PHOLAS DACTYLUS – Concerto delle menti (1973)

Il poeta scava con artigli di ferro le sabbie del deserto che sprofonda

Recenze je tak čerstvá, že se z ní ještě kouří. Tady to nešlo jinak, než se rozepsat v obrazech. Na to se čtenáři připrav, jinak skončíš pod obraz. Jestli na to nemáš, týhle putyce se vyhni. Již spousta jich tam vyhnila. Marná hudba, marná četba, toť kámen prubířský, parket šermířský a výheň šalebná. Tam, kde jeden vidí kus špinavého uhlí, se pro druhého válí diamant, jen jej zvednout.

Dopo una giornata nera, vuota, paranoica

Pro celé dílo, které se rozprostírá na ploše delší než padesát tři minuty, je typické neustálé proměňování a prolínání motivů, nálad, nástrojů a jejich linek. Nestačí, že se nám z jejich toku občas vynoří básníkovo narativní promlouvání, ale ony samy bouří a přelévají se přes sebe, jako v divokém a vichrném podnebí. Chceš se zároveň před tou nepřízní schovat, aby tě nezahubila, a zároveň se jí fascinovaně kocháš. Řádící živly mají nesmírnou moc uchvacovat. V hudbě PHOLAS DACTYLUS je tato síla zaznamenaná, múzicky proměněná a vmetená do posluchačů kanóny jejich nástrojů. Tato akupunktura mozku je natolik šílená, že nevíš, jak moc je jen ve tvé hlavě, a nakolik skutečná. Protože je neskutečná, nevýslovná a nepopsatelná.

Dobový propagační plakát vydavatelství Magma.

Adamo ha nuovamente la sua costola, una donna piange entro il suo fianco

Omračující a hypnoticky vzrušivé je opakování hemživé kytarové figury, která jakoby naháněla sama sebe pořád dokola, až to vzbuzuje mravenčení. Je místy podplouvána a jindy překrývána přelétavými vrstvami všelijakých motivů, především klávesových. Tady cítím jistou inspiraci avantgardně psychedelickou stránkou prvních alb PINK FLOYD. To vše je ukázněno přísným mřížovím klusajících bicích, co se v neúprosném rytmu domáhají pozornosti komíhající se posluchačovy mysli. Po krátké recitační vsuvce se skladba dobere přes jazz rockový most, na jehož pilířích jsou jména jako MAHAVISHNU ORCHESTRA, SOFT MACHINE a MAGMA, až do improvizačně kakofonického předělu, který zhruba uprostřed skladby naznačuje, že hostina překypující nespoutanou muzikálně nenasytnou zavilostí, se teprve pořádně rozjela, a nemá ani náhodou v úmyslu končit. Zvukové koláže dovedou dostat ponořeného vnimatele až do stavu sonického vytržení. Čarodějné okamžiky zakované do tekuté lávy zkormoucených tónů, co mávnutím šibnutého principála náhle ztuhla, a zůstala nám tak její skulptura zvěčněna doposud, i navěky. Tímto se dá definovat bezbřehá múza, rozevlátá a marnivě překypující hrstmi inspirací. Když se opět vytvoří básníkova slova, jsou s povděkem přijímána nejenom pro jejich významy, ale i pro jev, který dokáže kakofonické vření náhle zkrotit a zlomit do až romanticky stékajících hladivých pláství zurčících harmonií. Mistrně provedené kontrasty tak přispívají k dramatickému vyznění jednotlivých částí kompozic, aniž bych rozuměl textu, aniž bych viděl divadelní kulisy, co k nim patří. Protože jinak si ani nedovedu představit, co by to se mnou udělalo. Stačí tohle. Su přecitlivělej..

Ena fine definitiva

Vezměte si extrakt z YESovského Okraje útesu. Stoupněte si na něj pěkně doopravdy a naklánějte se nad jeho dávivou a rdousivou hlubinou. Nezapomeňte do té tinktury vylouhovat celý nosný kmen toho díla, neboť pod hrubou kůrou obsahuje i sladkou mízu. Všechno tohle nacházím i v hudbě Concerto delle menti. Pevným lýčím spoutaný, sladkou manou krmený, hrubou kůrou šlehaný, tvrdým dřevem sevřený. Každá sekunda je katarzním zážitkem, jak se mi stává jen u nejsilnějších momentů KING CRIMSON a VAN DER GRAAF GENERATOR. Jde o pocity, nikoli hudební postupy, tam jsou PHOLAS DACTYLUS naprostými samorosty vytesanými z pokroucených kořenů prastarého stromu, vzešlého v nevlídných podmínkách. Tok jejich hudby není nikdy rovný, nikdy klidný, nikdy nezčeřený. I zdánlivě nedotčená hladina skrývá otevřené zubaté tlamy barakud dychtivě čekajících na ucho nepřipraveného návštěvníka. Neboť poslechem této hudby se pouštíte do jejich hájemství, kde se musíte chovat podle jejich pravidel, jinak vás nemilosrdně zahlodnou takovým způsobem, že neodejdete nepoznamenáni. Stejně neodejdete, tohle zůstane v mysli napořád.

Gli imbecilli ci stanno guardando

Na začátku druhé části můžeme dokonce slyšet něco jako sbory. Sice jen křičící nějaká hesla, ovšem v poslední třetině se objeví na pozadí recitace skutečné záhrobně chrámové zpěvy, kterými budou nejspíš doprovázeni nově přišedší do kraje věčného zatracení. Je to křehce krásné, asi jako žahavá medúza, než si na ni neopatrně sáhneš. A také je to asi nejblíže zpěvu ze všeho, co se na desce nachází. Opět znepokojivé rytmy, opět acidicky sžíravé meandry kláves. Zvláštní kvokavé kytarové riffy, které umlkají a pak se zase objevují na různých místech kompozic, působí neskutečně exoticky, napínavě a vyzývavě. Na desce se nic neopakuje, každý motiv přináší další změnu, kniha běd se otevírá na nové stránce, zvuky jsou vždy nové a vyžadující pozornost. Jinak se v nich ztratíš. Když se ke konci objeví nefalšovaná tvrdá elektrická riffárna, jsem sražen na kolena. Závěr je náhlý, jako ztráta půdy pod nohama a pád do propasti, kdy za tebou jenom zavlaje zalknuté echo. Po tom všem utrpení to přichází jako vysvobozující moment. Vůbec, střídání instrumentálních pasáží různých druhů, je jako benefice mnoholičných zvířátek, která někam pochodují před (nebo za?) apokalypsou. Biblické, zkázu věštící, texty, jsou jako ze scén Danteho pekla. No, taky to byl Ital. No, paráda.

Il tempo e lo spazio non ci son più!

Vlastní textová stránka je nesmírně silná. Dovedu si představit její účinek spolu s hudbou. Pro rodilého mluvčího musí mít opravdu mrákotné dopady, je-li tento jen trochu obdařen schopností vnímat. Stačí, když si v textu v překladu čtu společně s hudbou. Je to děsivé, kataklyzmatické, biblicky mysteriózní. I tím zjištěním, že jsem se v mnoha případech svými obrazy trefil přímo do slov, ještě než jsem je znal. Je to kruté. Je to transcendentální zážitek. Je to jako ponořit se do tranzu a nevycházet z něj. Asi maximum, co můžu od muziky chtít. Hudba zde vytváří trojrozměrné obrazy. Slova též vytvářejí trojrozměrné obrazy. Jejich sloučením vzniká čtyřrozměrný prostor, v němž se dostávám do jiné dimenze, kde je zastavený a současně překotný čas, kde pulsují proměňující se výjevy mysli.

Dobová propagační pohlednice.

Poi i demoni vestiti di bianco vi spanderanno sopra nuova luce, luce d’altri mondi

Ne, tohle nemělo šanci na komerční úspěch, ani na dlouhodobější život. Je zázrak, že spolu vydrželi dva roky, že natočili desku. Absurdní divadlo proti všem konvencím. Takových je třeba jako soli. Absolutní hudba, jakých jsem potkal ve svém životě jen nemnoho. Velkolepé dílo nezměrné patologické krásy, jehož poznávání se nelze nikdy dosyta nabažit.

A questo punto, la vostra mente sarà predisposta ad accettare
Ciò che Pholas Dactylus ha già accettato a suo tempo: non siamo soli nell’universo

01. Concerto delle menti (Parte 1) – 36:18
02.
Concerto delle menti (Parte 2) – 16:43

Total – 53:02
Dynamic range – DR11

Concerto delle menti Book Cover Concerto delle menti
VM 041
Pholas Dactylus
Art rock, experimental
Vinyl Magic ‎(It 1994)
1973
CD
2

2 názory na “PHOLAS DACTYLUS – Concerto delle menti (1973)”

  1. Pre mňa úplná novinka. Nespomínam si, že by niekto doteraz túto skupinu pripomenul. Hoci to nie je moja parketa, album som si vypočul prostredníctvom SPOTIFY. Mal som obavy, či to zvládnem, nakoniec bez problémov. Priznám sa, že som čakal väčšie avantgardné “čudo”…
    Antony, díky za rozšírenie talianskych hudobných obzorov!

    1. Oni patří mezi ty více zapadlé Taloše, které rád tahám na světlo. Moc lidí je nezná, i to nové LP nebylo skoro vidět. Já je také nevnímám jako nějakou šílenou avantgardu, jsou samozřejmě ulítlí, pro mě tak akorát, ale je dost lidí, kteří to nedávají. Tato muzika je pro mě naprosto skvělá, jsem si je při psaní recenze zase po létech připomenul a moc si je užil. Poklad..

Pridaj komentár