Popol Vuh je kniha o mayské mytologii, ale také hudební uskupení z Německa, které si přece jen zaslouží v 21. století přetřít prachovkou.

Popol Vuh byla ve své době poměrně slavnou krautrockovou skupinou, jejíž lídr, klávesista Florian Fricke (1944-2001), zhmotňoval na řadě alb svou představu experimentálního rocku, zahaleného do mlhy tajemna, ovlivněného jeho zájmem o buddhismus i křesťanství. Já osobně v hudbě této dnes poněkud pozapomenuté skupiny přece jen postrádám přítomnost nějakých nosnějších rockových melodií. Dal jsem si kdysi tu „práci“ a opakovaně si poslechl tvorbu kapely ze sedmdesátých let a přece jen jsem našel dvě alba, která mě nadchla a která se mi líbila. Je to album Aguirre z roku 1975 a album Letzte Tage – Letzte Nächte z roku 1976. Mimochodem obě alba, nabízející přece jen o trochu vstřícnější hudbu směrem k posluchačům, mají na progarchives.com velice slušné hvězdičkové hodnocení, nad čtyři body z pěti.

K připomenutí jsem si tak vybral mé od této kapely asi nejoblíbenější album, Letzte Tage – Letzte Nächte (album Aguirre je v těsném závěsu a jsou dny, kdy se mi líbí víc). Hlavním a jednoznačným kladem této desky je přítomnost zpěvačky Renate Knaup z Amon Düül II, která nahrávku přece jen tak nějak polidšťuje. Harmoničtější temno (trochu divné, leč výstižné slovní spojení) na tomto albu válcuje dřívější repetitivně mírumilovné, mýticky orientální hudební plochy, a přesto, nebo a proto, se toto album poslouchá snadněji než většina alb předcházejících. Ambientní, meditativní pasáže jsou na této desce úspěšně vystřídány místy až crimsonovsky znějící elektrickou kytarou za doprovodu bicích, což se na předcházejících albech rozhodně nemohlo stát. A poslouchá se to fakt parádně. Album má navíc svou určitou atmosféru, která také není samozřejmá a kterou silně cítím, no doslova asi jako hladový masožrout při návštěvě řeznictví, co vám budu povídat.

Deska hudebně působí uceleně a koncepčně – spíš jako jedna půlhodinová (nebudu-li počítat CD bonusy) kompozice, rozdělená na kratší části. Ústřední hudební motiv alba prochází např. třetí skladbou Oh wie weit ist der weg hinauf. I následující čtvrtá skladba, instrumentálka In deine hände, se příjemně poslouchá, ke slovu se opět dostávají spíše kytary, než na jiných albech dominující klávesy. Osmá skladba, Letzte tage – letzte nächte, nesoucí i název alba, je jedinou konvenčně zpívanou skladbou, ale žádné hitové ambice nečekejte. Na druhu stranu ani žádnou avantgardní neposlouchatelnost. Jak kdysi výstižně definoval toto album jeden recenzent: „Tímto albem se Popol Vuh dostali pravděpodobně nejblíže k přímé rockové hudbě.“

Mám v oblibě několik německých skupin (nebo hudebníků). Když je tak teď zrychleně projíždím ve své paměti, uvědomuju si, že každá z nich je originální, až na výjimky nenapodobující anglické superskupiny a většinou nevbíhající do lákavé náruče mainstreamu. Mnou dvě zmíněná alba jsou právě taková a považuju je za mimořádně zdařilá.

SKLADBY:
1. Der grosse Krieger 3:15
2. Oh wie nah ist der Weg hinab 4:36
3. Oh wie weit ist der Weg hinauf 4:30
4. In deine Hände 3:00
5. Kyrie 4:38
6. Haram dei Raram dei Haram dei Ra 1:30
7. Dort ist der Weg 4:30
8. Letzte Tage – Letzte Nächte ( “When Love Is Calling You”) 4:20

SESTAVA:
Djong Yun – soprano vocals
Renate Knaup – vocals
Florian Fricke – piano
Daniel Fichelscher – guitar, percussion
+
Alois Gromer – sitar
Ted De Jong – tamboura

Album: Letzte Tage - Letzte Nächte
Autor: Popul Vuh
Žáner: Krautrock
Vydavateľstvo: United Artists Records
Rok: 1976
Formát: LP
Počet skladieb: 8