Roger Waters ‎– The Pros And Cons Of Hitch Hiking (1984)

Proč ten pán na mě pořád křičí, kousla ho snad tarantule? Nic jsem mu (doufám) neudělal. Ne, to mu jen někdo šláp na kuří oko. Na levičácké noze. Má z toho hysterický záchvat, srší jedovatými jízlivostmi, kárá celý svět. Diagnóza – zbytnělý kazatelský syndrom v terminálním stádiu. Patologický stav. Ego zmutovalo v bezohlednost, jež je poháněna palčivým diktátem inkviziční spravedlnosti. Byly-li kdy zábrany, padly již zcela. Vozík plný žluklé žluče se samospádem řítí z kopce, aby exemplárně ztrestal všechny bezvěrce.

Vybíjení frustrací, kterými bylo erozivně rozhlodáno album The Final Cut, na desce The Pros And Cons Of Hitch Hiking nabralo další stupeň intenzity. Album je neředěným extraktem Watersovy nasranosti na všechno, co mu přeletí přes nos. Paranoidní imperátor ukazuje prstem na domnělé viníky svých bludů, a exaltovaně kvílí, co mu hrdlo stačí. Povšimněte si, v jakém poměru je na albu zastoupen přirozený zpěv ve srovnání s nenávistným jekotem. Osobně to odhaduji tak 5:95. To už musí sedět hodně velká žába na mozku, aby ze sebe interpret vyždímal takovou stoku špíny bez jediného náznaku umělecké sebereflexe.

Netvrdím, že osobní problémy, politika a kritika společenských jevů do hudby nepatří. Jsou to velká témata, je pochopitelné, že vyzývají k uměleckému zpracování. Je však třeba zachovat nadhled. Jinak hrozí, že vznikne neuroticky agitační paskvil. Neposlouchatelný, nestravitelný, nesnesitelný, jako dupání vztekajícího se fracka. Ve chvíli, kdy je hudba zotročená do služeb plamenných projevů spasitele lidstva, začíná trpět jako tažné zvíře. Muzika se stává nevolníkem, co mu dráb karabáčem švihá nad hlavou. Zaposloucháš se do zvukomalebné pasáže, prásk! Podlehneš pěkné melodii, prásk, prásk! Začneš se kochat harmonií, prásk, prásk, prásk! Je to primitivní, je to zlovolné, je to proti smyslu toho, proč hudbu poslouchám. Nebudu se kamarádit s někým, kdo mi podráží židli jen proto, že si našel záminku. Hudba není místo pro psycho šikanu. Pokud ji někdo k takovému účelu zneužije, škrtám ho ze seznamu vítaných hostů.

Malý příklad za všechny. Skladbou 4:41 AM (Sexual Revolution) se prolíná vynikající a trochu neobvyklé kytarové sólo pana Claptona. Připadá mi tak trochu Knopflerovské, v pozitivním slova smyslu. Ve srovnání se zažitým stylem páně Gilmourova zní prstoklad Claptona až funkově hravě. Což je milé, příjemné a veselé. Ve druhé polovině písně (po zahřmění) se kytara rozjede tak, že se do ní úplně pohroužím. Vzácný okamžik. Krásně by se to poslouchalo, kdyby. Kdyby… Kdyby tam ten pošuk pořád něco skřípavě nevyřvával, jako když se vrací dement stižený padoucnicí z rektálního vyšetření bez umrtvení. Nevím, co přesně se Watersovi při té revoluci dělo, ani to vědět nechci, ale nebyla to evidentně žádná lehká životní etuda. Posluchačsky to štve ještě víc, než kdyby tam hulákala tlupa paviánů. Až tato demolice dobrého vkusu skončí, nastoupí jedna z mála jakž takž snesitelných skladeb na albu 4:47 AM (The Remains of Our Love). Zejména díky tomu, že se tam Waters příliš vokálně neprojevuje. Jen na začátku domlouvavě až šálivě šepoce s nepřeslechnutelným huhňonosovým témbrem, jakoby se vyvolávali duchové kdoví z jakého pytle. Pak dokonce i chvilku zpívá. U dámských sborů úplně mrazí. Akorát pořád mám potřebu se ohlížet, jestli mi za zády neběhá zubatá s kosou. Něco tak diskomfortního nevymyslíš.

V průběhu desky to podezření sílí, na konci si jím jsem jistý. Watersovi přeskočilo. Jeblo mu definitivně. Tuhle desku jsem vždycky ve sbírce měl, ale poslouchal málo. Její vyhřezlá psychopatie kontaminuje veškeré dojmy, co muzika může poskytnout. Tím se sama vyřazuje. Abych zabránil potřísnění svého posluchačského já Watersovským egosajrajtem, dělám touto recenzí tečku za pokusy do díla alespoň nějak proniknout. Na tohle nejsem dost Tatar.

Ano, jsem si toho vědom. Zlá recenze. Jakpak by ne. Zlá muzika. Jak sa do mňa volá, tak sa ze mňa ozývá. Jedenapůl hvězdy skrouhnu dolů. Šups!

P.S. Abyste neřekli, přidám něco pozitivního. Na obálce, cenzurou v některých zemích upravené, pózuje glamour girl Linzi Drew-Honey. Dodnes celkem aktivní na sociálních sítích. Mimo jiné se snaží přiživit na slávě knihy “Fifty Shades Of Grey”, takže napsala dvě vlastní verze, “Every Shade Of Blue” a “Every Shade Of Black”. Jasně, s muzikou na tomto albu informace nesouvisí, ale právě proto je aspoň zábavná.

01. 4.30 Am (Apparently They Were Travelling Abroad) – 03:12
02. 4.33 Am (Running Shoes) – 04:08
03. 4.37 Am (Arabs With Knive And West German Skies) – 02:17
04. 4.39 Am (For The First Time Today, Part. 2) – 02:03
05. 4.41 Am (Sexual Revolution) – 04:49
06. 4.47 Am (The Remains Of Our Love) – 03:09
07. 4.50 Am (Go Fishing) – 07:00
08. 4.56 Am (For The First Time Today, Part. 1) – 01:38
09. 4.58 Am (Dunroamin, Duncarin, Dunlivin) – 03:04
10. 5.01 Am (The Pros And Cons Of Hitch Hiking part 10) – 04:39
11. 5.06 Am (Every Strangers Eyes) – 04:49
12. 5.11 Am (The Moment Of Clarity) – 01:28

Total – 42:14
Dynamic range – DR11

The Pros And Cons Of Hitch Hiking Book Cover The Pros And Cons Of Hitch Hiking
CK 39290
Roger Waters
Art rock
Columbia US
1984
CD
12

4 názory na “Roger Waters ‎– The Pros And Cons Of Hitch Hiking (1984)”

    1. Martine, děkuji za správně pozitivní přístup a pochopení. Dokázat si dělat legraci a udržet nadhled, to je dnes doslova nezbytné pro zachování vlastního mentálního zdraví. Tak, ať nám to vydrží..

Pridaj komentár