně připomíná logo QUEENSRYCHE, k jejichž tvorbě z období Empire mohou být některé skladby přirovnány.

Původní obal
Obal reedice 2004

Roku 2000 přecházejí k vydavatelství Underground Symphony a představují nového zpěváka. Tím se stává Pino Tozzi. Přichází také bubeník Claudio Rotti, oba hudebníci jsou ze zapomenuté a nedoceněné skupiny ARKHE, která jako by DREAM THEATER z oka vypadla. Jejich jediné a znamenité album se na Discogs dá celkem levně sehnat, tento klenot doporučuji.

V této sestavě vydávají roku 2001 dva tituly, pětiskladbové EP Aliger Daemon, a plnohodnotné album, první díl zamýšlené Eymerichovy (Nicholas Eymerich – inkvizitor, 14. století) trilogie, Evil – Liber Primus. Druhý díl této trilogie vydávají roku 2004 pod názvem Reviviscence – Liber Secundus. Na tomto albu z původní sestavy zbývá už jen basista Lorenzo Deho´. Vedle dalších nových hudebníků je zde zpěvák jménem Marco Sivo. V období 2002-2003 se skupinou zpíval Omar Zoncada, ten se však žádném studiovém záznamu nenalézá. Roku 2002 si Lorenzo Deho´ také odskočil hostovat na album To Travel For Evermore dánské skupiny WUTHERING HEIGHTS.

Po roce 2004 skupina mizí a nevydává už ani notu. Je to překvapivé, zejména proto, že zde zůstává nedokončená trilogie. Na dnes již neexistujícím blogu skupiny na MySpace bylo oznámeno nahrávání třetího dílu i s detailní sestavou a dalšími informacemi. Mastering byl plánován na únor a vydání na duben 2007 v kooperaci Lucretia Records International a Underground Symphony. Nic z toho se však dodnes neuskutečnilo. Další aktivity skupiny jsou téměř nulové, pokud pomineme občasné koncertování, jak je zmíněno na oficiálním Facebooku souboru.

V rozhovoru z roku 2013 Lorenzo Dehó říká, že album bylo tehdy (2006) skutečně nahráno, ale nebyli s ním spokojeni. Uložil tedy skupinu k nečinnosti a nechává si na vydání čas, až mu budou vyhovovat okolnosti, hudebníci, koncept. Zmiňuje se, že Liber Tertius jednou chce vydat, ale jako progresivní hudebník nebude přece dělat klon minulého. Proto původní verzi nedokončil a připravuje jinou. V témže hovoru zmiňuje, že po vydání prvního EP Project: Time Scanning je oslovil mimo jiné RoadRunner a nabídl jim smlouvu. Podmínka byla – změňte svůj styl, buďte více jako SHADOW GALLERY. Dehó nesouhlasil, namítal, že nechce skrývat v hudbě svoji osobnost, a smlouvu nezískal. Říká: “Zpětně si uvědomuji, že jsem asi přišel o kus kariéry a slávy, ale nelituji toho.”

TIME MACHINE jsou zvláštní. Píšu jsou, neboť se mi o nich příčí psát v minulém čase. Mají zvláštní příběh. Když v dobách jejich minulých aktivit vydali něco nového, a to bylo v hodně rychlém sledu, šlo vždycky o zážitek. O svátek. I pozdější reedice poskytovaly sem tam zajímavé bonusy. TIME MACHINE jsou zvláštní svojí rychlou, až hektickou aktivitou, neobyčejně koncipovanou hudbou, neznám opravdu nikoho, kdo by se jim blížil, TIME MACHINE jasně poznám po pár tónech, jsou absolutně netuctoví. Jsou zvláštní tím, jak s oblibou předělávali své staré skladby a také jak měnili obaly svých původních alb, když vycházela v reedicích. Jsou zvláštní tím, jak zmizeli před koncem nedořečené věty. Stále doufám, že se ještě něco pod jejich značkou objeví. Ale většina posluchačů může stále ještě objevovat i jejich stará alba. To jim mohu fakt závidět a přát současně.

Zajímavé odkazy:
Rozhovor 1
Rozhovor 2
Rozhovor 3
Progarchives
Facebook
Youtube kanál

TIME MACHINE – diskografie:
Project: Time Scanning EP (1993)
Dungeons Of The Vatican EP (1994)
Act II: Galileo (1995)
Shades Of Time EP (1997)
Secret Oceans – Part 1 EP (1998)
Eternity Ends (1998)
Secret Oceans – Part 2 EP (1998)
Khali jako KHALI (1999)
Hidden Secrets 2CD kompilace (2000)
Aliger Daemon EP (2001)
Evil – Liber Primus (2001)
Reviviscence – Liber Secundus (2004)

7 názorov na “TIME MACHINE – Biografie”

  1. Hm, tak jen šokující a smutná zpráva. 8.6.2019 zemřel na infarkt André Matos ve věku 47 let.
    Kromě hostování v TIME MACHINE spolupracoval s desítkami dalších souborů. A samozřejmě byl vokalistou a klávesistou u význačných prog/power metalových spolků ANGRA, VIPER a SHAMAN.

  2. Time Machine? Pre mňa úplná neznáma. Skúsil som šťastie na Spotify – po kapele ani stopa. Tak som si vypočul aspoň neúplnú debutovú EP Project: Time Scanning na YouTube. Zaujímavá muzika.
    Antony, díky za zoznámenie so skupinou a výborne podaný profil – čítalo sa to jedna radosť.

  3. S kapelou jako takovou jsem nikdy neměl tu čest. Svého času jsem se pokoušel sehnat – nejspíš ovlivněnej pozitivními recenzemi ve Sparku – album Act II: Galileo, ale nepovedlo se. A potom už jsem si našel jiné priority a favority…
    Z italské progmetalové scény mi v pazourech uvízla jenom jedna – mimochodem, velmi dobrá – deska Eldritch, jinak pusto a prázdno. Ovšem neva, teď už mi dělá radost především ten hard – progressive rock a tam je pořád z čeho vybírat.

    Antony, díky za profil a hlavně – za pěkné čtení.

    1. Snake – oni se obecně špatně sháněli. Měl jsem od italského dodavatele debut hned, jak vyšel, doslova mě učaroval. Pak jsem postupně dokupoval ostatní alba, měl jsem je u něj předobjednána, takže po dobu deseti let jsem byl pravidelně zásobován. Šlo to díky kontaktům a speciálnímu zaměření na Itálii, jinak by asi byl problém. Vlastním TIME MACHINE komplet, včetně všech EP, reedicí, atd. Napsat na ně profil chci už několik let, ta kapela si to zaslouží, tak nakonec se to podařilo..

      Italská progresivně metalová scéna je dost široká a zajímavá. Kromě zmíněných EDRITCH, kteří představují tu thrashovější odnož, mám v oblibě ještě například WHITE SKULL (old school metal), GARDEN WALL (na ty chci taky napsat profil, to jsou další art rock/metaloví samorosti), MALOMBRA (taktéž), BLACK JESTER, DGM, QUASAR LUX SYMPHONIAE (další excentrikové), z těch měkčích, ale ulítlých třeba ještě MALIBRAN a ARMONITE… Dalo by se jmenovat dlouho, Italové jsou bezedná studna hudebních zážitků.

      Díky za reakci.

      1. Na White Skull si moc dobře vzpomínám, jedno cedlo jsem měl, ovšem vyšmelil jsem ho za 2CD “Time Machine” (jaká náhoda, zase Time Machine) od Satrianiho. Špatně se tenkrát shánělo. Kapelu Malombra jsem studoval, ale v tomhle případě jsem si od nich nic nekoupil. Jiné už je to s Malibran. Mám debut a placku “La Porte del Silenzio”. A především ta se mi líbí…
        Občas se vyhrabu ze semdesátek, rozhlídnu a zjistím, že aj ta “novější” hudba (z devadesátek) má co nabídnout.

Pridaj komentár