PINK FLOYD – The Dark Side Of The Moon (1973)

Pověstnou a velkým úspěchem opředenou desku The Dark Side Of The Moon jsem poprvé slyšel již velice dávno. Jelikož do té doby slyšená díla PINK FLOYD ve mně zanechala pocit nebetyčné nádhery, měl jsem legitimní očekávání, že to bude podobné. Jenže, první poslech byl, jako když voda proteče mezi prsty, a až na pár momentů, nezůstalo nic. Ano, byly tam legendární dva hity, bezpochyby skvělé skladby. Ale pak už jen The Great Gig In The Sky a Us And Them, tedy, lépe řečeno, hlavně tyto dva songy. Zbytek intro, outro, vata. No nic, třeba časem z toho vyleze něco víc, jsem si před těmi pětatřiceti léty řekl.

UK turné k Dark Side Of The Moon, 1974, Roger Waters, Aubrey ‘Po’ Powell (Hipgnosis) a David Gilmour v zákulisí. Do těchto prostor měli přístup pouze blízcí přátelé, spolupracovníci a rodina. Občas lidé z vydavatelské firmy. Novináři nikdy. Foto – Jill Furmanovsky, převzato z rockarchive.com.

Časem vskutku vylezlo něco víc, co by ne. Vylezla spousta zvukových hříček, vtipně proaranžovaných instrumentálních vrstev, obrazotvornost podporujících zvukových metafor, působivých pasáží, co vyvolávají všelijaké pozitivní pocity. Třeba už samotné zjištění, že se jedná o dva bloky propojených kompozic, jak byly položeny na A a B strany původního LP. Třeba, jak buduje napětí způsob Masonova bubnování v úvodu Time, jen co se proberu z infarktu, který mi pokaždé spolehlivě způsobí napálené řinčení v jeho startu. Třeba výtrysky gejzírů Hammondových tónů v Breathe In The Air a Brain Damage. Třeba pomalý klasicistní klavírní trylek v The Great Gig In The Sky, takové krátké vydechnutí před nástupem impozantního vokálu Clare Torry, kdy po nenásilném úvodu přicházejí vokální orgie, kde klavír se po celou dobu pod zpěvem proplétá a má v ní stejně výraznou roli, jako zpěv. Třeba tyhlety Prachy, co do mě tesají svým elementárním bigbítovým rytmem a krájejí na plátky vražedně palčivou kytarou. Třeba…

Ale nevylezla z toho celistvá deska, která by svojí kompaktností zážitku nedala člověku vydechnout. Je to pro mne zážitkově přespříliš díravá plocha. Má naprosto úchvatné momenty, má drápy, kterými mne chytí. A pak má prázdná místa, ve kterých mne zase pustí. Ta místa nejsou dosud zaplněna, a obávám se, že se tomu tak v tomto životě již nestane. Při poslechu si připadám jako v nějaké hře, kde je místnost s dlažbou, pod kterou se skrývají nástrahy. Abych jí bez zranění prošel, smím našlapovat jen na některé. Jinak mne chytí past. Při opatrném průchodu komnatou některá místa s obavami míjím, tak jako je míjím při poslechu této desky. Už v ní mám vychozenou poslechovou cestičku, a tou bezpečně dojdu až na druhou stranu. Měsíce.

UK turné k Dark Side Of The Moon, 1974, Roger Waters a Nick Mason ve vlaku do Edinburgu. Členové skupiny cestovali raději vlakem, než autobusem nebo letadlem, bylo to pro ně pohodlnější. Na cestu zpět do Londýna pronajali všechny spací vagony ve vlaku pro sebe a personál. Vyšlo to levněji, než hotel. Foto – Jill Furmanovsky, převzato z rockarchive.com.

První strana je znervózňující až nevlídná, teprve The Great Gig In The Sky se začíná agresívní dojem trošku zmírňovat. Ale i tak cítím v zádech honicí psy Osudu. Někdy si po první třetině myslím, že její trpkost tak škrábe v hrdle, že už to nevydýchám. Na béčku naštěstí přichází smíření, pochopení a přijetí. Ani ne tak Osudu, jako spíše sama sebe. Což je asi nejvíce. Neboť smyslem života je – život. Jo, každá deska má svůj průběh a vývoj. Zde ho velmi intenzívně prožívám. Například, použití saxofonů a dámských sborů jsou jedním z nejvíc lomcujících prvků různých kompozic na na albu. Způsob, jakým jsou přes sebe kladeny tyto a mnohé další, již z hudební seance dělá ten pravý PINK FLOYD zážitek. Tak, jak mám tuto kapelu v sobě definovanou a zaznamenanou.

Vrcholem je pro mne skladba Us And Them, kterou řadím nad dva nejznámější songy této desky. Její konejšivý motiv s houpavě klouzavým doprovodem je až meditativně léčebný. Právě saxofon v Us And Them svojí jímavostí regeneračně kontrastuje se sžíravou jedovatostí sága v Money. Přechod do Any Colour You Like v celé její kosmické záhadnosti, předjímá to, co mne ohromilo, ohromuje a vždy ohromovat bude ve Wish You Were Here. Zde se spojil Gilmour s Wrightem do zvukového výrazu, v němž se otiskuje veškerá schopnost hudby mít nadvládu nad lidskou myslí. Vůbec, spojení Us And Them a Any Colour You Like a Brain Damage představuje pro mne nejsilnějších 15 minut celého díla. Po této katarzi hudba už jen doznívá.

Jest pravdou, že těch vynechávek, těch hluchých skvrn, pod nimiž se skrývá nepevná podstata, není na desce mnoho. Významně nad nimi převažují pasáže s fantasticky účinným hudebním materiálem, který mne okouzluje a dojímá. Občas se na konci blaženě usmívám, a chci ještě. Zatrolení Flojdi, tohle bylo jedno z nejtěžších rozhodování. Vlastně, když se tak ohlédnu po třiačtyřicetiminutovém průchodu časoprostorem stráveným s albem The Dark Side Of The Moon, vidím, že těch vachrdlatých dlaždic, je sotva několik. Ale je také fakt, že tato místa obezřetně překračuji, aby se mi pod nohou nezvrtly. Taktéž vidím, a bolestně cítím, že mi brání užít si jeho hudební náplň homogenně. Což znamená, že do čistého absolutoria desce pořád ještě kousek chybí. Ten kousek je sice miniaturní, ale vedle ostatních silných pozitivních zážitků působí rušivě, plné hodnocení opravdu nemohu dát s čistým svědomím. Přesvědčuji sám sebe.

UK turné k Dark Side Of The Moon, 1974, Storm Thorgerson a David Gilmour. Foto – Jill Furmanovsky, převzato z rockarchive.com.

Legenda, co se musí každému líbit? I takto lze k objektu přistoupit. Jsem si vědom citací z tohoto díla ve výtvorech pozdějších umělců, je jich nepočítaně. V pohodě. Týdnů v hitparádách přehršel. Jasan. Nesmrtelná provařenost pár songů s rádiích pro popí dav. No a? Historický hudební milník. Fajn. Dějou se tam věci do té doby neslýchané. Beru, a neoponuji. Jenže nic z toho nemá vliv na moje pocity. Nic není tak podstatné, jako ony. Rozhoduje jedině můj subjektivní posluchačský dojem. A ten říká – skoro plná nádrž Plutonia do vesmírné sondy. Musí to stačit.

01a. Speak To Me – 01:11
01b. Breathe In The Air – 02:49
02.
On The Run – 03:42
03.
 Time – 06:58
04.
The Great Gig In The Sky – 04:47
05.
Money – 06:23
06. Us And Them – 07:50
07. Any Colour You Like – 03:26
08. Brain Damage – 03:47
09. Eclipse – 02:14

Total – 42:57
Dynamic range – DR11

The Dark Side Of The Moon Book Cover The Dark Side Of The Moon
CDP 7 46001 2
Pink Floyd
Art rock
EMI Harvest (UK/Japan 1984)
1973
CD
9

5 názorov na “PINK FLOYD – The Dark Side Of The Moon (1973)”

  1. Intenzívna propagácia Pink Floyd v posledných dňoch na ROCKOVICI má za následok, že po dlhom čase ochutnávam tvorbu tejto skupiny. Ako milovník albumových kompletov si dovolím vybrať skladby Time a Us And Them prostredníctvom SPOTIFY do výberu obľúbených piesní…
    Antony, díky!

    1. Zdeny, tvoje recenze je moc pěkná a přečetl jsem si ji několikrát. Naposledy, jak jsem vkládal tu svoji. Cítím tam tvůj osobní vztah k albu, a to je asi nejvíc, co se dá napsat. Taky díky..
      Já to mám takhle úzce s hned následující deskou.

      1. Mám Pink Floyd rád, i když už ne tak jak v sedmdesátých letech a můj bratr, který to dotáhl tak daleko, že dal dohromady vše co u nás od skupiny vyšlo a spolu s texty vytvořil něco jako knihu. Já jsem si v té době vytvořil vztah k dílu Captain Beefhearta, Franka Zappy, Daevida Allena ….., který Pink Floyd překonal. K Wish You Were Here a Animals jsem taky něco napsal a můžeme to později porovnat.

Pridaj komentár