Dva v tom

CD Sony Music ‎– 88875000802  /2014/

Krátká historie dnes už tak trochu zapomenutého dua Rustichelli & Bordini se začala psát v roce 1971 v souvislosti se vznikem lokální skupiny Camello Buck, ve které se sešli Pino Belardinelli (kytara), Mauro Morlacchi (basa) a právě Paolo Rustichelli (klávesy, zpěv) s Carlem Bordinim (buben). Klukům to docela šlapalo a odehráli spolu několik významnejch koncertů – za zmínku stojí především jejich účast na legendárním festivalu Villa Pamphili Pop, konaného v Římě v květnu 1972. Navzdory podpisu se společností Delta se jim však nedařilo natočit první velké album a tak manažer přišel s nápadem na vytvoření dua ve stylu britských Hardin & York.

Kapela CAMELLO BUCK.

Světe div se, ale ono to skutečně klaplo. Art rockové duo v sestavě Paolo Rustichelli a Carlo Bordini tak natočilo svou jedinou velkou desku, která dostala název Opera Prima a na pultech prodejen přistála v roce 1973. Co čekat od striktně omezeného obsazení, zúženého na baterii klávesových nástrojů a bicích? Bez kytary a basy? Budete se divit, ale možná až nečekaně dobrej symphonic prog. Sestava klávesisty s bubeníkem sice svádí k domněnce, že tady půjde o nějaké virtuózní, klávesově – bubenické orgie, ale není tomu tak. Carlo svými údery docela šetří a ani přes shodu křestních jmen to není žádnej Carl Palmer. Jeho hra je spíš úsporná a tak na sebe veškerou pozornost přitahuje Paolo Rustichelli. Tomu se – především díky na tehdejší dobu nadstandartnímu nástrojovému vybavení – podařilo vytvořit mohutný symfonický sound, dodnes řazený mezi nejvýznamnější základní stavební kameny italského klávesového rocku. Nezbytné piano doplňují varhany Hammond C3, mellotron, analogový syntezátor VCS 3 a především ARP 2600, který je dnes mnohými odborníky hodnocenej jako jeden z nejlepších analogových syntezátorů všech dob.

Na albu Opera Prima se nachází šest skladeb. Dvě z nich – úvodní Nativita´ a závěrečná Cammellandia – jsou vynikajícími instrumentálkami, jejichž stopáž přesahuje hranici osmi minut a myslím, že zrovna tady se mohli inspirovat následovníci typu Submarine Silence, Hostsonaten, nebo Taproban. V těch ostatních Rustichelli aj zpívá a právě v jeho vokálu vidím jedinej, ovšem o to podstatnější kámen úrazu. Jeho neškolenej hlas je poměrně hlubokej a s přechodem do vyšších poloh má očividné trable. Ve vejškách zpívá vysloveně falešně, trpí u toho jak zvíře a já trpím s ním. Zvlášť markantní je to ve skladbě Icaro. Někde jsem zachytil informaci, že pro potřeby alba byly složeny pouze ty dvě výše uvedené instrumentálky a zbytek materiálu pochází ještě z období skupiny Camello Buck, ale nevím. Rustichelli sice zpíval aj tam, ale žádnej záznam se nedochoval a nedá se to ověřit.

V roce 1974 údajně proběhly ještě nějaké přípravy směřující k natáčení druhého alba, ale protože se Paolo Rustichelli začal výrazněji prosazovat jako skladatel filmové hudby, k jeho realizaci nikdy nedošlo.

Původní album vyšlo u koncernu RCA a je relativně dostupné, ale na nějakou novější vinylovou reedici pořád ještě čeká. Těch vydání na CD je daleko víc, v současnosti nejběžnější bude výlisek od Sony Music z roku 2014. Hraje báječně a čtyřstránkovej booklet nabízí sestavu, tracklist a dvě fotografie.

Samotná hudba je skvělá a naparuje se v prvotřídně padnoucím zvukovém kabátku. Sama samotinká by si mohla nárokovat minimálně čtyři hvězdičky, ale se zpěvem už je to krapet horší a ne každému bude vyhovovat. Přiznávám bez mučení, že i mě dává docela zabrat a ve svém hodnocení k tomu musím přihlédnout. Tož za tři.

SKLADBY:
1. Nativita´ (8:10)
2. Icaro (7:40)
3. Dolce Sorella (5:18)
4. Un Cane (5:17)
5. E Svegliarsi In Un Giorno (5:15)
6. Cammellandia (8:49)

SESTAVA:
Paolo Rustichelli – Hammond C3 organ, pianos, ARP & VCS3 synthesizers, mellotron, vocals
Carlo Bordini – drums, percussion

Opera Prima Book Cover Opera Prima
Paolo Rustichelli & Carlo Bordini
Prog Rock
RCA Italiana
1973
LP
6
CD - Sony Music ‎– 88875000802 /2014/

6 názorov na “Dva v tom”

  1. Za mě vynikající album. Hrubý zpěv mi nevadí, pro část italských nahrávek je typický. Symfoklávesové vlnobití je na tomto albu ohromující. Pochoutka pro každého ELP-fila.. Dal bych ****
    Dík za připomenutí, dlouho jsem je neslyšel, už mi hrají!

    1. Není zač a doufám, že sis to užil.
      Ať přemejšlím jak přemejšlím, žádná jiná italská kapela s tak (subjektivně) špatným zpěvem mě nenapadá. Nesedí mi třeba Gianni Leone na Ys, ale tam to bude spíš tím jeho hysterickým nátiskem…
      Zrovna si připravuju podklady pro krátké povídání o albu Clowns a takovej Ricky Belloni je taky dobrej exemplář. Spousta lidí mu nemůže přijít na jméno, ale mě ten jeho ostrej ječák sedí.

      1. No, chtěl jsem sepsat pár alb, kde takový zpěv je. Ale nejde to. Jakmile se chci o správnosti svého tipu přesvědčit poslechem vzorku, doposlouchám album celé, nemůžu se odtrhnout. Libovolní Italové mě spolehlivě vždy dostanou.
        Ale přinejmenším tyto tituly bych směle srovnal:
        ACQUA FRAGILE – Acqua Fragile (1973)
        ALLUMINOGENI, Gli – Geni Mutanti (1993)
        ALUSA FALLAX -74- Intorno alla mia cattiva educazione (1974)
        Kritérium bylo “expresivně a rozervaně pěvecky podaný italský artrock”.
        Ale je to jedno, můžeme to každý vnímat jinak, hlavní je, užívat si muziku. A ta je fantastická….

        1. Chápu, ale v tomhle případě bych si dovolil nesouhlasit. Ty “expresivní a rozervané” vokály jsou pro taloše typické a mě se to tak líbí. Jenomže Rustichelli zpívá děsně falešně a tu – jinak velmi povedenou – muziku táhne ke dnu, jak žulovej kámen. Můj názor. Proti Acqua Fragile (Lanzetti), ani Alusa Fallax (Cirla) nemůžu říct ani popel.

  2. Dane zdravím, s chutí jsem si přečetl tvé povídání i jsem si poslechl obě ukázky z desky. Mně ty italský kapely nelezou pod vousy, ne že by to bylo na jedno brdo, ale oni do všeho míchají italskou operu. Sestřenice zpívá v Janáčkově divadle v Brně a když končila konzervatoř, tak byla na turné na Sardinii a v Římě, když se vrátila, tak nám vyprávěla třeba o tom jak po ulici jede borec na kole a zpívá si u toho arie z Nabucca. Verdi, Puccini a další jsou v těch lidech zakořeněni. Mozartův sok Sallieri byl taky Ital, nebo jak se tehdy říkalo Vlach. Ještě jednou díky za povídání o hudbě, které nikdy nepřijdu na chuť.

Pridaj komentár