PROJECT: XANADU – Reflections Of Past Transgressions (2020)

Mám rád podivnosti. V muzice na mě působí jako vítané vytržení ze stereotypů. Pokud něco dokáže způsobit mentální pozdvižení, je to dobře, musím se aspoň při poslechu snažit. Je zábavné čekat, co která ulítlost se mnou udělá, jak se vyvine a vyzraje z hlediska uměleckého dojmu. Mám samozřejmě na mysli přirozené podivnosti, ne ty pozérské a naprogramované. Proto poslouchám rád italskou scénu, tam byli nějak cvaklí snad všichni.

Při úplně prvním poslechu Reflections Of Past Transgressions jsem zažíval protichůdné pocity. Bylo to někde mezi “ten se snad pomátnul, to nemyslí vážně” a “tohle je teda něco!”. Byl jsem z toho paf, a někdy i pif, současně. Jako byste dali někomu dar skvělého hlasu, ale nenaučili jej ovládat. Tak si vokalista zkouší různé výšky hloubky na zcela nepatřičných místech, a rovnou to nahraje. Zpěv je taková neřízená střela, co se odráží od hudebních masivů a hradeb, a nikdy nevíš, kde zrovna bouchne. No, paráda. Současně hrají muziku, co je rozkročená mezi počátkem art rocku až současností, a používá markanty z celého období, jak se jí zamane. Hezky, po svém, bez přehnaného respektu k upjatým konvencím. Ale pozor, takto postavených projektů je na netu plno. Většinou one-man-show, bez uměřenosti a pokory nahazují na veřejnost veškeré humnělecké preludování a vydávají to za hudbu. Tam pocit výjimečnosti během několika minut splaskne, a zjevná bezradná tápavost naznačuje, že obsah má hodnotu nula. Naštěstí, ne tak zde.

Z těch protichůdných pocitů se právě během opakovaného poslouchání rozvinul fantastický zážitek. Růst pozitivních prožitků desku posunul nakonec do kategorie významných objevů, které poslouchám s potěchou a nostalgickým pocitem nalezení skrytého pokladu. Neboť tady, jako málokde, slyším hmatatelnou přítomnost ducha 90. let, kdy líheň neo prog kapel jela na plné obrátky a dávala vzniknout neotřelým souborům, které dávaly důraz na “neo”. Dnešní neo prog je vlastně post-neo prog, alespoň z chronologického hlediska. Jenže výraz “post” už pro sebe uhamounil úplně jiný styl, takže se vlastně dostáváme do škatulkoidní slepé uličky. Snad vnímá milý čtenář nadsázku, se kterou tato slova píšu. Škatulky jsou nezbytné zlo, jak se nějak vypořádat se sdělením hudebního stylu, protože všeobjímající termín rock dnes neříká vůbec nic.

Takže tedy, tento “old school neo prog rock/metal” v podání PROJECT: XANADU, je vážně povedená paráda. Mimochodem, nepřipomíná vám slovní konstrukce názvu něco? Mně třeba Operation: Mindcrime, ale ještě víc Project: Time Scanning hádejte od koho, a také je to možná narážka na skladbu Xanadu od RUSH, čert ví, jak to doopravdy je. Muzika se většinu stopáže tváří jako rock, ale jsou pasáže, kdy si v její hrubozrnnosti náhle uvědomuji, že poslouchám metal. Vše s předponou prog, to zdůrazňuji. Heavy pojetí hudebního výraziva se prolíná celou délkou nahrávky, tu a tam vyvře na povrch výrazně tažná rytmicko kytarová hoblovačka, které se podřizuje všechno ostatní. Samotný hlas je jako stvořen pro metal, je takový Blaze Bayleyovský. Ale ve službách SHADOW GALLERY-ovsky střiženého rocku, což je markantní třeba ve While The World Turns, kde jsou zajímavě použité samply mluveného slova. Vůbec ta rozpolcenost, kdy něco naznačí na venek, a něco odlišného se odehraje uvnitř, je jedno z největších pozitiv kapely. Smíchej FATES WARNING, ARAGON (cinkátka v Castles, ale nejenom tam, jsou jako od nich), a pár dalších v devadesátkách zapadlých kapel, nešetři se silnou a vynalézavou melodikou, a hlavně to obohať kerosenovou směsí čistokrevného pravověrného metalu, ať to zaburácí. Dávkuj po dlouhých skladbách, aby bylo všem jasno, že nejde o žádné hopsa hejsa.


Odbočím. Objevovat zapadlé a vzácné hudební artefakty mne vždy bavilo. Možná ten jemný pel nedostupnosti, co se kolem nich vznášel, byl pro mne zářivější, než nezpochybnitelná kvalita notoricky známých souborů. Proto, když jsem jako jeden z prvních objevil DREAM THEATER těsně po vydání debutu, byla to pro mne objevená a postupně odkrývaná vzácná kapela. Asi bych je vnímal jinak, kdybych se k nim dostal ex-post, jako k profláklé suverénní klasice. Tím nemám na mysli, že by se mi nelíbili, nebo líbili méně. Ale to podprahové sentimentální aroma vracející mne do období, kdy se z naprosté hudební tmy postupně vynořovaly jednotlivé hvězdy, kdy se prázdná hudební mapa začínala pomaličku zaplňovat, to je neopominutelný fenomén, který ve mně dodnes rezonuje a ve vzpomínkách způsobuje zasněný úsměv. Takhle jsem přišel i k jedničce SHADOW GALLERY, které jsem pak horečně propagoval všude možně. A také ke spoustě dalších kapel, co už dnes nikomu nic neřeknou, ale pro mne měly úplně stejný význam, jako výše jmenované. Nebo tady někdo má disky devadesátkových vyhynulých dinosaurů PYRAT, FAVOURITE SON, ARK, BLIND ORPHANS, PAGEMASTER, BAKU, ULYSSES, COURT, MYRMIDION CREED, GETAWAY, PAYNE’S GRAY, VAUXDVIHL, VISIONARY, DARIUS, atd. atd…? Všechno jedno až dvoualbová prog rock/metalová seskupení, s naprosto výtečnou a originální muzikou, co neměla to štěstí být ve správný čas na správném místě. Některá z nich neznají ani na Discogs. V podstatě to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem psal profil italské kapely TIME MACHINE, která přes svoji obsáhlou a kvalitní diskografii je naprosto neznámá. Neboť i tyto kapely tvořily hudební art/prog dějiny, a zasluhují být propagovány, ačkoli často chybí v hudebních encyklopediích, o tom prosím nepochybujte.

Proč to zdánlivě mimoběžné odbočení píšu? Protože všechno tohle mi vytanulo na mysli při poslechu PROJECT: XANADU. Byl jsem zase tam. V dobách před internetem, kdy papírové časopisy se věnovaly z progresivní oblasti jen prvoligovému mainstreamu, ale o spoustě kapel mlčely. Věděl jsem těchto skrytých perlách jen díky tomu, že jsem si nechal dovézt naslepo jejich CD. O některých unikátech se nepíše dodnes, a pokud bych je nevlastnil, tak nejspíš pomalu začal věřit tomu, že jsem si je vymyslel. Nedostatek informačních zdrojů vede k intuitivním představám, že někde ještě existují další takové kapely, které zaslouží odkrytí. Čas od času se něco takového podaří i v současné době. Když se zhmotní nečekaný objev s dopadem těch prastarých nálezů z dob prog rockové prehistorie.

Přesně takhle na mě působí album Reflections Of Past Transgressions. Ještě že mám výkonný lokátor a vytrénovanou intuici, a tak se mi daří vyhrabávat z hlubin podobné špeky. Právě tohle miluju! Excentricky znějící muzika, co překračuje zvyklosti žánru, ale současně je jimi definována. Je schopna postavit novou architekturu tam, kde je přecpáno prefabrikovanými paneláky, dokáže prosadit nové ornamentální textury tam, kde se jede v osvědčených rutinách. Protože prog metal, to je dnes riziko. 99% v současnosti vydávané muziky tohoto stylu, a nebojím se napsat 99,99%, jede v zažitých klišé. Kompoziční postupy, barva zvuku, riffování, aranže, harmonie, způsob zpěvu, zvuk, všechno je spoustu let na jedno brdo. Zatuhlá póza, vše jako z jedné průmyslové konzervy, co má dávno po datu poživatelnosti. Tady jsou skutečné objevy nesmírně vzácné, a kvalita hudby pro náročného fajnšmekra se tu vyskytuje asi tak často, jako saxofon v symfoniích Antonína Dvořáka.

Poté, co člověk přivykne k neobvyklému způsobu zpěvu, začne objevovat další zákoutí této jedinečné muziky. Rozhodně se nejedná o žádnou avantgardu, dojmu neobyčejnosti není dosaženo pomocí experimentování. Vlastně jen zpracovávají po svém odkaz dávných art rockových vzorů, zejména tam slyším GENESIS Tresspass, současně čerpají z těch 90. let, kdy se naplno aktivovala druhá vlna artové muziky. Tohle je smícháno řekl bych až drze svojsky, takže vznikají nečekané kombinace chutí a vůní. Zdůraznit bych mohl všechny hudební složky, protože každá má co říci. Zpěv je masíčko a jak živelně pracuje v sólovém i sborovém provedení, jak dokáže vést dialog sám se sebou i s ostatními nástroji, no, to je masox. Pořádný kus flákoty z mamuta, fakt. Prokreslená kytarová hra se žíznivě žene za svým, s řádskou porcí melodičnosti, tak akorát, aby nezačala působit podlézavě. Současně jsou kytarové riffy správně tvrdé a tesané, aby se z nich daly stavět nosné konstrukce skladeb. Klávesy jsou mírně staromilské (Hammondy!), což právě v kontrastu s kytarami dělá fantasticky autentický dojem. Ale současně klávesy se svými moderními běhy dokážou být i v kontrastu samy k sobě a krásně se klenou od 70. do 90. až do včíl. Basa mi připomíná Steve Harrise z IRON MAIDEN, ostatně otisk Piece Of Mind dokážu na desce taktéž identifikovat. Celá rytmika podtrhuje lehkost s jakou se skladby rozvíjejí po celou dobu jejich trvání. Dá se říci, že ta musika je vzdušně lehká i sakramentsky těžká současně.

Kde se tu vzali? Internet obvykle vykecá všechno, i to, co je úplný nesmysl. Tentokráte je na informace docela skoupý. Slabé slovo, nedozvíte se skoro nic. Facebooková strohá informace praví, že počátkem 90. let fungovali PROJECT: XANADU jako šestičlenný soubor ve městně Schiedam, Nizozemí. Zkraje roku 2018 začali realizovat aktuální nahrávku. Co se dělo těch 25 let mezi, se skromně mlčí. Ale sami hudebníci dávají albu podtitul “25 years in the making”. Klidně bych tomu věřil, neboť atmosféra jednou nohou stojí v devadesátkách pevně, druhou všude možně. V současnosti se jedná o dílo dvou přátel. Těmi jsou Mirko Pelgrom – kytary, basa, bicí, klávesy, mandolína a Arthur van der Meulen – zpěv, sbory, píšťalky. Jako host v poslední skladbě vystupuje Josh Plotner – anglický roh, flétna.

Pozor, tady začíná čistá imprese: Dílo je pravděpodobně koncepční. Ale nevím, jen spekuluji, dle drobných náznaků v textu. Fantasmagorická opera, popisující ve svých áriích rozvinutý příběh. Vlastně si jej mohu pouze domýšlet, jak na mě působí v hudebních plochách, jak je jejich protagonisté zaznamenali. Neboť jejich mistrovství v interpretaci i skladbě je nepřeslechnutelné. Rozsáhlé pasáže, které se prolínají a gradují v mnoha zákrutech a vrstvách, bohatý děj na pozadí i v prvním plánu, fragmenty tónů se spojují se do rozmanitých vzorů, naturální kolekce zvuků využívají široký rejstřík použitých nástrojů a muziku tak činí tu dravou (Counting The Days nebo In The Shadow Of Reminiscence, tam je místy pěkná divočina, pro mě asi progmetalově nejvypjatější skladby s kontrasty a protipóly), tu něžnou (No More Doubts, nebo Fragile Questions s náramným Hammondovým sólem), avšak vždy stále zábavnou. Vyzývavou až vábivou. Konec imprese. Prostě to zkuste a udělejte si vlastní představu.

Na Discogs sice v tuto chvíli ještě nejsou, ale Deezer i Tidal je znají, tak si je poslechněte. Zvuku se bát nemusíte. Je nadýchaný i macatý současně, prostě správňácky napasovaný na muziku. Těch necelých sedmdesát minut s nimi uteče pěkně rychle a budou nabité zážitky. Jak jsem z počátku váhal, zda si album vůbec poslechnu do konce, tak dnes mu od boku pálím rovnou pět hvězd, až se sám sobě divím. Možná bylo rozhodující kapkou, že rezonuje s mými hudebně hledačskými zážitky. Ovšem bez prvotřídního hudebního obsahu by se to stát nemohlo, na to se spolehněte.

Facebook

01. Well Of Silence – 10:23
02. I Have Been – 07:17
03. In The Shadows Of Reminiscence – 10:05
04. Fragile Questions – 05:37
05. Counting The Days – 08:11
06. While The World Turns – 07:32
07. No More Doubts – 04:29
08. Castles – 15:45

Total 69:21
Dynamic range – DR9

Reflections Of Past Transgressions Book Cover Reflections Of Past Transgressions
Project: Xanadu
Prog metal
2020
Lossless
8
Deezer

3 názory na “PROJECT: XANADU – Reflections Of Past Transgressions (2020)”

  1. Ty vokální linky jsou nezvyklé a opravdu připomínaj devadesátky. Mě třeba němce Sieges Even a Dreamscape (Trance – Like State), amíky Divine Regale, nebo Xerxes ze Švajcu. Jenomže tam byla stejně tak komplikovaná i hudba, která do člověka lezla opravdu z tuha. Produkce Project : Xanadu mi přijde daleko chytlavější, ačkoliv ani tady není nouze o všelijaké, někdy aj docela krkolomné zvraty. A jméno kapely? Já si vzpomněl na M.A.R.S. (MacAlpine-Aldridge-Rock-Sarzo) a jejich Project : Driver z roku 1986. Taky dobrej bigbít.

    Předevčírem večer mě skolila horečka a tak na tu muziku budu mít víc času, než jsem si představoval. Včera jsem cestu s Project : Xanadu absoloval dvakrát, dneska – zatím – jednou. Proti zvuku nemám žádné výhrady, líbí se mi především to, jak jsou sejmuté bicí a klávesy. Plnou palbu bych sice nedal, ale album se mi líbí a myslím, že v roce 2020 jich mnoho, jemu podobnejch, nevzniklo.

    Až ze dna skříně jsem vyhrabal (pro porovnání) cédéčko Trance – Like State německých Dreamscape, z roku 1997. Zvláštní, nikdy se mi nijak zvlášť nelíbilo, ale dneska mi sedlo naprosto mimořádně a tak jsem u něj zůstal. Hned po něm přijde na řadu CD Moments od Soul Cages, které mi Project : Xanadu v některých harmoniích také připomněli…

    1. Jo, jo, jo ! 🙂
      Souhlasím jak s Project: Driver, tak s Moments, tak se vším ostatním.
      Album je opravdu dobře sejmuto, poslouchám je teď hodně, a pořád tam něco nového objevuji. A užívám si..
      Plná palba byla lehce zaokrouhlena nahoru, trefili se mi prostě do nostalgického vkusu.

  2. Poďakovanie kapely PROJECT: XANADU autorovi recenzie na Facebooku, zároveň zverejnila aj odkaz na Antonyho prácu…

    Antony of Rockovica wrote a very inspiring and insightful review of our album. The review is in Czech, but we’ll provide a translation link in the comments. Enjoy reading (and catching up with your Czech)…

    Apparently, Facebook does not allow posting a Google translate link here. To read the article do the following:
    1. Copy the link
    2. Search for Google translate
    3. Paste the link and select your language
    We apologize for the inconvenience.

    Two excerpts from the review:
    “Why am I writing this seemingly extraordinary turn? Because all this came to my mind while listening to PROJECT: XANADU. I was there again. In the days before the Internet, when paper magazines focused on the progressive field only in the premier league mainstream, they were silent about a lot of bands.”
    “This is exactly how the album Reflections Of Past Transgressions affects me. Also, I have a powerful locator and trained intuition, so I manage to dig similar bacon from the depths. This is what I love! Eccentric-sounding music that transcends the customs of the genre, but at the same time is defined by them. She is able to build new architecture where it is crowded with prefabricated blocks of flats, she can enforce new ornamental textures where she goes in proven routines. Because prog metal, that’s a risk today. 99% of currently released music of this style, and I’m not afraid to write 99.99%, goes in experienced clichés. Compositional techniques, color of sound, riffing, arrangements, harmony, way of singing, sound, everything is for many years on one belly.Frozen pose, all like from one industrial can, which has long after the date of edibility. Here, real discoveries are extremely rare, and the quality of music for the demanding connoisseur is here so often,as a saxophone in Antonín Dvořák’s symphonies.”

Pridaj komentár