Medzi ničotou a večnosťou

Mahavishnu Orchestra bola rozhodne štýlotvorná skupina, ktorú nedokáže počúvať hocikto. Fusion postavené na nekonečnej inštrumentálnej onánii priamočiarych percipientov väčšinou odrádza. Avšak, neboli to géniovia ako Paganini alebo Mozart, ktorí svojou dokonalou hudobnou víziou podporenou zložitou technikou hry dokázali, že ľudská vôľa je schopná naučiť nás zahrať aj to, čo sa zdá nepredstaviteľné? Koncertný album Between Nothingness & Eternity z roka 1973 je toho dôkazom!

V dnešnej dobe sa sóla často označujú za prekonané, čokoľvek technicky vymakané sa pejoratívne označuje ako akademické, hoci vzdelanie mi nikdy neprišlo na smiech. Uznanie za posúvanie zručnosti v ovládaní hudobného nástroja bolo síce vždy prejavom úzkej skupiny fajnšmekrov a davy sa skôr viezli (pred pár storočiami veru nepočúval vážnu hudbu každý, a ešte aj z toho mála to často bola takzvaná šľachta, a teda kopa tupcov, ktorí mali všetko na podnose a ako správni snobi museli predstierať, že ich to baví), to však neznamená, že je to niečo, čo by sa občas nepatrilo vyvrhnúť do éteru. Pretože McLaughlin, Cobham, Goodman, Hammer a v neposlednom rade aj Laird si to zaslúžia. Koncertný album Between Nothingness & Eternity ponúka fusion s naozaj drsným rockovým zvukom.

Trojdielna skladba s dokonalo neobjavným názvom Trilogy prezentuje také množstvo rýchloprstých a svižnoručných bublikaní v kombinácii s rozľahlými plochami meditačného pokoja a viac ako perfektnými hardrockovými vsuvkami, až sa to nedá opísať. Ostáva jedine počúvať a tešiť sa z poriadnej hudobnej nálože, ktorej nezvlhol pušný prach a ani jej nikto neukradol roznetku. Inými slovami, je to bomba. Pomalšie „klasické“ fusion Sister Andrea je opäť, vďaka drsnej gitare a ešte neuhladenejším husliam, miestami takmer hardrockovou záležitosťou. Celostranová (na platni) záležitosť Dream je pre mňa vrchol vrcholov, podľa ktorého sa pomeriavajú ostatné vrcholy. Všetky nástroje predvedú toľko polôh, že vedľa nich Kámasútra vyzerá ako leták zo schránky. Plačú, tonú, vzmáhajú sa, burácajú… Milujem husľové príbehy, Goodman je nielen hudobník, on je rozprávač, ktorému by závidela aj Šeherezáda. Kým príde vyvrcholenie, trvá to ako dvom tantristickým milencom, ale až nastane, je to extáza. Niektoré vypäté pasáže vyvolávajú priam nervozitu, tak perfektne dokážu pôsobiť na poslucháčovo rozpoloženie. Čerešničkou na torte (logicky preto nie je táto hudba určená diabetikom) je pasáž, v ktorej sa pod frenetickými sólami ozýva Sunshine Of Your Love od Cream. To je hard rock s tak nabrúsenými inštrumentmi, že by s nimi šlo rezať skaly! Že sa tu okato promenáduje improvizácia v dokonalej podobe, azda ani nemusím dodávať.

Tento koncert dokazuje, že aj brilantní a meditatívne založení hudobníci môžu hrať dostatočne tvrdo na to, aby sa z ich fusion stal naozaj džez ROCK. A výsledok je geniálny!

(upravené, pôvodne zverejnené na progboarde)

Skladby:
1. Trilogy Medley (The Sunlit Path, La Mere De La Mer, Tomorrow’s Story Not The Same) 12:01
2. Sister Andrea 8:22
3. Dream 21:24

Zostava:
John McLaughlin: gitara
Jan Hammer: piano, moog
Jerry Goodman: husle
Rick Laird: basa
Billy Cobham: bicie

Between Nothingness & Eternity – Live Book Cover Between Nothingness & Eternity – Live
Mahavishnu Orchestra
džez rock
CBS
1973
LP, CD
3

6 názorov na “Medzi ničotou a večnosťou”

  1. První dvě alba, ale i ta další po tomto, jsou naprosto nadčasové pecky. Dalo mi pořádně zabrat se jimi prokousat, ale až to máte v malíku (což u tak složité muziky úplně nejde), je každý další příchozí poslech dokonalou katarzí. Mahavishnu jsou titáni, takoví Beethoven-íci našeho věku. Goodmanovi i Pontyho party tam miluju. Stejně jako hru Waldena a Cobhama.

  2. Přiznávám bez mučení, že pro mě jsou Mahavishnu Orchestra až příliš tvrdej chlebíček. Bez toho, aniž bych od nich slyšel byť jedinou notu jsem si kdysi koupil desky The Inner Mounting Flame a “dvojku” Birds Of Fire a zvlášť v případě první jmenované to byl docela šok. Nějakou dobu jsem se do nich snažil proniknout, ale nakonec jsem to vzdal a odložil je ad acta. Někde doma sice pořád ještě jsou, ale nevím kde a hledat je nebudu 🙂
    Obě ukázky jsem vydržel, ovšem se sebezapřením. Kumšt a virtuozitu všech zainteresovaných nezpochybňuju, jenomže to množství vesměs disharmonických sól mě zpíš zneklidňuje a obdivuju každého, kdo to vydrží poslouchat a ještě si to užít. Člověk (posluchač) se sice pořád vyvíjí, ovšem obávám se, že k muzice podobného typu už dospět nestačím.

    1. Ahoj Dane, u nás dokonce kapely jako Jazz Q hrály skladby z desek Mahavishnu Orchestra na koncertech. Já mám Tebou jmenované desky pouze vypálené, jako originál je nechci. Je to předvádění virtuozity a to mě nikdy moc nebralo. Vyzkoušej desky Franka Zappy jako Waka Jawaka, Hot Rats, Grand Wazoo, Sleep Dirt nebo Jazz From Hell. Tyhle desky jsou alespoň pro mě přístupnější a svým způsobem zajímavější. Taky za pozornost stojí původní místo Jerryho Goodmana skupina Flock, zvláště jejich první deska. Výborné jsou taky s tímto žánrem koketující desky britské skupiny Colosseum.

      1. Zdeny – když už jazzrock (nebo jak píše hejkal, džez rock), tak ten náš, tuzemskej. Zrovna Jazz Q (respektive jejich první alba) mám docela rád, potom některé desky od Blue Effect, Bohemie, Comba FH, Flamenga, Energitu, Mahagonu, nebo Fermáty. A to mi tak nějak stačí, do toho zahraničního už se pouštět nebudu.

      2. Jasně, pamatuji si první koncert JAZZ Q, na kterém jsem byl. Bylo to v olomouckém letním kině asi v r. 1975 a tam jsem vlastně poprvé slyšel něco z tvorby Mahavishnu Orchestra a byl to pro nás rockery docela šok v tom nejlepším slova smyslu. Martin Kratochvíl tam zrovna představil svůj moog, snad první v republice. Pamatuji si mahavishnovskou Dance Of Maya. Pro nás to tehdy byl seminář jak se hraje ve světe fusion music.

  3. Tohle byla první deska Mahavishnu Orchestra, kterou jsem měl nahranou bezprostředně po jejím vydání. Jako asi každého v té době mě absolutně dostala. Po vstupu kapel Mahavishnu Orchestra, Weather Report, Return To Forever začalo v českých zemích pravé jazzrockové šílenství, všechny nové kapely hrály jazz rock, všichni hudební fanoušci chodili na jazz rock. Tomu zájmu přispěl taky Frank Zappa, který jazz rockovou vlnu svými alby Uncle Meat a Hot Rats odstratoval.

Pridaj komentár