PINK FLOYD – A Momentary Lapse Of Reason (1987)

Chvilkové pomatení mysli aneb kterak se z W-PINK FLOYD stali G-PINK FLOYD. Evoluce souboru neúnavně pokračuje vpřed, přinejmenším v tomhle. V době vydání desky byl fanouškovský dav oprávněně zvědav, co se zavedenému dinosaurovi podaří vydupat ze země. Soudě podle vzpomínek, které na onu dobu mám, převládala mírně pozitivní nálada. Lidi tak nějak Flojdům věřili, že svoji muziku nenechají padnout na dno. Byla samozřejmě spousta otázek, otazníků, spekulací, fám. Zaručené zprávy šířené všelijakými chytrolíny se v míře jejich nesmyslnosti daly směle rovnat s konspiračními teoriemi. Navíc si často protiřečily, příčetný posluchač jim nemohl dávat velkou váhu.

Přese všechny sny živené lačností po nové hudbě PINK FLOYD, bylo pár věcí celkem jasných. Osmdesátá léta byla jasně vyprofilovaným obdobím, z jehož stylově zvukového módního diktátu se dokázal vymanit málokdo. Tedy se dalo čekat, že renovovaní PINK FLOYD budou chtít ukázat něco pro ně typického. Dále se po předchozím anti-war zářezu rezavou pilou s vylámanými zuby dalo čekat něco konvenčnějšího, možná i cosi jako návrat k polovině 70. let. Další The Wall nikdo ani nechtěl, ani nečekal. Svoji káru cihel si Waters odtáhnul do vlastních projektů, Gilmour měl naplnit muziku něčím přívětivějším. Alespoň jeho vlastní alba to mohla naznačovat. Z toho vyplývá další vcelku jistá věc, tedy, že se bude trošku recyklovat, protože jde o žádoucí připomínku toho, co jsou praví PINK FLOYD zač. Tak se i stalo.

1987 A Momentary Lapse Of Reason – Pink Floyd (L.P U.K EMI Records EMD 1003)

Dá se říci, že od prvních tónů a po celou plochu první poloviny CD (nebo první strany LP, chcete-li), jsou výše zmíněné předpoklady celkem vkusně naplňovány. Hned vstupní náladová šplouchací a vrzací koláž mi připomene pozvolný nástup Shine On You Crazy Diamond Part I. Je to sice slabší, než zmíněný vzor, ale příjemné. Nikde se nestřílí, nic nevybuchuje, žádné střemhlavě kvílející letouny, ani okázalé utrpení obětí. Uff. Balzámek, pohoda, klídek, vegáč. Přírodní romantika až poetika, beze strachu, že ti někdo vrazí nůž do zad.

Z prvních pěti písní čiší právě ta snaha být hodný a přívětivý, ve smyslu výrazových prostředků a hudebního jazyka. Jak je tomu ve smyslu textů nevím, ani nezkoumám. Z hlediska názvů je legrační, že tu máme v jednom pěkně dohromady válku i psy, ale pocitově se žádné uzurpátorské účtování nekoná. Jde o příjemný art rock Gilmourovského střihu s výborně navlečenou atmosférou, která má ve všem a za každou cenu vykonávat roli poznávacího znamení kapely. Takže na mnoha místech se mohu doslova dotknout něčeho z The Dark Side Of The Moon a Wish You Were Here, sem tam na mne broukne i něco z The Wall. Prostě, PINK FLOYD jsou zpět. Nicméně, čekal jsem ještě něco víc, ne jen tento uhlazený až vyleštěný povrch, pod ním je vše způsobně zaranžované.

1987 A Momentary Lapse Of Reason – Pink Floyd (L.P U.K EMI Records EMD 1003)

Naštěstí tu máme druhou polovinu, druhou stranu. Tu lepší, drsnější, mysterióznější a vyzývavější. Vždycky se těším, až zazní první tóny Yet Another Movie, protože konečně po sérii sladkých (i když luxusních) aperitivů přichází hlavní chod. Pěkně ložená whisky, prostoupená rašelinným kouřem. Nálada potemní, a začíná do mě pořádně rafat. To miluju! Celý tento segment, až do konce alba, je skvělý. Instrumentálky dávají více prostoru pro fantazii, Gilmourův zpěv už není tak mainstreamový. Dokonce i trochu řve, i drámo se dostaví. Dvojici A New Machine s mezi nimi stísněnou Terminal Frost si užívám nejvíce z celé desky. Hluboký zážitek.

Závěrečná Sorrow je důstojné zakončení díla. Nejdelší skladba na albu má blízko k majestátným songům z minulosti. Chvilkové zarezonování Echoes tady doslova spustí vlnu “mrazem po zádech běhající” nostalgie. Opět, z textového hlediska si neodnáším nic, ale vlastní hudba je téměř dokonalá ve své výpovědi, což je hlavní. Ze zpěvů na celém albu si lze odnést ještě jeden výrazný dojem. V několika skladbách se vokální linka nutkavě motá kolem slůvka “one”. Tato one-show se táhne jako červená nit celou délkou alba a mému podvědomí cosi naznačuje.

Na závěr lze konstatovat, že se záměr uskutečnit renesanci ducha PINK FLOYD vydařil. Sice za cenu mírné podlézavosti konzervativnímu posluchači, ale proč ne. Zvuk nahrávky je náramný, oblý a nadýchaný, s patřičnou dávkou pompéznosti, až bombastičnosti. Jakoby ani z těch zpropadených osmdesátek nepocházel. Něčím mi v celkovém charakteru připomíná DIRE STRAITS, kteří se také té disko/plasto/šminko/papundeklové kultuře dokázali vyhnout. Více takových solitérů.

Jelikož první polovinu hodnotím za slabší 4*, druhou pro změnu za silnější 4*, je výsledkem čistá, radostná a usměvavá čtyřka. Určitě album, které si rád pouštím, rád se k němu vracím. Hlavně pro tu probuzenou náladu nejlepších časů, co nám tvorba skupiny přinesla.

01. Signs Of Life – 04:24
02.
Learning To Fly – 04:53
03.
The Dogs Of War – 06:06
04.
One Slip – 05:10
05.
On The Turning Away – 05:42
06. Yet Another Movie \ Round And Around – 07:28
07. A New Machine Part 1 – 01:47
08. Terminal Frost – 06:17
09. A New Machine Part 2 – 00:39
10. Sorrow – 08:47

Total – 51:13
Dynamic range – DR12

A Momentary Lapse Of Reason Book Cover A Momentary Lapse Of Reason
CDP 7 48068 2
Pink Floyd
Art rock
NL EMI Electrola
1987
CD
10

10 názorov na “PINK FLOYD – A Momentary Lapse Of Reason (1987)”

  1. Keďže mám box Discovery, mám aj tento album. V čase, keď som si box kúpil, som podnikol pokus o napočúvanie, ale toto je osemdesiatková nuda a nebaví ma. Názov albumu ho prekvapivo presne vystihuje.

    Nevylučujem, že si ho možno ešte za života raz alebo dvakrát vypočujem, ale úprimne ma k nemu nič neťahá, už si ho ani nepamätám a nevyvoláva vo mne žiadnu túžbu.

    Každopádne som rád, že si mi ho pripomenul.

  2. Tohle je pro mě nejslabší deska Pink Floyd. Ale teď je otázka, jak ji hodnotit. Pokud bych měl hodnotit subjektivně, tak 2 hvězdičky, lehký podprůměr. Ale v kontextu doby by bylo hodnocení vyšší vzhledem k tomu, co v té době vznikalo.

    Přijde mi to, že tady Gilmour ani ostatní nevěděli jak dál a tápali.

    Následující The Division Bell vnímám jako mnohem lepší. Dneska jsem si to pustil na pozadí při práci a výborné, 3 1/2 *. Ne nadarmo 2 skladby zařadil na Remember That Nigh tour 2006-7. Z recenzovaného alba nic.

    Antony díky za vytrvalou práci a těším se na další recenze, které budou následovat. Na tom, jak se nám to líbí se občas shodneme a jindy ne. Ale to je normální, opak by byl špatně.

    1. Hodnotit prosím rozhodně subjektivně, i kdybys měl dát jen půl bodu, nebo plnou palbu.

      Také si myslím, že skupina musela poněkud tápat, protože její členové byli v nové situaci. Zhostili se toho tak, jak je na albu zaznamenáno, myslím si, že to mohlo být i horší.

      Díky za čtení a komentáře mých recenzí, a za poslední odstavec obzvláště.

  3. Osobně sice řadím výš Division Bell, ale i tato deska se dá poslouchat, i když některé pasáže přeskakuju. Nejraději mám Learning To Fly a On the Turning Away, ostatní mi trochu splývá. Dal bych o bod míň.

  4. Tuhle desku mám rád. Byla totiž první od Pink Floyd, kterou jsem slyšel a také si pořídil. Pro mě je to vlastně srdcová záležitost. Shodou náhod jsem ji před pár dny poslouchal. Mám s ní spojeny příjemné vzpomínky z mládí.
    Antony, dík. Dobře napsáno.

Pridaj komentár