PINK FLOYD – Meddle (1971)

Druhé album od PINK FLOYD, které jsem během svého hudebního vývoje slyšel. Konec osmdesátých let, nic netušíc jsem si od někoho sehnal CD, a byl z toho úplně odvařený. Takový nápor hudební energie jsem nečekal, bylo to zcela ohromující. Ten zážitek je nevymazatelný z paměti, navždy budu znovu prožívat těžko popsatelné dojmy z každé skladby. Vždycky, když si desku pustím, tak se mi to vrací. Ten hluboký údiv, pocit majestátnosti hudebního monstra, jako bych viděl a prožil celý svět v jediném okamžiku.

Při poslechu každé desky se dívám do rozsáhlé černé a lesklé plochy rozměrného zrcadla. Je tak temné, že zprvu nevydává žádné odlesky. Zkoumám každou notu a hledám úhel pohledu, v němž zahlédnu alespoň nějaký odraz, nějaký náznak pohybu či tvaru, který bych mohl popsat. Černé zrcadlo pomalu a neochotně odkrývá svět ve svých hlubinách. Umí svůj obraz natolik rozvlnit, že dlouho netuším, co vlastně vidím. Musím pomalu a zdlouhavě promýšlet každý pohyb, každé slovo, abych se v něm neztratil. Protože ztratit se dá lehce.

Deska má v něčem podobný koncept, jako předchozí dílo Atom Heart Mother, akorát v opačném gardu. Více méně různorodé písničky tentokrát desku zahajují, dlouhá kompozice ji končí. Což je spíše vnější hodnocení délky a řazení skladeb. Z hlediska posluchačských pocitů je deska postavena poněkud odlišně. Je orámována dvěma monstr skladbami, na jejich délce nezáleží. Jeden černý obelisk na začátku, druhý na konci, jejich tíha výpovědi je zcela srovnatelná. Pro mne jsou to současně jedny ze dvou nejpůsobivějších skladeb od PINK FLOYD vůbec.

Pokud by se mě někdo zeptal, která skladba je od skupiny nejtvrdší, jmenoval bych One Of These Days. Kam se hrabe The Nile Song. Tohle je kousek, který začíná baskytarovým tancem, a za doprovodu kláves se dobývá do naší mozkovny zabušením bicích, jako by se chtěl vlámat do nějakých vrat. Což se mu za podpory zběsilé kaskádovité palby temných klávesových tónů podaří. Pak na nás zařve krvelačný kyklop, co nám jde po krku, a už se valí kytarový a dusající nářez. Ten kyklop nás nahání v temné jeskyni, a hledáme, kudy uniknout. Je to nightmare jako blázen, která mne opakovaně fascinuje svojí působivostí na emoce. Způsobem provedení kompozici troufale nazývám psychedelic stonerem, protože dneska se takto hrané těžkotonážní náporové hypnotizující muzice právě takto říká. Masakr.

Královskou veleskladbou, kterou vnímám jako soundtrack ke zhudebněné povídce Edgara Elena Poea v krajině Salvatora Dalího, jsou Echoes. V jejím obsahu se probouzí duchovní odkaz těchto velikánů pera a štětce. Zde se pánům podařil ukrutně povedený kus hudebního šílenství. Ve skladbě se prolínají a proplétají vypreparované chmury a představy, jako z toho nejhlubšího temného zrcadla. Různorodé pasáže spolu dávají dějově bohatý a výpravný celek, kde vše navazuje a buduje atmosféru. Ať to jsou černí havrani, mlčenlivě hledící sochy moai z Rapa Nui, bezedné propasti krajiny Zatracení, kapání ledové vody na nebohou leb, rezonance záhadných zvuků a zpěvů, co se ozývají z labyrintu Nekonečna. Nesmírně působivé figury baskytary s kytarou, které naznačují sestup na dno myslitelna, a pozvolný výstup z něj.

Vlastně na této desce konečně zase cítím hudební výsledek, jako dílo všech členů dohromady. Způsob, jakým plní jednotlivé nástroje svoje role, je rovnocenný a plnohodnotný. Musím ale zdůraznit naprosto obdivuhodnou kytarovou práci, kdy tato dokázala často brát na sebe práci, kterou by jinak zastaly klávesy, nebo basa. Otevřenost a proměnlivost Gilmourova muzikantského snažení je přetažena daleko za hranici jeho dosavadních výkonů. Opustil běžné meze a pustil se se svým nástrojem na daleko dobrodružnější stezky. Učinil z kytary zvukově mnohofunkční nástroj, kdy často jen odhaduji, jestli to skučí klávesy, nebo struny.

Tím chci říci, že mě nejvíc berou právě ta kvílení a šílení, kde se zvuky proměňují do dravých zvířat, která útočí na posluchače pomalu prodírajícího se hudební krajinou záhuby. Je to tentýž komplex vesmírných jeskyní, jako v One Of These Days, kde jsme kyklopovi sice skulinou zdrhli, ale v hloubi masivu na nás číhaly ještě horší přízraky. Nicméně, poslední třetina kompozice přináší cosi jako vysvobození, kdy jdeme za zvukem kapající vody, aby nás orvané a zmáčené vynesla kamsi pod hvězdnou oblohu. Jsme zachráněni, ale cosi mne nutí, abych se tam vrátil, a pokusil se ty slídící přeludy aspoň zatahat za nohu, abych opět slyšel jejich záhrobní zakvílení, protože nemám dost.

Mezi těmito dvěma skladbami, které vnímám, nehledě na časomíru, jako stejně dlouhé, tedy něco mezi vteřinou nebytí a nekonečnem, se nachází ten zbytek. Tedy ta ostatní hudební náplň, která je mi jakýmsi nadechnutím mezi dvěma ponory. V A Pillow Of Winds se ještě otřepávám z předchozího náporu a kyslíkového dluhu, a je vcelku vítaným zklidněním s akustickou kytarou a klouzavými tóny kláves, a také s fajn zpěvem. Něco podobného vždycky vložili i na předchozí alba, ale zde jde o nejzdařilejší provedení. Fearless je pro mne posledním pozůstatkem psychedelických magořin ze starší tvorby, kde si ty sbory, co znějí jako z fotbalového stadiónu, mohli odpustit. Zato San Tropez je pro mne krása nesmírná, zdánlivě obyčejná písnička, co má však v sobě tolik zakouzlené pohody a krásy, že si ji naplno a šťastně užívám o to víc, že tuším, co přijde. Zato čoklkántryblůz, se sólem na psí ocas, je zcela postradatelné, tuto otravnost přeskakuji a tvářím se, že neexistuje.

Když dám Meddle do playlistu, je nebezpečí, že pojede na repeat několik dnů. Kochám se jeho hudbou, jeho skvělým zvukem, nechávám na sebe působit každé jeho zákoutí. Takovou moc má nade mnou. Je to jeden z klenotů světové hudby a vždy jím bude. Překročilo pomyslný práh věčnosti a stalo se samo černočerným zrcadlem, co pohlcuje. Zaslouží absolutní hodnocení, nepokrytě a nezlomně.

01. One Of These Days – 05:57
02. A Pillow Of Winds – 05:12
03. Fearless – 06:09
04. San Tropez – 03:44
05. Seamus – 02:17
06. Echoes – 23:32

Total – 54:22
Dynamic range – DR13

Meddle Book Cover Meddle
Pink Floyd
Art rock
Toshiba EMI (Japan 1986)
1971
CD
6

6 názorov na “PINK FLOYD – Meddle (1971)”

  1. Meddle patřila k prvním dvěma deskám, které jsem od Pink Floyd slyšel. Vlček tehdy napsal v Jazz bulletinu, že začíná malou Atom Heart Mother a končí písní-symfonií Echoes. Obě dvě skladby mě tehdy zaujaly, Echoes se mi líbí v provedení na DVD Pink Floyd At Pompei, tam je to dokonalé. Nechci a nebudu to srovnávat a hodnotit s ostatními alby Pink Floyd. Je to dobrá až výborná deska, ale já mám v jejich tvorbě jiné favority z počátku kariéry. Díky za pěkné čtení.

    1. Echoes je naprosto výjimečná věc, a dovedl bych si tu střední pasáž představit třeba 3x delší. Taky se mi tato deska zdá jiná, než ostatní tvorba PINK FLOYD. Ale oni většinou dokázali tvořit originálně.

Pridaj komentár