Začátek konce

CD Ricordi – 74321981602  /2003/

Jediné album skupiny Rocky’s Filj je možná nenápadnou, ale o to zajímavější italskou chuťovkou a zároveň sběrateli vyhledávanou raritou. Původní vinyl z roku 1973 se dá sice koupit již za relativně slušnejch 100 Euro, ale dál už se to objevilo jenom ve třech reedicích. Na LP to znovu vydali Sony Music v roce 2009 a na cédéčku dvakrát Ricordi, v letech 2003 a 2011. Mě se ho podařilo koupit teprve nedávno a bude to jedno z nejdražších CD v mé sbírce, ale co už. Sběratelská vášeň je jak “femme fatale” a podlehnout jí je tak snadné…

Skupina pochází z Parmy a její původní jméno bylo (podle frontmana Roberta “Rocky” Rossiho) Roky’s Fily. Debutovala v roce 1971 u malého, lokálního labelu Cobra singlem Ingrid, ovšem do širšího povědomí hudebních fanoušků se dostala až teprve díky úspěšné koncertní šňůře s Banco del Mutuo Soccorso. Smlouvu na desku podepsala se společností Ricordi a produkoval ji Alessandro Colombini, kterej dělal na prvních třech albech BMS. Elpíčko Storie di uomini e non vyšlo v roce 1973, ale úspěch skupině nepřineslo ani v nejmenším. Krátce po vydání alba měl jeden z jejích členů oplétačky se zákonem, skončil v base (údajně Roberto Rossi, kterej řídil auto bez patřičného oprávnění) a tak se už o necelej rok později rozpadla.

Na šestatřicet minut dlouhou desku se vešlo pět skladeb a její obsah bych popsal jako progresivní rock s prvky jazzu a dlouhými, instrumentálními pasážemi. Hlavními markanty jsou řízné dechy (saxofony, klarinet, trombón a flétna), zkreslená kytara a pořádně nabroušenej zpěv. Pochopitelně v italštině. Díky těm ságům a flétnám mi to trochu připomíná album Melos krajanů Cervello, ale to je docela tvrdej a těžko rozlousknutelnej oříšek. Ve srovnání s ním do mě Rocky’s Filj kloužou jak po másle a to jsou plusové body navrch.

Jako signifikantní skladbu bych označil hned tu úplně první, třináct minut dlouhou L’ultima spiaggia. Díky velkoryse pojaté stopáži ji tvoří hned několik překrývajících se vrstev a tak je tu slyšet všechno možné. Od řízného, jazzrockového nástupu s energicky vyhrávajícím ságem, přes hardrockové laufy se skřípějící, nebo kvákající kytarou, až po pastorálně klidné pasáže s klarinetem, flétnou a přizvukujícím kontrabasem. Zprvu umírněnej vokál Roberta Rossiho je poprvé slyšet až v závěru třetí minuty, ale postupem času je pořád ostřejší a v některejch sekvencích mi ten jeho přiškrcenej a jak rašple drsnej zpěv připomíná Ricky Belloniho z Nuova Idea (album Clowns).

Následující Il soldato je o polovinu kratší a i když se celá nese v poklidném duchu, je z ní cítit jisté napětí. Perkuse si daj pohov a místo nich je slyšet například trombón, nebo šmrdlající kontrabas. Nástroje jsou to sice poněkud netypické, ale spolu s ostatními se jim daří vytvářet unikátní a navýsost originální zvuk. Čtyři minuty dlouhá E je komplet instrumentální a je to pořádnej hudební hodokvas. V úvodu a pak ještě v samotném závěru skladby se odehrává strhující souboj unisono vyhrávajícího saxofonu s elektrickou kytarou – ságo z levého kanálu, kytara z pravého. Jak Rossi, tak Roby Grablovitz do toho mydlej s neskutečnou vervou a odpočinkem je pro ně pouze krátká jazzová vsuvka, ve které si to užije pro změnu rytmická sekce.

Vrcholem alba je pro mě čtvrtá Io robot. První dvě minuty, s trochou citlivého zpěvu Roberta Rossiho jsou v pastorálním stylu Il soldato, ovšem potom se strhne hotové boží dopuštění. Baskytara spustí brutálně rychlou, repetitivní a pořádně chytlavou rytmickou figuru, k ní se připojej jazzově tikající bicí a hned je tu prostor pro divoce sólující saxofony a flétnu. Hraničí to s avantgardou, možná aj s šílenstvím, ale poslouchá se to fakticky dobře a z nastaveného kurzu nijak nevybočuje ani závěrečná Martino. Znovu si tak můžeme poslechnout další z nesčetnejch soubojů kytary a saxofonu, dočkáme se i podobně repetitivní baskytarové linky, jako v předcházející Io robot a jedinou výjimkou je daleko větší prostor pro přiškrcenej vokál frontmana Rossiho.

Není to album na první poslech a je mi jasné, že ten zdánlivě nekončící ryk důraznejch saxofonů by mohl ledaskomu vadit. Já jsem do něj pronikal postupně a soukal ho do sebe nejdřív z YouTube, pak ze Spotify a nákup originálního nosiče si setsakra rozmýšlel. Nakonec jsem neodolal a jsem rád, že ho mám. Zvuk CD je (subjektivně) vynikající, v širokém stereu, krásně čitelnými nástroji a se spoustou detailů. Jediné, co mě mrzí je to, že na dvou místech nakrátko vypadne zvuk z levého kanálu a celková hlasitost se tak pochopitelně sníží. Ale to je nejspíš chyba už na původním masteru, která se nedá odstranit.

Mini vinyl replika od Ricordi je v tvrdém, lesklém provedení, s velkou fotografií uvnitř rozkládacího obalu, kterej navrhl Cesare Monti. Booklet sice neobsahuje, ale sestava, tracklist a texty písniček jsou vytištěny na vnitřním (rovněž lesklém) přebalu CD.

SKLADBY:
1. L’ultima spiaggia – 13:15
2. Il soldato – 6:17
3. E – 3:57
4. Io robot – 7:41
5. Martino – 5:41

SESTAVA:
Rocky Rossi – Alto Sax, Bar. Sax, Clarino e canto
Roby Grablovitz – Chit. elettrica, flauto
Luigi Ventura – Basso “Fender”, Trombone
Rubino Colosante – Batteria, Contrabasso 

Storie Di Uomini E Non Book Cover Storie Di Uomini E Non
Rocky's Filj
Prog Rock
Ricordi
1973
LP
5
CD Ricordi – 74321981602 /2003/

7 názorov na “Začátek konce”

  1. Album jsem si pořídil ve své první větší CD vlně Italů roku 2003. Byla to papírová replika s italským OBI, série “Rock Progressive”. Už tehdy patřili mezi to podivnější, co se v sérii nacházelo. Dodnes se s jejich muzikou trošku peru. Originální kapelka.

    Pod názvem ROKY’S FILY vydali roku 1971 právě ten singl Ingrid / Lo Spettro (Della Notte).

    1. Na webu italianprog jsem si u profilu kapely všiml poděkování, které ti Augusto věnoval. Nechci otravovat, ale vzpomeneš si na nějaké podrobnosti?
      Jinak, to moje vydání bude nejspíš stejné. Jenom to OBI chybí (CD jsem kupoval v bazaru).

      1. Vzpomínám si na to velmi přesně. Psal jsem si tehdy s Augustem o italských kapelách, a nezávisle na tom jsme se potkali na Ebay. Kupoval jsem od něj nějaká CD, on primárně sbírá LP, ale disky měl také na prodej. Upozornil jsem ho právě na ten první singl ROKY’S FILY, protože se objevil u někoho na prodej. Augusto jej neměl u kapely vůbec uvedený, stránky teprve tvořil. SP hned koupil a mně napsal poděkování.

    1. Jak píšu v textu, kapela je to sice neznámá, ale o to zajímavější. A myslím, že aj docela originální. Ovšem ne každému bude po chuti to “trýznivé” ságo…
      Děkuju za pochvalu a za koment.

Pridaj komentár